Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Podařilo se mi zjistit, kde je El. Vedle, ve špinavé místnosti zavalené pytli s pískem, jsem zahlédl plešouna. Stál nehybně ve dveřích, začazené tváře čpěly spáleným střelným prachem a zřítelnice se mu rozlezly přes celé duhovky. Každých pět vteřin se shýbal a otřepával si kolena, ale vůbec mě neslyšel — musel jsem s ním pořádně zatřást, aby si mě vůbec všiml.

„El už není!“ zaburácel. „Není, jasný? Jen kouř, jasný? Dvacet kilovoltů, sto ampér! Jasný? Nedoskočil!“

Prudce mě odstrčil a klopýtaje přes pytle s pískem a rozrážeje hloučky zvědavců se tlačil k nízkým železným dvířkům.

„Tak pusťte mě!“ řval nepříčetně. „No tak, já musím eště jednou! Pánbu má rád všechno do třetice...“

Dveře za ním hluše zapadly a lidé od nich ve zmatku poděšeně ustupovali. Nečekal jsem, až se vrátí. Zbýval mi jedině Riemayer. A byla tu ještě Vuzi, ale na tu jsem moc nespoléhal. Takže jedině Riemayer. Nebudu ho budit, počkám za dveřmi.

Slunce už vyšlo a zaneřáděné ulice byly pusté. Z jakýchsi podzemních garáží a stanovišť vyjížděly automatické samosběrné vozy a pustily se do úklidu. Automaty znaly jen práci, nedřímaly v nich žádné skryté potence, které by stálo za to rozvíjet, ale na druhé straně v nich nedřímaly ani primitivní pudy. U Olympiku jsem musel zastavit a nechat přejít dlouhý průvod rudých a zelených lidí uvězněných v šupinatém brnění, kteří jen s obtížemi vláčeli nohy, potáceli se z jedné ulice do druhé a zanechávali za sebou jen mráčky dýmu a pach potu a barvy. Stál jsem a čekal, až přejdou, a slunce už ozařovalo obří budovu hotelu a vesele se odráželo v kovové tváři Vladimíra Sergejeviče Jurkovského, který se stejně jako za života díval někam nad všechny lidské hlavy. Když konečně přešli, vstoupil jsem do hotelu. Recepční dřímal za dlouhým pultem, hned se však probral, obdařil mě profesionálním úsměvem a svěžím hlasem se zeptal:

„Pán si bude přát pokoj?“

„Ne,“ řekl jsem. „Já jdu za Riemayerem.“

„Za Riemayerem? Promiňte... Pokoj osm set dva?“

Strnul jsem.

„Ano, myslím že ano. Oč jde?“

„Promiňte, prosím, ale pan Riemayer není doma.“

„Jak to?“

„Odjel.“

„Vyloučeno, je přece vážně nemocen... Nemýlíte se? Bydlí na osmsetdvojce.“

„Máte naprostou pravdu, osmsetdvojka. Riemayer. Náš stálý zákazník. Před půldruhou hodinou odcestoval. Přesněji řečeno odletěl. Přátelé mu pomohli sejít se schodů a nastoupit do vrtulníku.“

„Jací přátelé?“ zeptal jsem se zdrceně.

„Já jsem řekl přátelé? Omlouvám se, možná to byli prostě známí. Byli tři a dva z nich jsem nikdy neviděl. Takoví dva sportovně stavění mládenci. Ale pana Pebblebridge znám, to je náš host; ten už taky zaplatil a odstěhoval se.“

„Pebblebridge?“

„Přesně tak. V poslední době se s Riemayerem poměrně často stýkal, z čehož jsem usoudil, že se dobře znají. Bydlel na sedmsetsedmnáctce. Takový reprezentativní typ to byl, středního věku, mírně ryšavé vlasy...“

„Oscar...“

„Přesně tak. Oscar Pebblebridge.“

„Tak takhle je to,“ vymáčkl jsem ze sebe přiškrceně a snažil se ovládnout. „A vy říkáte, že mu pomáhali?“

„Ano. Byl velmi vážně nemocen, včera k němu dokonce musel přijít doktor. Byl ještě velmi slabý a ti mladíci, co ho drželi v podpaždí, ho skoro nesli.“

„A co ošetřovatelka? Byla u něj ošetřovatelka?“

„Byla, ale ta odešla hned po nich.“

„Jak se jmenujete?“

„Mé jméno je Weil, k službám, pane.“

„Poslyšte, Weile, a neměl Jste dojem, že Riemayera odvádějí násilím?“

„Nne, to ne,“ pronesl váhavě. „Ačkoli, když o tom teď mluvíte...“

„No dobře,“ zarazil jsem ho. „Dejte mi klíč od jeho pokoje a pojďte se mnou.“

Recepční zpravidla bývají lidé velice chápaví. Na jisté věci mají rozhodně přímo zázračný čich. Bylo naprosto jasné, že už se dovtípil, co jsem zač. A možná dokonce odkud jsem. Zavolal si portýra, něco mu pošeptal a potom už jsme spolu výtahem vyjeli do osmého patra.

„Čím platil?“ zeptal jsem se.

