Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Vtom u nás zastavil taxík a Buba už nervózně škubal dveřmi. „Tu adresu!“ zvýšil jsem hlas a sevřel mu pevně rameno.

„Jsem já to ale trouba,“ lamentoval Buba. „Slunečná Jedenáct. Pěkný trouba,“ opakoval, když nasedal do vozu.

„Zítra k tobě zajdu,“ slíbil jsem.

Už si mě nevšímal. „Slunečná!“ křikl na řidiče. „A přes centrum. Proboha jeďte, a rychle!“

Tak takhle jednoduché to je, pomyslel jsem si s očima upřenýma na vzdalující se taxík. Nakonec je to takhle prosté. A všechno sedí. I koupelna. I devon. I uřvané tranzistory, které nám jen lezly na nervy a kterým jsme nikdy nevěnovali pozornost. Prostě jsme je podrážděně vypínali... Zastavil jsem si taky taxíka a rozjel se domů.

Ale co když mě oklamal? Prostě se mě chtěl co nejrychleji zbavit... To se ostatně už brzy dozvím. Ten na nějakého černého distributora rozhodně nevypadá. Je to přece Pek... Vlastně ne, to už není Pek. Chudáku Peku! Ty nejsi agent černé sítě, ty jsi prostě oběť. Sice víš, kde se ta ničemnost dá koupit, ale jsi jen oběť. Poslyšte, já už nechci vyslýchat Peka, nechci z něj vytloukat informace jako z nějaké verbeže... I když tohle už není Pek. Pitomost, jak to, že to není Pek? Je to Pek ..., a přesto... budu muset... Vlnová psychotechnika... Jenže třaska je taky aplikovaná vlnová psychotechnika. Tohle vypadá až moc jednoduše, pomyslel jsem si. Ještě tu nejsem ani dva dny... Kdežto Riemayer je tu už od vzpoury. Co ho sem nasadili, žije tady, zvykl si na okolí a okolí na něj, všichni s ním byli spokojeni, přestože v posledních hlášeních uváděl, že nic takového, co hledáme, tu prostě není..., a na podlaze jeho pokoje ležel devon. A byl tam Oscar. A nezačal mě přemlouvat, abych ho pustil, místo toho mě poslal k rybákům...

Na dvorku ani v hale jsem nikoho nepotkal. Bylo už kolem páté. Zašel jsem k sobě do pracovny a zavolal Riemayerovi. Ozval se tichý ženský hlas.

„Jak se daří pacientovi?“ zeptal jsem se.

„Spí. A neměl by být rušen.“

„Já ho nechci rušit. Už je mu líp?“

„Snad jsem vám už řekla, že usnul. A nevolejte, prosím, tak často, vaše telefonáty mu neprospějí.“

„Budete u něj pořád?“

„V každém případě přinejmenším do rána. Pokud zavoláte ještě jednou, vypnu telefon.“

Zavěsil jsem a nějaký čas jsem uvažoval, pohodlně rozvalen v měkkém křesle u velkého a zcela prázdného psacího stolu. Pak jsem vytáhl z kapsy sleg a položil ho před sebe. Malá třpytivá trubička, na první pohled naprosto nenápadná a neškodná normální radiosoučástka. Takové se dají vyrábět v miliónových sériích. Musí to stát pakatel a snadno se to přepravuje.

„Co to máte?“ ozval se přímo nad mým uchem Lenův hlas.

Stál vedle mě a díval se na sleg.

„To je do tranzistoráku,“ vysvětlil jsem mu. „Mám takový v tom svém, věčně to zlobí.“

Vytáhl jsem z kapsy tranzistorový přijímač, otevřel ho, vyjmul z něj heterodyn a položil ho vedle slegu. Byl slegu hodně podobný, ale nebyl to sleg.

„Každej je jinej,“ poznamenal Len. „Takovou věcičku už jsem viděl.“

„Jakou?“

„Tu, co máte vy.“

Najednou se nasupil a jeho tvář zpřísněla.

„Už sis vzpomněl?“ zeptal jsem se.

„Vůbec ne,“ utrousil podmračeně. „Na nic jsem si nevzpomněl.“

„Taky dobře,“ řekl jsem. Vzal jsem sleg a zasadil ho do přijímače místo heterodynu. Len mě chytil za ruku..

„Nedělejte to.“

„Proč?“

Očima hltal otevřený tranzistor, ale neodpověděl.

„Čeho se bojíš?“ zeptal jsem se.

