Ivan Jefremov - Mlhoviny v Andromedě

„Prospal jsem čtrnáct hodin! A vy, Nizo, jste mě nevzbudila! To je ale…“ Nedomluvil, neboť se střetl s jejím radostným úsměvem. „Okamžitě si jděte odpočinout!“

„Mohla bych si zdřímnout zde, jako vy?“ zaprosila dívka; odběhla se najíst, umýt a uložila se v křesle.

Kolem zlatohnědých očí měla temné kruhy, ale zářivým pohledem pozorovala kradmo Erga Noora, jak osvěžen vlnovou koupelí zaujímá její místo u přístrojů. Náčelník zkontroloval záznamy indikátorů OES, které chránily elektronové spoje, a začal rázně přecházet sem a tam.

„Proč nespíte?“ zeptal se velitelsky astronavigátorky.

Potřásla rusými kadeřemi, které už naléhavě potřebovaly ostříhat — ženy v mimozemských výpravách nenosily dlouhé vlasy.

„Myslím na to…“ začala nerozhodně, „že vlastně i teď, na pokraji nebezpečí, obdivuji se velikosti a moci člověka, jenž pronikl daleko do hlubin vesmíru. Vám už mnohé věci připadají samozřejmé, ale já jsem v kosmu poprvé. Když si jen pomyslím, že se účastním velkolepé mezihvězdné pouti k novým světům…!“

Erg Noor se pousmál a přejel si rukou čelo.

„Musím vás zklamat, či správněji, musím vám ukázat naši moc ve správném měřítku. Pohleďte — „zastavil se u promítačky a na zadní stěně kabiny se objevila zářící spirála Galaxie.

Erg Noor ukázal na roztřepanou okrajovou větev, téměř neviditelnou uprostřed tmavého mračna. Hvězdy se v ní vyskytovaly řídce a vypadaly jalo matný poprašek.

„Tohle je pustá oblast Galaxie, periférie s nedostatkem světla i života, a v ní se nalézá naše sluneční soustava a v této chvíli i my. Vidíte, že se větev táhne od Labutě až k Lodnímu kýlu, a jako by nestačilo, že leží daleko od centrálních oblastní, ke všemu ještě vězí v temném mraku, zde… Kdyby Tantra chtěla přeletět podél této větve, trvalo by jí to asi čtyřicet tisíc let. Černý pruh pustého vesmíru mezi naší a sousední větví bychom přeťali za čtyři tisíce let. Z toho vidíte, že naše lety do nezměrných vesmírných propastí jsou pořád ještě přešlapováním na nepatrné skvrnce o průměru padesáti světelných let! Jak málo bychom věděli o světe, nebýt mocného Okruhu! Dříve či později nás dostihnou zprávy, obrazy i myšlenky z těch končin vesmíru, kam člověk pro svůj krátký život nemohl dosud proniknout, a tak poznáváme stále vzdálenější světy. Hromadíme víc a více poznatků a celá ta práce jde ustavičně dál!“

Niza ztichla.

„První mezihvězdné lety…“ pokračoval zamyšleně Erg Noor. „Nevelké rakety, jimž chyběla rychlost i mocná ochranná zařízení! A přitom naši předkové žili jen polovinu doby co my; tenkrát existovala skutečná velikost člověka!“

Niza pohodila hlavou jako vždy, když vyjadřovala nesouhlas.

„Za čas, až lidé najdou jiné způsoby, jak zvítězit nad vesmírem, aby se nemusili pouštět napříč vzduchoprázdnem, řeknou i o vás: to byli hrdinové, když dobývali kosmos tak primitivními prostředky!“

Náčelník se vesele usmál a vztáhl k ní ruku.

„I o vás to řeknou, Nizo!“

Dívka se zarděla.

„Jsem hrdá na to, že jsem zde s vámi! A chci učinit všechno, abych mohla znovu a znovu pobývat ve vesmíru…“

„Ano, já vím,“ řekl zamyšleně Erg Noor. „Ale všichni tak nesmýšlejí…!“

Dívka vycítila ženským instinktem, co tím náčelník míní.

Má v kabině dvě plastické podobizny v nádherné fialové a zlaté barvě. Na obou je ona — krásná Veda Kong, historička starověku. dívá se z obrázků průzračným pohledem a její oči pod dlouhými zahnutými brvami mají barvu pozemského nebe. Uzardělá, s oslnivým úsměvem zvedá ruku k popelavým vlasům. Na druhém obrázku sedí rozesmátá na lodním dělu, památníku dávných časů.

Erg Noor ztratil svou přísnost a posadil se proti astronavigátorce.