„Koho máte na mysli? Pebblebridge?“

„Ano.“

„Mám takový dojem... Ach ano, markami. Německými markami.“

„A kdy k vám přijel?“

„Okamžik..., hned si vzpomenu... Šestnáct marek... No jistě, před čtyřmi dny.“

„Věděl, že u vás žije Riemayer?“

„Nezlobte se, to vám přesně neřeknu. Ale převčírem spolu obědvali. A včera dlouho rozmlouvali dole v hale. Brzy ráno, když ještě nikdo nespal.“

V Riemayerově apartmá bylo nezvykle čisto a uklizeno. Prošel jsem všechny prostory a pečlivě je prohledal. Ve vestavěné skříni stály kufry. Postel byla rozházená, ale žádné stopy zápasu jsem neobjevil. Taky koupelna mě překvapila dokonalým pořádkem. Na galérce ležely krabičky devonu.

„Mám zavolat policii, co myslíte?“ zeptal se recepční.

„Nevím,“ odpověděl jsem. „Poraďte se se svými nadřízenými.“

„Abyste mi rozuměl, jsem z toho tak trochu na rozpacích... Pravda, nerozloučil se se mnou..., ale všechno to vypadalo naprosto nevinně. Stačilo nějaké nenápadné gesto a já bych hned věděl, na čem jsem, známe se léta... Jenže on jen pořád opakoval Pebblebridgovi: „Tranzistor, hlavně nezapomeňte tranzistor...““

Přijímač ležel pod zrcadlem nedbale přehozený ručníkem.

„Ano?“ zbystřil jsem pozornost. „A co na to mister Pebblebridge?“

„Mister Pebblebridge ho uklidňoval: „Jistě, jistě, nedělejte si starosti...““

Vzal jsem tranzistor, vrátil se do pracovny a posadil se s ním k psacímu stolu. Recepční koukal chvíli na mě, chvíli na tranzistor. Tak, pomyslel jsem si, teď už ví, proč jsem přišel. Zapnul jsem přijímač. Něco v něm zachroptělo a zavylo. O slegu tu vědí všichni. Nepotřebuji ani Riemayera ani Ela, stačí chytit kohokoli, prvního, kdo se namane, třeba toho recepčního. Třeba hned. Přijímač jsem vypnul a požádal ho:

„Buďte tak laskav a pusťte velké rádio.“

Recepční drobnými krůčky dotančil k mohutné stereověži, stiskl krajní tlačítko a tázavě se ohlédl.

„Můžete to nechat na téhle stanici,“ řekl jsem. „A trochu to, prosím vás, ztište. Děkuji vám.“

„Takže vy byste mi tu policii zřejmě neradil,“ poznamenal recepční.

„Vaše věc.“

„Moc bych nedal za to, že jste měl na mysli něco zcela konkrétního, když jste se mě vyptával.“

„To se vám jen zdálo,“ odbyl jsem ho chladně. „Prostě nemám rád mistera Pebblebridge. Ale to se vás netýká.“

Recepční se uklonil.

„Zatím tu zůstanu, Weile. Mám takové tušení, že se mister Pebblebridge vrátí a zastaví se tady. Byl bych rád, kdybyste ho na mou přítomnost neupozorňoval. Zatím můžete jít.“

„Jak si přejete.“

Když odešel, zavolal jsem na služby a nadiktoval telegram pro Mariu: „objevil smysl zivota ale jsem osamely bratr necekane odjel okamzite prijed ivan.“ Stiskl jsem vypínač tranzistoru a ten se zase rozeřval a rozpištěl. Otevřel jsem zadní víko a vyjmul heterodyn. Nebyl to heterodyn. Byl to sleg. Krásná, pečlivě obrobená součástka zjevně tovární výroby, a čím déle jsem se na ni díval, tím jsem si byl jistější, že už jsem ji kdesi kdysi viděl — dávno před příjezdem sem, a nejednou, v nějakém docela, běžném a mně dobře známém přístroji. Pokusil jsem se uvědomit si, kde to bylo, ale místo toho jsem si vybavil recepčního, jeho obličej, jeho profesionální grimasu, chápavě soucítící oči. Všichni jsou tu nakažení. Ne, sleg ještě neokusili, chraň bůh. Dokonce ho ani v životě neviděli. Je to přece tak nemravné! Vždyť je to svinstvo všech svinstev... Tiše, drahoušku, jak můžete před tím dítětem...! Ale říká se, že je to něco nevídaného... Já? Ale co tě nemá, kamaráde! To o mě tady nemáš zrovna nejlepší mínění... Nevím, říká se, že v Oáze, od nějakého Buby, ale sám nic konkrétního nevím... Nakonec proč ne? Já jsem totiž člověk se smyslem pro míru, jakmile zjistím, že něco není v pořádku, okamžitě toho nechám... Dejte mi pět krabiček devonu, dali jsme dohromady partu (chichi), že bychom spolu šli na ryby... Padesát tisíc lidí. A jejich známí v dalších městech. A sto tisíc turistů ročně. A přitom nejde o bandu. Ale banda — to by bylo to nejmenší, tu rozeženeme raz dva. Tady jde o to, že jsou všichni ochotni, že po tom baží a není ani sebemenší naděje, že by tu byla možnost dokázat jim nějak, jak je to strašné, jaká je to zhouba, jaká strašná hanba...