Arkadij Strugacki: Hotel U mrtveho alpinisty

„Du Barnstoker,“ téměř zazpíval. „Jsem vám k službám.“

„Snad nejste ten známý du Barnstoker?“ přeptal jsem se s nelíčenou úctou a stiskl jsem mu ruku.

„Ano, pane, ten,“ ujistil mě. „S kým mám tu čest?“

Představil jsem se a on mě najednou chytil za klopu.

„To je ale nádhera, inspektore! Kde jste to našel?“

Držel v prstech modrou fialku. Vzduchem dokonce zavanula i její vůně. Zdvořile jsem zatleskal, třebaže takovéhle kousky moc nemiluji.

Stvoření v křesle se rozzívalo na celé kolo svých malých úst a přehodilo si jednu nohu přes boční opěradlo.

„V rukávu,“ prohlásilo chraptivým basem. „Žabařina, strejdo.“

„V rukávu,“ opakoval smutně du Barnstoker. „Ba ne, Brun, to by bylo příliš triviální. To by opravdu byla, jak ty se vyjadřuješ, žabařina.“

Položil si fialku na rozevřenou dlaň, podíval se na ni, povytáhl obočí a fialka zmizela.

„Jezdíte skvěle na lyžích, pane Glebski,“ pokračoval du Barnstoker.

„Pozoroval jsem vás z okna a přiznávám se, že jsem z toho měl vyslovený požitek.“

„Ale prosím vás,“ zamumlal jsem. „Normálně. Kdysi jsem jezdil…“

„Strejdo,“ ozvalo se najednou stvoření z hlubin křesla. „Udělejte radši cigaretku.“

Du Barnstoker jako by se byl vzpamatoval.

„Dovolte, pane Glebski, abych vás představil. Tohle je Brun. Jediná odnož mého milovaného nebožtíka bratra… Brun, děťátko!“

Děťátko se neochotně vysoukalo z křesla a přiblížilo se ke mně.

Mělo bujnou hřívu, takovou ženskou, ale vlastně možná ne ženskou, ale prostě mladickou. Nohy obepnuté elastickými šponovkami byly hubené, klukovské, ale vlastně možná byly právě naopak ztepilé, dívčí.

Bunda byla třikrát tak velká, než by se patřilo. Děťátko se na mě lhostejně usmálo něžnými růžovými ústy a sípavě se zeptalo: „Pěkně jsme na vás vybafli, co? Tam na silnici…“

„My?“

„No tak ne my, to je jasný. Bucefal. Tohle on umí… Celý brejle mu olepil,“ vysvětlilo děťátko strýčkovi.

„Tím Bucefalem je míněn motocykl,“ vysvětlil mi s líbezným úsměvem du Barnstoker, „odporný a nebezpečný stroj, který…“

„Tu cigaretku,“ připomnělo děťátko.

Du Barnstoker usouženě rozhodil rukama, a když je zase spojil, kouřila mu mezi prsty cigareta. Podal ji děťátku. To vtáhlo dým a zklamaně zabrblalo: „Zase s filtrem…“

„Asi se budete chtít po té jízdě vysprchovat,“ naznačil du Barnstoker.

„Za chvíli se bude jíst.“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Samozřejmě. Omluvte mě laskavě.“

Na pokoji jsem se umyl, převlékl, vzal si cigaretu a natáhl se na pohovku. Cítil jsem příjemnou únavu a na pár minut jsem si dokonce zdříml. Probudilo mě čísi zaječení a zlověstný, vzlykavý chechtot na chodbě. Trhlo to se mnou. V témž okamžiku se ozvalo zaklepání a Kajsa zamňoukala: „Ke stolu, prosím!“ Křikl jsem něco v tom smyslu, že ano, že už jdu, spustil jsem nohy z pohovky a šátral jimi po pantoflích.

„Ke stolu, prosím,“ — a potom znovu krátké zaječení a onen obludný chechtot Zaslechl jsem dokonce řinčení rezivých řetězů.

Učesal jsem se před zrcadlem a vyzkoušel si několik výrazů obličeje.

Například vlídné roztržité účastenství, mužnou uzavřenost profesionála, prostoduchou ochotu k jakémukoliv seznámení a úsměšek typu „chichi“. Ani jeden výraz mi nepřipadal vhodný, a tak jsem si přestal komplikovat život, vstrčil jsem do kapsy cigarety pro děťátko a vyšel jsem do chodby. Hned na prahu jsem zkameněl.

Dveře protějšího pokoje byly dokořán. Mezi rámy, až docela nahoře, visel mladík vzepřený o jednu veřej nohama, o druhou zády.

Přes veškerou nepřirozenost vypadala jeho poloha naprosto nenuceně.

Díval se na mě dolů, cenil dlouhé nažloutlé zuby a po vojensku salutoval.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem po chvilce mlčení. „Nepotřebujete pomoc?“

V té chvíli seskočil měkce jako kočka na podlahu, rukou stále salutoval a vytáhl se do pozoru.

„Potěšení na mé straně, inspektore,“ prohlásil. „Dovolte, abych se představil: nadporučík od kybernetiky Simoně Simonet.“

„Pohov,“ zavelel jsem a podali jsme si ruce.

