Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Muž s náplastí si ho blahosklonně změřil a najednou cukl tváří. A já byl doma — měl jsem před sebou individuum, které mě tak obratně polilo světélkující tekutinou na večírku u mecenášů. I ty prevíte! pomyslel jsem si. Zloději zatracená! Tak okupační armády se panáčkovi zachtělo? A duch utonul v sádle, abyste tomu, panstvo, rozuměli. „Nezlobte se, pane rado,“ poznamenal štítivě muž s náplastí. „Já vám opravdu velmi dobře rozumím, a právě proto je mi dokonale jasné, že všechno kolem nás je jen marasmus. Poslední křeč. Předsmrtná euforie.“

Vstal jsem a přiblížil se k jejich stolku.

„Dovolíte?“ oslovil jsem tu dvojici.

Překvapeně na mě vyvalili oči. Posadil jsem se.

„Moc se omlouvám, ale já jsem turista a jsem tu teprve pár dní, kdežto vy jste rozhodně místní, a jak se zdá, máte co do činění s městskou správou... A tak jsem se rozhodl vás obtěžovat. Pořád kolem sebe slyším samé mecenáši, mecenáši, ale co to vlastně je, to mi ještě nikdo pořádně nevysvětlil...“

Muž s náplastí znovu cukl tváří. Jeho oči se rozšířily údivem — taky mě poznal.

„Mecenáši?“ zeptal se ruměný přívětivě. „Anoano, máme tu takovou organizaci barbarů. Je to politováníhodné, ale máme.“ (Přikyvoval jsem a prohlížel si náplast. Můj včerejší známý už se stačil vzpamatovat a s nejblazeovanějším vzezřením, jakého byl schopen, pojídal své želé.) „V podstatě jsou to moderní vandalové. Jiné slovo pro něco takového neexistuje. Tihle lidé se totiž skládají a skupují kradené obrazy, sochy, rukopisy, jiná vrcholná umělecká díla a případně i patenty a ničí je. Uvědomujete si, jak je to odporné? Nalézají jisté patologické uspokojení právě v ničení vzácných artefaktů světové kultury. Scházejí se ve velké, vybraně oblečené společnosti a pomalu, promyšleně, chlípně ničí...“

„Ale ale,“ poznamenal jsem s očima upřenýma na náplast, „takoví lidé by se měli věšet za nohy.“

„Však my je taky pronásledujeme!“ zvolal ruměný rada. „Pronásledujeme přesně v duchu příslušných zákonů. Horší je, že nemůžeme stejně pronásledovat artiky a perše, protože ti vlastně žádný zákon nepřekračují, ovšem pokud jde o mecenáše...“

„Už jste skončil, pane rado?“ informoval se muž s náplastí. Mě ignoroval.

Ruměný se plácl dlaní do čela.

„Ach ano, už musíme jít. Omluvte nás, máme zasedání na radnici.“

„Barmane!“ zavolal kovovým hlasem ten s náplastí. „Zavolejte nám laskavě taxíka!“

„Už jste tu dlouho?“ zajímal se ruměný.

„Druhý den.“

„A... líbí se vám tady?“

„Město je pěkné.“

„Hm, to ano,“ zamumlal.

Odmlčeli jsme se. Muž s náplastí si drze nasadil monokl do oka a vytáhl doutník. „Bolí?“ zeptal jsem se soucitně.

„Co konkrétně máte na mysli?“ odtušil ledově.

„Tvář,“ vysvětlil jsem. „A taky by vás měla bolet játra.“

„Mě nikdy nic nebolí,“ odpověděl a blýskl monoklem.

„Copak vy se znáte?“ podivil se ruměný.

„Trochu,“ řekl jsem. „Měli jsme spolu takovou menší polemiku o umění.“

Barman křikl, že taxík čeká. Muž s náplastí okamžitě vstal.

„Pojďme, pane rado,“ vybídl svého společníka.

Ruměný se na mě provinile pousmál a vstal také. Zamířili k východu. Doprovodil jsem je pohledem a odebral se k pultu.

„Brandy?“ zeptal se barman.

