Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Cože?“ zeptala se roztřeseným, zlomeným hlasem.

„Vuzi,“ zvolal jsem a vstal. „No tak Vuzi...“

Jako by v tu chvíli nevěděla, co si počít. Vyskočila, zase se posadila a znovu se vztyčila. V očích měla slzy a tvářila se ublíženě jako dítě, které někdo neomaleně, hrubě a krutě oklamal. Najednou si skousla ret a ze všech sil mě udeřila do tváře — a pak ještě jednou, a ještě. A zatímco já ohromeně poulil oči, už s bezútěšným pláčem odkopla servírovací stolek, který předtím převrátila, a vyběhla ven. Seděl jsem doslova a do písmene s hubou otevřenou. V tmavé zahradě se rozeřval automobilový motor, rozsvítily se reflektory, hukot motoru se přestěhoval napříč přes dvorek, vzdálil se ulicí a utichl.

Opatrně jsem si ohmatal tváře. Tomu říkám fór! Ještě nikdy jsem si nezašpičkoval s takovým ohlasem a efektem. Vrtáku stará... To byl panečku sleg!

„Můžu dál?“ zeptal se Len. Stál ve dveřích a nebyl sám. Vedle něj přešlapoval zachmuřený pačesatý kluk. „To je Rüg,“ představil ho Len. „Nemoh by tu taky spát?“

„Tak Rüg,“ opakoval jsem zamyšleně a přejížděl si prsty po lících. „Rüg, říkáš... Ale jistě, proč ne, ať tu spí třeba dva Rügové... Poslouchej Lene, a proč jsi raději nepřišel tak o deset minut dřív?“

„Dyť tady byla vona,“ zahučel Len. „Dívali jsme se voknem a čekali, až půjde pryč.“

„Ano? No to je ohromné. A co tomu řeknou tvoji rodiče, můj milý Rügu?“

Rüg se k odpovědi neměl, tak zaskočil Len.

„Von rodiče nemívá.“

„Tak dobře,“ řekl jsem s pocitem lehké únavy. „A nebudete po sobě házet polštáře?“

„Ne,“ řekl Len bez jediného náznaku úsměvu, „my budeme spát.“

„Souhlasím,“ uzavřel jsem naši rozmluvu. „Hned vám ustelu a vy zatím tohle všechno skliďte...“

Ustlal jsem jim na pohovce a na křeslech, oni se okamžitě svlékli a lehli si. Dveře do haly jsem uzavřel, zhasl jsem jim světlo a poslouchal, jak si šeptají, převracejí se a šoupou nábytkem. Pak utichli. Kolem jedenácté se v domě rozlehl řinkot tříštícího se skla. Nezdolný Peti už zase někam padal po hubě. Z města sem zaznívalo: „Třas-ka, třas-ka!“ Před domem někdo hlasitě zvracel.

Zavřel jsem okno a spustil záclony. Dveře z pracovny do ložnice jsem taky uzavřel. Ve všem jsem postupoval přesně podle Bubovy instrukce: tranzistor jsem postavil na galérku, hodil do vody několik tablet devonu a pár krystalků aromatické soli a už jsem chtěl jeden devon polknout, když jsem si náhle vzpomněl, že se nejdřív musím trochu „rozjet“. Nechtěl jsem už chlapce rušit, ale nebylo to zapotřebí — v toaletní skříňce jsem našel načatou láhev brandy. Dal jsem si pár pořádných loků rovnou z láhve, zajedl je tabletou, pak jsem se svlékl donaha, vlezl si do vany a zapnul tranzistor.

Schválně jsem vyřadil termoregulátor, takže když voda vystydla, probral jsem se. Přijímač vřeštěl, odraz jasného světla od bílých stěn nepříjemně řezal do očí. Pořádně jsem prochladl a po celém těle mi naskočila husí kůže. Rychle jsem rádio vypnul, znovu roztočil kohoutek s horkou vodou a zůstal ještě chvíli ve vaně, abych vychutnal příliv tepla a velmi zvláštní, velmi nový pocit jakési naprosté, kosmicky nesmírné prázdnoty. Bylo mi prostě zima. A zmítaly mnou záplavy dojmů. A moc dobře se mi přemýšlelo, asi jako po vydařené dovolené někde na horách...