„Ničeho se nebojím, jak jste na to přišel...?“

„Tak se podívej do zrcadla,“ poradil jsem mu, zavřel tranzistor a strčil ho zpátky do kapsy. „Vypadáš, jako bys měl o mě strach.“

„O vás?“ podivil se chlapec.

„No jasně, o mě. Přece se nebudeš bát o sebe... Ačkoli i to by se mohlo stát, ty se vlastně bojíš těch... těch nekrotických jevů...“

Pohlédl kamsi stranou.

„Jak vás zase tohle napadlo? My si tak normálně hrajem.“

Opovržlivě jsem vyprskl.

„„To známe, ty vaše hry! Jediné, co mi nejde na rozum, je, kde se v naší době berou nekrotické jevy...“

Přejel pohledem po místnosti a začal pozadu ustupovat.

„Půjdu,“ oznámil mi.

„To ne,“ zarazil jsem ho rezolutně. „Když už jsme začali, měli bychom tuhle rozmluvu dokončit jako chlap s chlapem. A nemysli si, já se náhodou v nekrotických jevech trochu vyznám.“

„Vy jo, vy se vyznáte...“ Byl už až u dveří a mluvil sotva srozumitelně,

„Určitě líp než ty,“ opáčil jsem nedůtklivě. „Ale rozhodně se nechystám vykřikovat to na celý dům. Pokud si se mnou chceš promluvit, vrať se zpátky... Já snad žádné nekrotické zjevení nejsem... Vylez si nahoru na stůl a posaď se.“

Celou minutu váhal, zakaboněně si mě měřil a vše, čeho se obával či v co naopak doufal, se mu postupně promítalo ve tváři a zase z ní mizelo. Nakonec řekl:

„Já jen zavřu dveře.“

Odběhl do salónu, zatáhl dveře mezi salónem a halou, vrátil se, stejně pečlivě zavřel dveře vedoucí ze salónu do pracovny a přistoupil ke mně. Ruce měl vražené v kapsách, tvář bledou, odstálé uši rudé, ale chladné.

„Za prvé jsi moula,“ prohlásil jsem, přitáhl ho k sobě a postavil si ho mezi kolena. „Žil byl jeden tak strašně vyděšený chlapeček, že mu kalhotky neuschly ani na pláži a uši měl strachy tak ledové, jako by si je na noc ukládal do lednice. Ten chlapeček se pořád třásl a třásl se tak silně, že když vyrostl, měl z toho klikaté nohy a kůži jako oškubaný houser.“

Doufal jsem, že se alespoň jednou usměje, ale on mi naslouchal s nesmírně vážnou tváří a stejně vážně se nakonec otázal:

„A čeho se bál?“

„Měl staršího bratra, moc hodného člověka, ale bohužel strašného mazavku. A jak už se to tak stává, opilý bratr se ani trochu nepodobal bratrovi střízlivému. V opici se měnil k nepoznání. A když se namazal nějak mimořádně, vypadal jako nebožtík. No a ten chlapec...“

Lenův obličej se složil do pohrdlivého úšklebku.

„To by se tak měl čeho bát... Když se namažou, jsou naopak hodný.“

„Kdo?“ zeptal jsem se okamžitě. „Maminka? Nebo Vuzi?“

„No jistě. Máma vždycky nejvíc zuří, když ráno vstane, ale pak si dá jeden vermut, druhej vermut a je to... A k večeru, to už je úplně hodná, protože to se blíží noc...“

„A v noci?“

„V noci sem chodí ten ksicht,“ broukl Len neochotně.

„O ksichta nejde,“ poznamenal jsem věcně. „Před ksichtem přece neutíkáš do garáže.“

„Já neutíkám,“ postavil si hlavu. „To je jen taková hra.“

„Nevím nevím,“ řekl jsem. „Na světě jsou samo sebou věci, kterých se bojím i já. Například když malý chlapec pláče a celý se třese. Na takové věci se ani dívat nemůžu, všechno se hned ve mně převrací naruby. Nebo když člověka bolí zuby, ale on se vzhledem k okolnostem musí usmívat, to je namouduši učiněná hrůza. Ale někdy jde o docela obyčejné hlouposti. Třeba když se přežraní a ze všeho toho podkožního tuku a nicnedělání otupělí flákači cpou mozkem živé opičky. To už není strašné, to je prostě hnusné. Tím spíš, že na to nepřišli oni sami. To si už před tisícem let — taky z nicnedělání a přežranosti — vymysleli otylí orientální tyrani. A dnešní pitomečkové to někde zaslechli a zaradovali se. Ty bychom měli spíš litovat, a ne se jich bát...“