Ivan Jefremov - Hodina Býka

Veda vzbuzovala v lidech lásku na první pohled, Fai úctu smíšenou s bázní.

Veda Kong se obrátila k neviditelnému posluchačstvu:

„Zazpívám teď dvě písně z válečného období éry Rozděleného Světa, které nedávno přeložil Tir Tvist. Melodie zůstala beze změny.“

Čísi ruce podaly Vedě lehký hudební nástroj s širokou, plochou resonanční deskou a strunami na dlouhém hmatníku.

Pod ženinými prsty zazněly táhlé zvuky prosté a tklivé melodie jako kanoucí slzy.

„Prosba o kulku,“ řekla Veda a její zvučný altový hlas naplnil rozlehlou palácovou komnatu.

„Pošli mi, Bože, smrtící kulku, neboť bez konce je tvé milosrdenství…,“ opakovala Čedi. „Jak mohla společnost člověka zřejmě klidného a statečného přivést tak daleko, že prosil raději o kulku?“ Druhá píseň jí připadala ještě neuvěřitelnější:

„Šťastný, kdo mrtev jsi! Letouny zahřměly, tanky se valí a střely prší a živí zsinalí hrůzou se tetelí a hory mrtvých se vrší…“

Veda Kong zpívala, hlavu skloněnou k teskně zvučícím strunám. A na jejích rtech, stvořených k upřímnému úsměvu, se objevil dosud neznámý trpký rys.

Sotva zmizel Vedin obraz, Fai vstala a řekla hořce:

„Veda Kong dovedla z nás nejlépe procítit bezmezné utrpení, kterým prošli naši předkové.“ Pak otevřela boční stěnu devítinožky a vytáhla kosočtvercovou hrací skříňku na krystalové vlnění. Zvedla ji na roztažených prstech levé ruky a přejela nad ní několikrát pravou dlaní. Zazněla mohutná a zlověstná hudba, řítila se jako lavina, a v ní tonuly a zajíkaly se disonanční akordy protáhlých tónů. Ale přidušené žalostivé zvuky sílily, slévaly se, a nakonec vířily jako smršť prokletí a výsměchu.

Čedi se bezděky přikrčila.

Zvuky hned klesaly, hned zase stoupaly a svištivě se rozplývaly v přidušeném řevu. Vzápětí vyšlehl ohlušující jekot a ryk jako výbuch atomové bomby, a hudba naráz přestala.

„Co to bylo?“ zeptala se Čedi se zatajeným dechem.

„Rozloučení s planetou zármutku a hněvu, páté období Rozděleného Světa. Touha zničit na planetě život, který se nevydařil, našla vlastně svou realizaci v útěku předků dnešních Tormanťanů.“

„A přesto se naše Země znovu vzkřísila a ozdravěla!“

„Ano, ale ne celé lidstvo. Zde na Tormansu se všechno opakuje.“

KAPITOLA VII

Oči Země

Temný Plamen stál jako divoký útes na suché a opuštěné přímořské stepi. Vítr už navál zvarhanělou vrstvu jemného písku na speklou půdu kolem hvězdoletu. Ani jediná živá stopa nepřetínala zčeřené nánosy. Vzdušnými filtry, které propouštěly zvuk, dolehly občas k Pozemšťanům rozmluvy hlídkujících stráží nebo hluk způsobený motory transportérů.

Astronauti věděli, že stráže tu stojí proto, aby zabránily kontaktu s Tormanťany, a ne kvůli ochraně hostí před údajnými zločinci. Pokus jedné tlupy zaútočit na kosmický koráb byl státní akcí. Nezastihl posádku nepřipravenu a přístroje pro noční záběry zaznamenaly podrobnosti „bitvy“. K boji vlastně nedošlo. „Fialoví“, kteří znenadání začali ostřelovat chodbu a vrhli se na její povrchové zařízení, byli odmrštěni ochranným polem a zraněni vlastními střelami. Neja Cholli, příliš horlivá z nedostatku zkušeností, zapojila pole náhle a na velkou intenzitu. Od těch dob se nikdo k Temnému Plameni nepřibližoval. Náhodnému chodci se mohlo zdát, že hvězdolet je už dlouhou dobu zcela opuštěn.

