Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Mou ruku setřásl.

„Oč vám jde, příteli?“ Jeho oči už neviděly vůbec. „Nejsem žádný Pek, jmenuji se Buba, nebo jste snad nerozuměl? S někým si mě pletete. Tady žádný Pek není... No a jak to tedy dopadlo s těmi Nosorožci, Kone?“

A já si konečně uvědomil, kde se to vlastně nalézám, že Pek tu už opravdu není, je tu Buba, agent zločinecké organizace, kdežto Pek Zenaj je jen přelud, krásná vzpomínka, kterou je třeba co nejdřív zapudit, pokud se chystám pracovat dál... No budiž, pomyslel jsem si se zaťatými zuby, ať je tedy po vašem.

„Jářku, Bubo,“ zahučel jsem do něj. „Mám pro tebe jeden kšeftík.“ Byl už úplně opilý.

„U barpultu se obchody nezabývám,“ prohlásil. „A vůbec, už mám po práci. Dost. Už žádné obchody. Obraťte se na městskou radu, kamaráde, tam vám pomůžou.“

„Já se ale obrátil na tebe a ne na městskou radu,“ řekl jsem mu. „Tak budeš mě poslouchat?“

„Však já tě poslouchám, i když si tím akorát ničím zdraví.“

„Je to docela bezvýznamná prkotinka,“ pokračoval jsem. „Potřeboval bych sleg.“

Nápadně sebou trhl.

„Nejsi ty náhodou cvok, chlapče?“

„Že se nestydíte!“ pokáral nás barman, „takhle před lidma... Ty lidi dneska nemaj žádný svědomí.“

„Drž hubu,“ poradil jsem mu.

„Hele, uklidni se,“ zahučel výhružně barman. „Už ses asi dávno nepodíval na policii, co? Tady tě v případě potřeby vyhostěj raz dva...“

„Já ti na vyhoštění kašlu,“ odsekl jsem. „A nestrkej nos do cizích věcí...“

„Slegane zasraná,“ zasyčel barman. Zvířecky běsnil, ale mluvil i nadále docela tiše. „Tak slegu se mu zachtělo! Jen počkej, zavolám seržanta a ten ti nachystá takovej sleg, že...“

Buba sklouzl se stoličky a spěšně se odbelhal k východu. Nechal jsem barmana barmanem a vyběhl za ním. Panicky se vrhl do deště, ani kapuci si nenavlékl a začal se rozhlížet po taxíku. Dohnal jsem ho a chytil za rukáv.

„No tak co ještě ode mě potřebuješ?“ zeptal se s beznadějí v hlase. „Mám zavolat policii?“

„Peku, vzpamatuj se, Peku. Já jsem přece Ivan Žilin a ty to víš...“

Neustále se rozhlížel na všechny strany a co chvílí si dlaní z obličeje stíral dešťovou vodu, v čůrcích stékající na plášť. Vypadal uboze, uštvaně, já se snažil potlačit v sobě podráždění a paličatě jsem se v duchu přesvědčoval, že přede mnou je skutečně Pek, můj nenahraditelný Pek, ten dobrý, moudrý, veselý Pek, stále jsem se pokoušel rozpomenout se na něj před velitelským pultem Gladiátora, ale nešlo to, protože nebylo možné představit si ho jinde než u barového pultu nad sklenicí čistého lihu.

„Taxi!“ zapištěl, ale vůz se přehnal kolem — byl plně obsazený.

„Peku, pojeď ke mně,“ navrhl jsem mu. „Já ti všechno vyložím.“

„Dejte mi pokoj!“ zasípěl, drkotaje zuby. „Nikam s váma nepojedu. Nech mě být. Já jsem ti snad taky nic nedělal, nevšímal jsem si tě, tak mi, proboha, dej pokoj!“

„No dobře,“ vzdal jsem to. „Já tě nechám. Ale musíš mi sehnat sleg a dát mi svou adresu.“

„Já o žádném slegu nevím,“ zasténal. „To je ale dneska den, pro rány Kristovy!“

Napadaje na levou nohu se odvlekl kamsi stranou a najednou zahnul do sklípku s krásnou malou tabulkou u dveří. Následoval jsem ho. Posadili jsme se ke stolku a okamžitě dostali porci horkého masa a pivo, přestože jsme nic neobjednávali. Buba se chvěl a jeho mokrá tvář zesinala. S odporem odstrčil talíř, popadl půllitr oběma rukama a chtivě lokal pivo. Hospoda byla prázdná a tichá, nad zářivým chladicím pultem visela bílá deska se zlatým nápisem U nás se platí.

