Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Vy jste asi právě přijel, že?“

„Ano.“

Odstrčil prázdný talíř a přitáhl si plný. Pak se napil světlého piva.

„Odkud pocházíte?“ zeptal jsem se. Zuřivě si mě změřil a já rychle dodal: „Pokud to samozřejmě není tajemství.“

„To ne, tajemství to není...,“ a jedl dál.

Dopil jsem svůj nápoj a užuž se zvedal k odchodu, ale on prohlásil:

„Ti si žijou, mrzáci. Takové báječné jídlo, můžete si ho vzít, kolik chcete, a nic to nestojí.“

„No, tak docela zadarmo to není,“ namítl jsem.

„Prosím vás, devadesát dolarů! To nestojí za řeč. Devadesát dolarů projím za tři dny!“ Jeho oči znehybněly: „Mrzáci!“ zaryčel temně a znovu se pustil do jídla.

Tyhle lidi jsem znal. Přijížděli sem z nepatrných království a knížectví, dočista vydrancovaných a zbídačených, vytrvale jedli a pili, vzpomínali na prašné ulice rodných měst a vesnic, rozpálené sluncem, kde v ubohých cárech stínu zcepeněle leželi umírající, muži a ženy a děti se přehrabovali ve smetištích za sídly cizích zastupitelských úřadů. Překypovali nenávistí a potřebovali jen dvě věci: chléb a zbraně. Chléb pro svou bandu, toho času v opozici, a zbraně proti druhé klice, toho času u moci. Byli to ti nejzuřivější vlastenci, vášnivě a obšírně deklarovali svou lásku k lidu, ale jakoukoli pomoc zvenčí rozhodně odmítali, protože nemilovali nic kromě moci a nikoho kromě sebe sama a ve jménu a cti národa a vítězství těch nejsvětějších ideálů byli v případě potřeby odhodláni vyhladit tento národ hladem a kulomety do posledního živáčka. Takoví minihitleři.

„Zbraně a chléb?“ zeptal jsem se.

Zpozorněl.

„Ano,“ řekl. „Zbraně a chléb. Ale bez připitomělých podmínek. A pokud možno zdarma. Nebo na úvěr. Skuteční vlastenci nikdy nemají peníze. Zatímco vládnoucí klika tone v blahobytu...“

„Hlad?“ zeptal jsem se.

„Všechno možné. A vy tu tonete v blahobytu.“ Nenávistně na mě pohlédl. „Celý svět tone v blahobytu, jen my hladovíme. Ale doufáte marně. Revoluce se zastavit nedá!“

„To jistě,“ připustil jsem. „A proti komu je namířena vaše revoluce?“

„Bojujeme proti Bádšáhovým tyranům! Proti korupci a zvrácenosti vládnoucí špičky, za svobodu a skutečnou demokracii... Lid je s námi, jenže lid musí něco jíst! A vy nám klidně řeknete: Chléb bude, ale až po odzbrojení! A ještě ke všemu vyhrožujete zásahem. Jak odporná, prolhaná demagogie! Jaké klamání revolučních mas! Složit zbraně před tváří krvavé tyranie, to by znamenalo navléknout všem věrným bojovníkům oprátku na krk! My odpovídáme: V žádném případě! Lid neoklamete! Jen ať zbraně složí Bádšáh a jeho pochopové!“

„Ano,“ přikývl jsem. „Ale Bádšáh zřejmě taky nechce, aby mu někdo navlékl oprátku na krk.“

Prudce postavil sklenici na stůl a jeho ruka navyklým pohybem sklouzla k podpažnímu pouzdru. Musím ovšem uznat, že se zase poměrně rychle opanoval:

„To jsem si mohl myslet, že nic nepochopíte,“ řekl mi. „Jste sytí, zpitomělí z přežranosti a příliš samolibí na to, abyste nás dokázali chápat. V džungli byste si nedovolil takhle se mnou mluvit.“

V džungli bych s tebou komunikoval úplně jinak, ty bandito, pomyslel jsem si a řekl:

„Je toho skutečně dost, čemu nerozumím. Například nechápu, co se stane, až zvítězíte. Dejme tomu, že jste zvítězili, pověsili Bádšáha, pokud se ovšem utéct za hranice pro zbraně a chléb nepodařilo pro změnu tentokrát jemu...“

„Ten neuteče. A dostane, co si zaslouží. Revoluční lid ho rozsápe na kousky. A pak začneme pracovat. Získáme nazpět území, o které nás připravili nenasytní sousedi, a konečně realizujeme program, o kterém věčně vykřikuje ten podvodník Bádšáh, aby obalamutil lid... Já jim dám stávky! Ti budou mít rázem dostávkováno... Žádné stávky! Vrazíme tomu hlavně mezi lopatky — a vpřed! A zvítězíme! A teprve pak...“ Zamhouřil oči, slastně zasténal a zakroutil hlavou. „A teprve pak budete sytí, budete taky tonout v blahobytu a spát až do oběda...“ Ušklíbl se.