Členové posádky čekali na úplnou aklimatizaci. Pak budou moci vybudovat nekrytou chodbu a otevřít uzávěry kosmické lodi, aby ušetřili zásobu vzduchu ze Země. Olla Dez a Div Simbel snili o výpravě k moři, Grif Rift se Solem Sajinem přemýšleli hlavně o tom, jak navázat styk s obyvateli Tormansu. Jen s obtížemi se začínali orientovat v životě planety, jež jim byla blízká lidmi, ale cizí svou historií, sociálním uspořádáním, zvyky i neznámými záměry.

Trpělivost byla jednou z hlavních vlastností dobře vychovaného Pozemšťana a čekání by se snášelo mnohem lépe, kdyby astronauti neměli obavy o své druhy, kteří se pohroužili do proudu života na cizí planetě, vydáni napospas jejím zákonům, jež neznali. Posádka musila být neustále připravena přispěchat jim na pomoc.

Všechny spojovací kanály hvězdoletu se sbíhaly do dvou míst: do oblasti 46 na zadní polokouli a k podvojnému kanálu nařízenému na Střed Moudrosti. Zvedaly se nad planetou až k odrazové zaatmosférické vrstvě, odtud kaskádovitě padaly dolů a jako obrovitý trychtýř zabíraly široký prostor. Vyzařovače hlavního kanálu se podobaly očím v kupoli Temného Plamene, které svítily za dne skelnou modří a v noci zářily žlutým ohněm. Tormanťanům naháněly ty bdělé oči strach. Uvnitř korábu ve sféroidu řídící kabiny držel nepřetržitě někdo z astronautů službu a sledoval sedm zelených světýlek v horní části sešikmeného pultu.

V noci hlídali obvykle muži, zvyklí nočnímu bdění zřejmě po předcích, ještě z dob, kdy se po setmění kolem sídlišť prvobytného člověka plížili nebezpeční dravci.

Týden ubíhal za týdnem a pravidelné schůzky členů expedice prostřednictvím televideofonu zmírňovaly tíhu odloučení a nebezpečí. Div Simbel dokonce navrhl, aby přepojili optické indikátory na poplašné zařízení a přestali držet službu u pultu. Grif Rift ale jeho zdánlivé zdokonalení odmítl:

„Nemáme právo zbavit své přátele starostlivé péče.

Znamená pro ně oporu a spojení s tímhle kousíčkem pozemského světa,“ velitel obsáhl prostor hvězdoletu rozmáchlým gestem. „Na Zemi nás obklopuje všude pozorné a chápavé prostředí. Zde je na každém kroku všechno cizí, nepřehledné a nepřátelské. Ještě nikdy jsme nebyli tak sami, a vnitřní osamělost je horší než vzdálenost od světa, na který jsme zvyklí. Je to deprimující v tak těžkých podmínkách.“

Jednoho večera seděl Grif Rift před pultem osobních signálů, lokty na lesklé desce a těžkou hlavu podepřenou v dlaních.

Zezadu k němu pomalu a neslyšně přistoupil Sol Sajin.

„Co tu bloudíte, Sole?“ zeptal se Grif, aniž se otočil.

„Trápí vás něco?“

„Připadám si jako běžec, který vyrazil příliš prudce od startu a odpadl daleko před finišem. Těžko snáším nucenou nečinnost.“

„Rozhodl jste se přece shromažďovat a třídit získané zprávy?“

„To je práce, která nestojí za řeč. Málokdy se nám podaří dostat něco kloudného. Potíž je v tom, že Tormanťané s námi nespolupracují, naopak, často nám přímo překážejí.“

„Počkejte ještě nějaký čas. Navážeme spojení s lidmi, a ne s mocenskými institucemi.“

„Už aby to bylo! Člověk by si tolik přál udělat pro Tormanťany něco dobrého! A s větším úspěchem. Ale takhle aby začal kouřit nějaké lehké narkotikum.“

„Co to říkáte, Sole!“ Inženýr Sajin zvedl hlavu a jeho hubený obličej s napjatou hladkou pokožkou dostal v zeleném přísvitu nezdravý odstín.

„Třeba je to v našich poměrech nevyhnutelné?“

„Co máte na mysli, Sole?“

„Nemohoucnost. Nemůžeme prolomit jednu z nejpevnějších hradeb, kterou nás obklopili, totiž psychologickou.“

„Proč bychom nemohli? Já na vašem místě bych využil svých znalostí i konstruktérského nadání a připravil pro obyvatele Tormansu nejdůležitější přístroje. Budou je velmi potřebovat.“