Buba zvedl hlavu od sklenice a smutným hlasem se zeptal:

„Co kdybych šel, Ivane? Já už nemůžu... Nač jsou všechny ty řeči? Prosím tě, pusť mě...“ Uchopil jsem ho za ruku.

„Peku, co se to s tebou děje? Já už jsem tě hledal, ale tvoje adresa nikde není k mání... Potkal jsem tě docela náhodou, a vůbec ničemu nerozumím. Jak ses zapletl do téhle hanebnosti...? Nemůžu ti nějak pomoct? Třeba bychom mohli...“ Najednou se mi zběsile vytrhl:

„Ten katan,“ zachroptěl. „Gestapák... Co mě to taky napadlo vláčet se do Oázy...? Přiblblé kecy, smrkáči... A žádný sleg nemám, rozumíš? Vlastně jeden mám, ale ten ti nedám! Co bych si pak počal — to se mám zachovat jako Archimédés...? Máš vůbec svědomí? Pokud ano, tak mě netrap a pusť mě...“

„Nemůžu tě pustit, dokud od tebe nedostanu sleg. A tvou adresu. Přece si musíme promluvit...“

„Ale já si nepřeju s tebou mluvit, copak to nechápeš? Já s nikým o ničem nechci mluvit... Chci domů... Svůj sleg ti nedám... Vy si snad myslíte, že jsem nějaká továrna. Dám ho tobě, a pak abych se pro jistotu vyhýbal celému městu.“

Mlčel jsem. Bylo naprosto zřejmé, že mě v tuhle chvíli nenávidí. Že kdyby se cítil ve formě, zabil by mě a utekl. On ovšem chápal, že na to nemá.

„Ty hajzle,“ procedil nenávistně. „Proč si ho nekoupíš? Ty nemáš peníze? No tak na! Na!“ Začal horečně přehrabovat kapsy a vyhazovat na stůl měďáky a pomačkané bankovky. „Jen si to vem, to bude stačit.“

„Co koupit? A od koho?“

„Ty jsi ale osel zatracená, tupohlavá... No ten... Jak se to... hmm... no tak jak se to kruci to... Aby to čert spral!“ vykřikl. „A ty aby ses propadl do horoucích pekel!“ Zasunul prsty do náprsní kapsičky a vytáhl ploché pouzdro z umělé hmoty. Uvnitř byla lesklá kovová trubička, něco jako invariant-heterodyn pro kapesní tranzistorové přijímače. „Na! Sežer si to!“ A podal mi trubičku. Byla maličká, asi tak dva a půl centimetru dlouhá, v průměru měla sotva milimetr.

„Děkuju,“ řekl jsem. „A jak se to používá?“

Pekovy oči se rozšířily údivem. Moc bych za to nedal, že se dokonce pousmál.

„Ty má boží prostoto!“ řekl skoro něžně. „Copak ty opravdu nic nevíš?“

„Nevím nic.“

„Tak to řeknu hned. A já si pořád myslel, že mě tlačíš ke zdi jako katan! Máš tranzistor? Strč do něj místo heterodynu tuhle věcičku, pověs to nebo postav někde v koupelně, kdekoli, a můžeš jet.“

„V koupelně?“

„Ano.“

„A musí to být každopádně v koupelně?“

„No jistě. Podmínkou je, aby tělo bylo ve vodě. V horké vodě. Ty jsi mi ale...“

„A co s tím devonem?“

„Devon si nasyp do vody. Tak pět tablet do koupele a jednu polkni. Chuť mají hnusáckou, ale nebudeš litovat... A rozhodně do lázně přidej aromatické soli. Než začneš, dej si pár štamprlat něčeho ostřejšího. To potřebuješ proto, aby... no... aby ses trochu rozjel či co...“

„Aha,“ řekl jsem. „Chápu. Teď už všechno chápu.“ Zabalil jsem sleg do papírového ubrousku a schoval ho do kapsy. „Takže vlnová psychotechnika...“

„Proboha, není to jedno?“ Už stál a nasazoval si na hlavu kapuci.

„Jak se to vezme,“ odpověděl jsem. „Co jsem dlužen?“

„To nestojí za řeč, že o tom vůbec meleš! Radši pojď... Nechápu, nač zbůhdarma ztrácíme čas...“

Vyšli jsme na ulici.

„Rozhodl ses správně,“ řekl Pek. „Copak tohle je nějaký svět? Copak v tomhle světě jsme my opravdu lidi? Je to hovno, a ne svět. Taxi!“ zakvičel. „Haló, taxi!“ Třásl se vzrušením. „Kruci, že mě taky do té Oázy čerti nesli... Nee, teď už nikdy nikam, nikam...“

„Dej mi svou adresu,“ připomněl jsem mu.

„Nač potřebuješ mou adresu?“