Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Strčil jsem každému z nich jeden tubusoid do ruky a okamžitě jim všechno vysvětlil a vyložil.

Nejdřív mi naslouchali s nedůvěrou. Pak se zadívali každý na svůj sleg a nespustili z něj oči, dokud jsem neskončil. A když jsem umlkl, dosti dlouho ze sebe nedokázali vypravit ani slovo. Maria svůj sleg třímal jako zajímavého brouka. V jeho tváři se zračila nespokojenost. Oscar hlesl:

„Vakuový tubusoid... Hm... Opravdu... A přijímače... Něco na tom je...“

Maria zasunul sleg do náprsní kapsy a rezolutně prohlásil:

„Nic na tom není. Tím chci říct, Ivane, že jsem s vámi samozřejmě spokojen, zřejmě jste vypátral to, co jste měl, ale být vámi, nedělám u nás a přejdu do Komise pro mírové záležitosti. Ti totiž hrozně rádi filozofují, jenže do dnešního dne ještě nevykonali nic užitečného. Pracujete u nás už deset let a za tu dobu jste si neosvojil ani takovou základní pravdu, že pokud máme někde co do činění se zločinem, musí tam být i jeho pachatel...“

„To je nesprávné!“ řekl jsem.

„To je správné!“ opáčil Maria. „A nechte si těch svých polemik, vy se věčně hádáte...! Mlčte, Oscare, teď mluvím já. A vás, Ivane, se ptám: Jaký smysl má ta vaše verze? Co navrhujete? Jenom bych moc prosil — konkrétně. Konkrétně!“

Jistě, moje verze jim nevoněla. Nejspíš ji vůbec nepovažovali za verzi. Pro ně to byla filozofie. Byli to lidé rozhodné akce, giganti okamžitých opatření. Ti nikdy nepovolili. Roztínali gordické uzle a strhávali Damoklovy meče. Rozhodovali se rychle, a jakmile se jednou rozhodli, už nepochybovali. Jinak to neuměli. Takový byl jejich světový názor... A jen já jsem měl za to, že jejich doba už je pryč... Trpělivost, napadlo mě. Teď se budu muset obrnit trpělivostí... Vtom jsem si uvědomil, že logika života mě opět odděluje od nejlepších přátel a že teď se mi povede obzvlášť bídně, protože na vyřešení tohoto sporu budu muset čekat dlouho, moc dlouho... Hleděli na mě.

„Tak konkrétně,“ pronesl jsem váhavě. „Konkrétně navrhuji, abychom vypracovali projekt šíření a rozvoje nějakého normálního lidského světonázorového přesvědčení pro tuto zemi.“

Oscar se otráveně zaškaredil a Maria žlučovitě podotkl:

„Chacha! Jenže já s vámi mluvím vážně!“

„Já s vámi taky. Tady se to obejde bez špiónů a operačních skupin samopalníků.“

„Potřebujeme řešení!“ přerušil mě Maria. „Ne řečičky, ale řešení.“

„To jsem vám právě navrhl,“ trval jsem na svém.

Maria zbrunátněl.

„Musíme zachránit lidi,“ řekl. „Duše zachráníme až potom, až zachráníme lidi... Nedrážděte mě, Ivane.“

„Zatímco tu budete pěstovat světový názor,“ vmísil se do debaty Oscar, „lidi vám tu umřou nebo se promění v idioty.“

Nechtěl jsem se přít, ale přece jen jsem si neodpustil:

„Dokud se nám nepodaří dostat sem normální světový názor, lidé budou umírat a měnit se v idioty, tomu žádné operační skupiny nezabrání... Vzpomeňte si na Riemayera,“ řekl jsem.

„Riemayer zapomněl, co je jeho povinností,“ zahučel zarytě Maria.

„No právě,“ poznamenal jsem.

Maria pevně semkl rty, sundal si brýle a chvíli beze slova koulel očima. Člověk to byl bezesporu ocelový — bylo na něm přímo vidět, jak silou vůle směstnává svou zběsilost zpátky do žlučníku. Během minuty byl zase dokonale klidný a mírumilovně se usmíval.