„Zasloužil jsem si to. A lid si to taky zasloužil. Nikdo se neopováží něco nám vytýkat. Budeme jíst a pít, co hrdlo ráčí, budeme žít v opravdových domech a řekneme lidu: Teď jste svobodní, bavte se!“

„A o ničem nepřemýšlejte,“ doplnil jsem ho. „Poslyšte, nebojíte se, že by se vám to všechno mohlo vymknout z rukou?“

„Nechte toho!“ okřikl mě. „Taková demagogie! Jste demagog. My doma taky máme různé dogmatiky, takové jako vy. Prý že člověk ztratí smysl života. Ne, odpovídáme. Člověk nic neztratí. Člověk najde, a ne že ztratí. S lidem musíte cítit, sám z lidu pocházet, lid nemá rozumbrady rád. Pro co bych se, krucihrome, jinak nechal žrát pijavicemi a sám žral červy?“ V tom jeho obličej nenadále zdobromyslněl. „Asi se vás dotklo, že jsem vám spílal do přežranců a podobně... Neberte si to tak, neurážejte se. Hojnost je špatná, když ji nemáte vy, ale soused. Zato dosažená hojnost — to je úžasná věc. Za tu už stojí se porvat. O hojnost se vždycky museli rvát všichni. O takové věci se musí zápasit se zbraní v ruce, a ne je vyměňovat za svobodu a demokracii.“

„Takže vaším konečným cílem je přece jen hojnost. Jen a jen hojnost...“

„Samozřejmě! Konečným cílem je vždycky hojnost. Ale musíte uvážit, že v prostředcích si vybíráme...“

„To už jsem uvážil... A co člověk?“

„Jaký člověk?“

V této chvíli už jsem ovšem věděl, že diskutovat s ním nemá smysl.

„Byl jste tu někdy dřív? Asi ne, že?“

„Proč?“

„Poptejte se tu,“ poradil jsem mu. „Tohle město je báječným názorným příkladem toho, kam až může vést čistá hojnost.“

Pokrčil rameny.

„Zatím se mi tu líbí.“ Znovu odstrčil prázdný talíř a sáhl po plném. „Všechny ty lahůdky jsou mi naprosto neznámé... A přitom je to chutné a laciné... Něco takového se dá jedině závidět.“ Polkl několik lžiček salátu a zavrčel: „Je známo, že všichni velcí revolucionáři bojovali za hojnost. My sami nemáme na nějaké plané teoretizování čas, a ani to není zapotřebí. Teorií už je dost i bez našeho přičinění. A pak — nám hojnost nehrozí a ještě dlouho hrozit nebude, Jsou úkoly mnohem aktuálnější.“

„Pověsit Bádšáha,“ napověděl jsem mu.

„Ano, to pro začátek. A pak budeme muset vyhladit dogmatiky. To cítím už teď. Potom nás čeká zápas o naplnění našich zákonných nároků. Pak se jistě vynoří ještě něco. A teprve mnohem později přijde blahobyt. Jsem optimista, ale nevěřím, že bych se toho mohl dožít. Buďte bez starostí, s tím už si poradíme. Když si poradíme s hladem, tak abychom si neporadili s dostatkem... Dogmatici pořád žvaní, že dostatek prý není cíl, jen prostředek. A my na to odpovídáme: Každý prostředek byl kdysi cílem. Dnes je pro nás dostatek cílem, teprve zítra se může stát prostředkem.“

Vstal jsem.

„Zítra už by ale mohlo být pozdě. A na velké revolucionáře bych se na vašem místě neodvolával, ti by na vaše heslo „Jste svobodní, tak se bavte“ v žádném případě nepřistoupili... Říkali něco jiného: Jste svobodní, tak pracujte. Ti přece nikdy nebojovali o hojnost pro břicho, zajímala je hojnost pro hlavu, pro ducha...“

Jeho ruka znovu mimoděk sklouzla k pouzdru, ale zase se ovládl.

„Ahá, marxista!“ zvolal překvapeně. „Ostatně, vy musíte být taky přespolní. U nás marxisté skoro nejsou, ty strkáme...“