Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

A tohle bylo přesně to místo. Byl bych dokonce ochoten přísahat, že ještě cítím kouř a rozpálený pancíř. Dokonce i trafika stála na rohu, a zase nějak našikmo, tentokrát ovšem z rozmaru nejnovější architektury. Část ulice, již tank proměnil v náměstí, už náměstím zůstala; na místě asfaltového jezera vyrostl příjemný parčík a v tom parčíku právě někoho mlátili. Iowa Smith byl meliorační inženýr z Iowy, Spojené státy. Robert Świętnicki byl filmový režisér z Krakova, Polsko. A Učitel byl učitelem na základní škole v tomhle městě. Ty tři už nikdy nikdo nespatřil, ani mrtvé. A Pek byl Pek, ze kterého se teď stal Buba. Znovu jsem nastartoval.

Buba žil v podobné vilce jako já a vstupní dveře jsem nalezl otevřené dokořán... Zaklepal jsem, ale nikdo se neozval, ani mi nepřišel naproti. Vstoupil jsem do tmavé haly. Světlo se nerozsvítilo. Pravá polovina domu byla zamčená, tak jsem nahlédl do levé. V salónu na rozdrásané pohovce spal vousatý muž v saku a bez kalhot. Zpod převráceného stolu trčely něčí nohy. Vonělo to tu koňakem, tabákovým kouřem a ještě čímsi sladkým, jako před nedávném ze salónu tety Vainy. U dveří do pracovny jsem se srazil s krásnou sebevědomou dámou, již moje přítomnost nijak nepřekvapila.

„Dobrý večer,“ řekl jsem. „Promiňte prosím, bydlí tady Buba?“

„Ano,“ odpověděla a prohlédla si mě lesklýma, jakoby mastnýma očima.

„A mohu ho vidět?“

„Proč ne? Jen si poslužte.“

„Kde je?“

„Vy jste ale podivín,“ zasmála se. „Kde byste tak řekl, že by mohl být?“

To jsem koneckonců tušil, ale odpověděl jsem:

„Nevím. Zřejmě v ložnici, ne?“

„Přihořívá.“

„Co přihořívá?“

„Vy jste přece vrták! A ještě ke všemu střízlivý. Nedáš si něco?“

„Ne,“ odsekl jsem naštvaně. „Kde je Buba? Nutně ho potřebuju.“

„Je to s tebou zlé,“ opáčila vesele. „Tak běž a hledej, já jdu.“

Popleskala mě po tváři a odešla.

V pracovně nikdo nebyl. Na stole se graciézně tyčila velká křišťálová váza s jakýmsi načervenalým svinstvem, nad nímž se vznášela sladce mdlobná vůně. V ložnici taky nikdo, zmuchlané polštáře a prostěradla se tu povalovaly bez ladu a skladu. Přistoupil jsem ke dveřím do koupelny. Dveře byly na několika místech evidentně prostřílené, soudě podle průstřelů zevnitř. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem vzal za kliku. Bylo zamčeno.

Pracně jsem je vylomil. Buba ležel ve vaně po krk ponořený do nazelenalé pářící vody. Na kraji vany chroptěl a kvílel tranzistor. Stál jsem a díval se na Bubu. Na někdejšího planetonauta-výzkumníka Peka Zenaje. Na někdejšího urostlého, svalnatého chlapce, který ve svých osmnácti opustil své vlídné město na břehu vlídného moře a ke slávě všeho lidstva vzlétl do vesmíru, aby se ve třiceti vrátil, svedl krutý zápas s fašisty a už tu zůstal navždy. Bylo nesnesitelné si jen pomyslet, že sotva před hodinou jsem se mu podobal jako vejce vejci. Dotkl jsem se jeho tváře a zatahal ho za řídké vlasy. Nepohnul se. Sklonil jsem se k němu a chtěl mu přiložit k nosu lahvičku s potomacem, ale vtom jsem pochopil, že je mrtev.

Shodil jsem tranzistor na podlahu a rozdrtil ho podpatkem. Na podlaze se válela pistole. Pek se nezastřelil, nejspíš ho zkrátka někdo rušil a on vypálil na dveře, aby mu dali pokoj. Ponořil jsem ruce do horké vody, vytáhl ho ven a přenesl do ložnice na postel. Ležel přede mnou celý rozbředlý, strašidelný, s očima utopenýma pod čelem. Kdyby to aspoň kdysi nebýval můj přítel... Kdyby to kdysi nebyl tak báječný kluk... Kdyby to nebyl tak perfektní odborník.