„Přesně vzato jsem fyzik,“ pokračoval, „ale když se řekne — od kybernetiky, zní to skoro jako — od dělostřelectva. A to je legrační.“ A zničehonic propukl v onen děsivý vzlykavý chechtot, který vzbuzoval představu vlhkého záhrobí, krvavých skvrn a rezivých řetězů na připoutaných kostlivcích. „Abych pravdu řekl,“ pokračoval, „přijel jsem sem šplhat po skalách, ale nemůžu se k nim dostat. Všude kolem sníh.

A tak šplhám aspoň po dveřích, po stěnách…“ Najednou umlkl a zavěsil se do mě. „Slyšel jste o plánu Midas? Přísně tajné. Čtyři roky bez dovolené. No a teď mi doktoři předepsali kúru smyslových radovánek.“

Znovu se zachechtal, ale to už jsme přicházeli do jídelny. Pustil mě a rozběhl se ke stolku, kde byly rozestaveny lahůdky. „Poběžte za mnou, inspektore!“ vykřikl v běhu. „Pospěšte si, nebo vám přátelé a kamarádi Mrtvého snědí všechen kaviár…“

U stolu už seděl du Barnstoker a odnož jeho nebožtíka bratra. Du Barnstoker s vybranou elegancí míchal stříbrnou lžičkou bujón v talíři a káravě pošilhával po děťátku, které s lokty široko roztaženými po stole lačně chlemtalo zeleninovou polévku.

V čele stolu kralovala jakási dáma podivné oslňující krásy. Mohlo jí být stejně dobře dvacet jako čtyřicet. Měla něžná, osmahle namodralá ramena, labutí šíji, veliké přivřené oči s dlouhými řasami, vysoko vyčesané popelavé vlasy a diadém nesmírné ceny. Byla to bezpochyby paní Mausesová a bezpochyby se necítila ve své kůži při této prosté tabuli. Dřív jsem podobné ženy vídal jedině na obrázcích v nóbl časopisech a nejúspěšnějších velkofilmech.

Hoteliér už se šinul kolem stolu ke mně s malým podnosem na ruce.

V broušené skleničce se tam strašidelně modrala proslulá zdejší specialita — likér s příchutí protěže.

„Bojový křest!“ zahlaholil hoteliér, když se ke mně přiblížil. „Připravte si nějaké ostré sousto na zajedení.“

Nemohl jsem odmítnout. Na kousek veky jsem si položil pár oliv a trochu kaviáru. Pak jsem šlehl okem po hoteliérovi a přidal jsem k tomu marinovanou okurčičku z nakládané zeleniny. Nato jsem šlehl okem po likéru a vymačkal si na kaviár ještě šťávu z půlky citrónu.

Všichni mě pozorovali. Vzal jsem skleničku do ruky, zhluboka vydechl nudu dalších několika zatuchlých pracoven a kuloárů a nalil si tekutinu do úst. Otřásl jsem se. Ale protože se všichni na mě dívali, otřásl jsem se jen v duchu a ukousl jsem si půl okurčičky. Hoteliér pochvalně zahučel. Zahučel i Simonet. Paní Mausesová pronesla křišťálovým hlasem: „Ó, to je pravý muž!“ Usmál jsem se a vstrčil si do úst druhou polovinu okurky. V té chvíli jsem trpce litoval, že tyhle okurky nedorůstají velikosti dýně. „Kanón!“ prohlásilo děťátko zřetelně.

„Paní Mausesová,“ řekl hoteliér, „dovolte, abych vám představil nového hosta, inspektora Glebského.“

Popelavá věž v čele stolu se poněkud zhoupla, půvabné řasy se zvedly a zase spustily. Uklonil jsem se. S radostí bych se byl celý přelomil v pase, tak mě pálilo v břiše, ale ona se vlídně usmála a mně se okamžitě ulevilo.

Téma rozhovoru u stolu dirigoval hoteliér. Mluvilo se o záhadách a nepoznaných jevech, přesněji řečeno o tom, že se poslední dobou dějí v hotelu prapodivné věci. Protože jsem tu byl nový, zasvětili mě do podrobností. Du Barnstoker potvrdil, že mu asi před dvěma dny skutečně zmizely pantofle a našly se teprve večer v pokoji, kde je teď muzeum. Simonet s pochichtáváním oznámil, že mu někdo čte jeho knihy, většinou odbornou literaturu, a přičiňuje na okrajích poznámky, vesměs naprosto debilní. Hoteliér, nadšením celý bez sebe, dával k dobrému dnešní případ s kouřící lulkou a novinami a dodal, že v noci někdo chodí po domě. Paní Mausesová s překvapující nenuceností tyto zprávy ochotně potvrdila a připojila, že k ní do pokoje včera v noci někdo nahlížel oknem. Simoně Simonet se holedbal, že v noci spí jako zabitý a že nic takového neslyšel, a děťátko dalo chraptivě na vědomost všem přítomným, že co se týče jeho, nemá v podstatě nic proti podobným hejblům, neboť si na všelijaké hokusypokusy dávno zvyklo, ale že absolutně nesnáší, aby se někdo cizí válel po jeho posteli.