„Kdybyste, Nizo, věděla, co jsem ztratil, že jsme nepřistáli na Zirdě!“ řekl hluše a položil opatrně prsty na spouštěcí páku anamezonových motorů, jako by se chystal až do krajnosti zrychlit prudký let hvězdoletu.

„Kdyby Zirda nezahynula a mohli jsme dostat palivo,“ pokračoval v odpověď na němou otázku své společnice, „vedl bych výpravu dál. Tak to bylo dohodnuto s Radou. Zirda by sdělila na Zem potřebné zprávy a Tantra by letěla dál s těmi, kdo by chtěli… Ostatní by vzal na palubu Algrab, až by zde skončil službu a přivolali ho k Zirdě.“

„Ale kdo by zůstal na Zirdě? Snad ne Pur Chiss? Je to velký vědec, copak by ho netáhla touha po poznání?“

„A co vy Nizo?“

„Já? Samozřejmě bych letěla!“

„Ale… kam?“ zeptal se najednou tvrdě Erg Noor a upřeně se na ni zadíval.

„Kamkoli, třeba…“ Niza ukázala rukou na černou propast mezi dvěma rameny hvězdné spirály Galaxie, a s pootevřenými rty opětovala Noorův upřený pohled.

„Tak daleko ne! Milá Nizo, víte, že asi před osmdesáti lety se vydala na cestu třicátá čtvrtá mezihvězdná výprava, které říkali ‘Stupňovitá’. Tři hvězdolety, zásobujíce na navzájem palivem, vzdalovaly se dál a dál od Země směrem k souhvězdí Lyry. První dvě rakety letěly bez posádky; odevzdaly anamezon a vrátily se zpět. Tak si kdysi počínali alpinisté, když vystupovali k vrcholkům nejvyšších hor. Konečně třetí, Parus…“

„Ten, co se nevrátil…“ vzrušeně zašeptala dívka.

„Ano, Parus se nevrátil. Ale cíle dosáhl, zahynul na zpáteční cestě, a stačil ještě poslat zprávu. Letěl k veliké planetární soustavě modré hvězdy Vegy, které říkáme Alfa Lyry. Kolik očí nesčetných generací se kochalo pohledem na tu jasně modrou hvězdu severního nebe! Vega je vzdálena osm parseků, čili jedenatřicet roků cesty podle nezávislého času; tak daleko se lidé od Slunce ještě nedostali. Buď jak buď, Parus doletěl k cíli… Příčinu jeho zkázy neznáme. Byl to buď meteor, nebo velká poruchy. Možná že se dosud vznáší ve vesmíru a hrdinové, které pokládáme za mrtvé ještě žijí…“

„Jak je to hrozné!“

„Takový je osud každého hvězdoletu, který nemůže letět subsvětelnou rychlostí. Mezi ním a rodnou planetou narostou rázem tisíciletí cesty.“

„Co hlásil Parus?“ zeptala se rychle dívka.

„Velmi málo. Hlášení se přetrhávalo, až docela zaniklo. Pamatuji si je doslova: ‘Zde Parus, Zde Parus, letím od Vegy dvacet šest let… stačí… budu čekat… čtyři planety Vegy… nic není krásnější… jaké štěstí’“

„Volali tedy o pomoc, chtěli někde čekat!“

„Ovšem, volali o pomoc, jinak by kosmický koráb neztrácel obrovské množství energie vysíláním zprávy. Co se dalo dělat, Parus už se neozval.“

„Proletěli na zpáteční cestě dvacet šest nezávislých let. Ke Slunci zbývalo asi šest roků… Letoun musil být někde v naší oblasti nebo ještě blíže k Zemi.“

„To sotva… Ledaže by překročil normální rychlost až na samu kvantovou mez. Ale to je velmi nebezpečné!“

Erg Noor stručně objasnil číselné principy zhoubného zvratu ve skupenství hmoty při subsvětelných rychlostech, ale všiml si, že dívka poslouchá jen roztržitě.

„Už vám rozumím!“ vykřikla, jakmile náčelník ukončil výklad. „Pochopila bych to hned, ale zkáza hvězdoletu mi zatemnila myšlenky… Je to vždycky tak hrozné, člověk se s tím nemůže smířit!“

„Teprve teď jste si uvědomila na zprávě z Parusu to podstatné,“ řekl pochmurně Erg Noor. „Oni objevili divukrásné světy a já už dávno toužím opakovat Parusovu cestu. Při dnešních zdokonaleních se dá letět s jedinou raketou. Od mládí je mým nejtoužebnějším snem Vega, modré slunce s nádhernými planetami!“