„Nedá se nic dělat,“ prohodil rozšafně. „Zřejmě budu nucen připustit, že rozvědka jako společenská instituce nadobro degenerovala. Poslední skutečné agenty jsme zřejmě vytloukli během pučů. Nůž Danziger, Bambus Savada, Panenka Grover, Kozlík Boas... Jistě, byli to chlapi ke koupi a na prodej, vyvrhelové, lumpenproletariát, neměli vlast, ale pracovali! Nebo takový Sirius Haram. Byl to padouch, pracoval hned pro čtyři rozvědky. Prostě dobytek. Ale když poskytl nějakou informaci, měla skutečně všechny náležitosti — byla přesná, konstruktivní a včasná. Vzpomínám si, že jsem ho nechal pověsit bez sebemenších výčitek svědomí, ale když se dnes porozhlédnu mezi svými současnými spolupracovníky, teprve si uvědomím, jaká je to ztráta... No dobře, ten člověk se neovládl a propadl narkomanii, Bambus Savada byl koneckonců taky narkoman. Ale proč kvůli tomu sepisovat falešný hlášení? Tak bych nepsal vůbec nic, všechno vysvětlil a odešel do výslužby... Takhle se pak stane, že přijedu do města hluboce přesvědčen, že ho dokonale znám, protože tu deset let sedí zkušený a prověřený rezident, a najednou se ukáže, že nevím nic. Každý místní kluk ví, kdo jsou to rybáci. A já to nevím. Já vím jen tolik, že organizace KBS, která měla zhruba stejný program, byla před třemi lety rozpuštěna a zakázána. To vím od svého rezidenta. A na místní policii se dovím, že před dvěma lety vznikl spolek DOC, jenže to už se do zpráv mého rezidenta nedostalo... Je to jen akademický příklad, protože do nějakých rybáků mi nakonec nic není, jenže, pánové, to už není chyba, to je styl práce! Hlášení se opožďují, hlášení lžou, hlášení dezinformují... a nakonec si je někdo prostě začne cucat z prstu. Jiný si docela klidně dá výpověď a vůbec nepovažuje za nutné hlásit to svému náčelníkovi — jeho už to totiž přestalo bavit, abyste tomu rozuměli, pořád se chystá, že to ohlásí, ale nějak mu nezbyl čas... Další se místo boje s narkotiky věnuje narkomanii... A najdou se dokonce i filozofové!“

Trpce zakroutil hlavou.

„Chtěl bych, abyste mě správně pochopil, Ivane,“ pokračoval. „Já proti filozofování nic nemám. Ale filozofie je jedna věc, kdežto naše práce je věc docela jiná. Posuďte sám — pokud neexistuje tajné centrum, pokud je to skutečně jen projev živelné aktivity, tak odkud se bere ta utajenost? Ta konspirace? Proč je sleg obestřen rouškou záhadnosti? Já samosebou připouštím, že Riemayer mlčí proto, že ho trápí svědomí, myslím vůbec, ale hlavně kvůli vám, Ivane. Ale ti ostatní? Sleg je přece zákonem zakázán, jenže přitom o něm každý ví a všichni mlčí. Tady Oscar zbytečně nefilozofuje a soudí, že jsou to vylekaní, zterorizovaní maloměšťáci, kteří se bojí promluvit. Tomu už bych rozuměl. Co vy na to, Ivane?“

„V kapse máte sleg,“ řekl jsem. „Běžte do koupelny. Devon je na galérce. Čtyři tablety do vody, jednu do úst. Kořalka je ve skříňce. My tu na vás s Oscarem počkáme. A pak nám — jenom nám, svým kolegům — vylíčíte své pocity a dojmy. A my... přesněji řečeno Oscar, poslechne si vás jen Oscar, protože já odejdu.“

Maria si nasadil brýle.

„Vy si snad myslíte, že to neřeknu? Vy se domníváte, že já tady nedostojím svým povinnostem?“

„To, co se dovíte, nebude mít se služebními povinnostmi naprosto nic společného. Služební povinnosti možná porušíte až někdy později, jako Riemayer. Takový je sleg, přátelé. Je to přístroj, který inspiruje naši fantazii a orientuje ji, kam sám uzná za vhodné, zejména tam, kam ji podvědomě — zdůrazňuji podvědomě! — nejsme s to zaměřit. Čím dál máte ke zvířeti, tím menší nebezpečí vám hrozí, ale čím jste zvířeti blíž, tím intenzivněji budete přebírat všechny známé zásady utajení. Čistá zvířata dávají přednost naprostému mlčení. Ta jen mačkají páčku.“

„Jakou páčku?“

Vylíčil jsem jim pokus s krysami.

„A vy sám jste to zkusil?“ zeptal se Maria.

„Ano.“