Zavolal jsem na první pomoc a posadil se vedle Peka. Snažil jsem se na něj nemyslet. Snažil jsem se myslet na práci. A snažil jsem se být tvrdý a chladný, protože těsně nade dnem mého vědomí znovu proplula ta skvrnka světla a já tentokrát pochopil, co je to za myšlenku. Když přijel lékař, už jsem věděl, jak se zachovám. Najdu Ela. Zaplatím mu jakoukoli požadovanou sumu. Možná ho budu muset i mlátit. A pokud bude třeba, začnu ho i mučit. A on mi řekne, odkud se do světa rozlézá tahle nákaza. Řekne mi adresy a jména. Řekne mi všechno. A my ty lidi najdem. Rozvrátíme a spálíme jejich dílny a je samotné odvezem tak daleko, že se už nikdy nedokážou vrátit. Pochytáme je všechny, pochytáme všechny, kdo okusili, co je to sleg, a ty taky izolujeme. Ať je to kdo chce. A budu požadovat, abych já sám byl izolován taky, protože já taky vím, co je to sleg. Protože jsem pochopil, jaká to byla myšlenka, protože se ze mě stalo pro společnost stejné nebezpečí jako z ostatních postižených slegem. Ale to bude jen začátek. Začátek všech začátků a po něm bude třeba podniknout to nejdůležitější: zařídit to tak, aby lidi nikdy, nikdy, nikdy nezatoužili poznat, co je to sleg. Asi to bude vypadat šíleně. Mnozí a mnozí si asi řeknou, že je to asi příliš bláznivé, příliš hloupé, ale my to stejně budeme muset udělat, a pokud chceme, aby lidstvo nezůstalo stát na místě...

Lékař byl starý šedivý muž. Položil si svůj bílý kufřík na postel, sehnul se k Bubovi a naprosto lhostejně poznamenal:

„Beznadějný případ.“

„Zavolejte policii!“ zvolal jsem.

Pomalu si uložil propriety zpátky do kufříku.

„To nebude zapotřebí,“ řekl. „Není pro to žádný právní důvod, o zločin nejde. To je neurostimulátor...“

„Ano, já vím.“

„No tak vidíte. Dnes v noci už druhý případ. Ti lidé absolutně neznají míru.“

„Už to trvá dlouho?“

„Ani bych neřekl..., pár měsíců.“

„Tak jak k tomu proboha můžete mlčet?“

„Mlčet? Nerozumím. Tohle je už šestý výjezd za noc. Dvakrát nervové zhroucení a čtyři deliria. Vy jste jeho příbuzný?“

„Ne.“

„No nic, pošlu sem lidi.“ Chvíli nad Pekem postál. „Vstupujte do kroužků sborového zpěvu. Staňte se členem Ligy kajících se kurev...“

Když ten starý, apatický, shrbený člověk odcházel, ještě pořád si něco broukal pod nos. Přikryl jsem Peka prostěradlem, spustil jsem záclony a vyšel do salónu. Opilci ohavně chrápali a šířili kolem sebe dusivý puch natráveného alkoholu. Vzal jsem oba za nohy, vyvlekl je na dvůr a hodil do louže vedle vodotrysku. Znovu nadcházel úsvit a na blednoucím nebi hasly hvězdy. Posadil jsem se do taxíku a navolil na pultu index Starého metra.

Bylo tam přecpáno. K registračnímu pultu jsem se prodral s největšími obtížemi, přestože se mi zdálo, že tiskopisy vyplňují tak dva, nanejvýš tři lidé, kdežto ostatní jen se zvědavě nataženými krky zevlují. Ani plešouna ani Ela jsem za přepážkou nenašel a nikdo nevěděl, kde jsou. Dole v průchodech a tunelech se strkali a řvali podnapilí pološílení muži a hysterické ženy. Chvílemi dutě a vzdáleně, chvílemi ostře a zřetelně práskaly výstřely, beton pod nohama se otřásal výbuchy, páchlo to tu spáleným střelným prachem, potem, benzínem, parfémy a kořalkou. Kolem mohutného chlapa se slavnostní bledou tváří, ze kterého crčela krev, se tísnil hlouček tleskajících a kvičících děvčat, někde dole hrůzyplně ryčely nějaké šelmy. Publikum tady v sále u pultu běsnilo u obrovských obrazovek, na kterých kdosi indiferentní se zavázanýma očima kropil všechno kolem sebe dlouhou dávkou ze samopalu, opřeného pažbou o břicho, jiný seděl po prsa v černé těžké kapalině, už byl celý modrý a kouřil tlustý prskající doutník, no a ten poslední zase s tváří zkřivenou vypětím visel jako zkamenělý v pavučině pevně napjatých nití...