Uprostřed minulého století se problematikou stimulace kůry mozku zabývali Aldiss a Milner. Za tímto účelem zaváděli do mozku bílých myší miniaturní elektrody. Metoda to byla vpravdě barbarská, ale když později objevili v krysím mozku centrum rozkoše, dosáhli toho, že pokusná zvířata celé hodiny tiskla páčku, připojující elektrodu pod napětí, a prováděla až osm tisíc samovzruchů za hodinu. Tyto krysy jinak nebažily po ničem. Ignorovaly potravu, vodu, nebezpečí, partnera, na světě je nezajímalo nic kromě páčky stimulátoru. Později se podobné pokusy prováděly s opicemi a přinesly zhruba stejné výsledky. Proslýchalo se, že k experimentům tohoto druhu byli použiti i odsouzenci na smrt...

Byla to pro lidstvo těžká doba: éra bojů proti atomové zhoubě, éra nepřetržitých lokálních válek, éra, kdy většina obyvatelstva planety hladověla, ale když se o těchto pokusech s krysami dověděl anglický spisovatel a literární kritik Kingsley Amis, dokonce i v tak pohnutých časech napsal: „Nemohu tvrdit, že by mě to děsilo víc než berlínská nebo tchajwanská krize, ale myslím si, že by mě to mělo děsit víc.“ Tento chytrý a jedovatý autor Nových map pekel se budoucnosti děsil v mnoha ohledech a mimo jiné předjal i nebezpečí umělé mozkové stimulace jakožto zdroje iluzorního bytí, stejně výrazného nebo dokonce ještě výraznějšího než bytí reálné.

Koncem století, kdy první úspěchy vlnové psychotechniky dostaly zcela konkrétní obrysy a psychiatrické léčebny se začaly vyprazdňovat, zazněla do chóru rozjásaných chvalozpěvů jako dráždivá disonance brožurka autorů Krivického a Milovanoviče. V její závěrečné kapitole oba sovětští pedagogové napsali asi toto: V drtivé většině zemí světa je výchova mladé generace na úrovni osmnáctého či devatenáctého století. Tato stará soustava považovala a doposud považuje za svůj nejdůležitější úkol především vychovat pro společnost kvalifikovaného, ale jinak dosti omezeného účastníka výrobního procesu. Další možnosti a dimenze lidského mozku takovou soustavu nezajímají, proto člověk mimo výrobní proces zůstává z hlediska psychologie druhu člověkem jeskynním, člověkem nevychovaným. Nevyužití těchto potencí pak vede k neschopností jedince chápat náš svět ve vší jeho rozporuplnosti, k neschopnosti spojovat psychologicky nesouměřitelné pojmy a jevy, k neschopnosti dosáhnout požitku i z postihování spojitostí a zákonitostí, které přímo nesouvisejí s uspokojováním těch nejbanálnějších a nejprimitivnějších sociálních instinktů. Jinými slovy — tato soustava v nás prakticky vůbec nepěstuje čistou abstrakci, fantazii a jako její neodmyslitelný důsledek i smysl pro humor. Člověk nevychovaný chápe svět jako jistý, ve své podstatě triviální, rutinní, tradičně jednoduchý proces, z kterého se jen za cenu velkého úsilí daří vyždímat jistou rozkoš, koneckonců také dosti tradiční a rutinní. Nevyužité potence zůstávají tedy utajenou realitou našeho mozku a hlavní úkol vědecké pedagogiky spočívá především v tom, aby se tyto potence daly do pohybu, aby člověka obdařily fantazií, aby rozmanitost a mnohost potenciálních vazeb lidské psychiky uvedly do kvantitativního i kvalitativního souladu s mnohostí a rozmanitostí kontaktů reálného světa. Takový by měl být základní postulát pozemské pedagogiky nejbližší budoucnosti. Dokud však tento problém není vyřešen, jsou naprosto oprávněné obavy, že úspěchy psychotechniky povedou k takovým aplikacím vlnové stimulace mozku, které člověku poskytnou iluzorní bytí, jež svou pestrostí, velkolepostí a nevyzpytatelností značně předčí bytí reálné. A uvědomíme-li si, že fantazie člověku umožňuje být jak rozumnou bytostí, tak ukájejícím se zvířetem, a dále k zatím řečenému podotkneme, že psychický materiál k vytvoření takového oslnivého iluzorního bytí je v případě člověka nevychovaného zprostředkováván skrze ty nejtemnější a nejprimitivnější atavistické pudy, není tak nesnadné představit si, jak úskočným a krutým svodem by se podobná možnost mohla stát...