„Uhodl jste,“ přikývl jsem. Třásl jsem se vzteky. „S kým jsem to teď mluvil?“

„Ten holohlavej je radní, co dělá na magistrátě kulturu. A ten s monoklem je městskej pokladník.“

„Tak pokladník,“ opakoval jsem mechanicky. „Svině je to, a ne pokladník.“

„Ale běžte!“ zvolal barman se zájmem.

„Jaképak běžte! Už přišel Buba?“

„Ještě ne. A co máte s tím pokladníkem?“

„Je to svině. A zloděj.“

Barman se zamyslel.

„To je docela dobře možný. Je to vlastně baron, teda bývalej. A zvyky má skutečně svinský. Škoda že jsem nešel k volbám, to bych býval hlasoval proti němu... A co vám udělal?“

„To vám udělal!“ opravil jsem ho. „A já jsem zase udělal jemu. A ještě udělám. Takhle se věci mají.“

Barman nic nepochopil, přikývl a zeptal se: „Dáme si repete?“

„Dáme.“

Nalil mi brandy a oznámil: „No prosím, a Buba je tady.“

Ohlédl jsem se a sklenice mi div nevypadla z ruky. Bubu jsem znal.

Stál u dveří a rozhlížel se s takovým výrazem ve tváři, jako by marně pátral v mysli, kam to vlastně přišel a co tu chce. Sám sobě už se téměř nepodobal, ale já ho přesto okamžitě poznal, protože jsme celé čtyři roky proseděli v posluchárně školy ve stejné lavici a pak přišlo dalších několik let, kdy jsme se vídali takřka denně.

„Poslyšte,“ otočil jsem se zpátky k barmanovi, „tenhle člověk se jmenuje Buba?“

„Jo,“ odtušil barman.

„A to má být přezdívka?“

„Jak to mám vědět? Pro mě je to Buba. Všichni mu tak říkaj.“

„Peku!“ zvolal jsem.

Všichni se po mně podívali. On také pohnul hlavou, zapátral očima, kdo ho to volá. Mně však vůbec nevěnoval pozornost. Najednou jako by si na něco vzpomněl, začal křečovitými pohyby setřepávat vodu z pláště, zašoupal mátožně podrážkami po podlaze, přiklopýtal až k pultu a vyškrábal se na volnou stoličku vedle mě.

„Jako obyčejně,“ řekl barmanovi. Hlas měl dutý a přiškrcený, jako by mu někdo svíral krk.

„Tenhle pán tu na vás čeká,“ sdělil mu tiše barman, když před něj stavěl sklenici lihu a polévkový talíř pískového cukru.

Pomalu otočil hlavu, pohlédl na mě a zeptal se: „No? Tak co chcete?“ Oči zpola zakrývala zanícená víčka, v koutcích se hromadil hnis. Dýchal ústy, jako by trpěl zánětem krčních žláz.

„Peku Zenaji,“ pronesl jsem tiše, „kadete Peku Zenaji, vraťte se, prosím, ze země na nebe.“

Prohlížel si mě stále nevidoucíma očima. Pak si olízl rty a zeptal se.

„Vy jste kolega ze školy či co?“

Bylo mi z toho všeho mdlo. Odvrátil se, popadl sklenici, nalil si líh do úst a zalykaje se hnusem začal velkou polévkovou lžící pojídat cukr. Barman mu hned nalil další dávku.

„Peku,“ zaúpěl jsem tlumeně, „kamaráde, copak ty si na mě nevzpomínáš?“

Znovu si mě prohlédl.

„Ale to snad ne... Asi jsem vás někde viděl...“

„Někde viděl!!“ zvolal jsem zdrceně. „Já jsem Ivan Žilin, to přece není možné, aby sis mě nepamatoval.“

Ruka se sklenicí lihu se sotva znatelně zachvěla, ale to bylo všechno.

„Ne, příteli,“ řekl. „Nezlobte se, ale na vás si opravdu nevzpomínám.“

„A na Tachmasib si taky nevzpomínáš? Ani na Iowu Smithe?“

„Dneska mě příšerně pálí žáha,“ sdělil barmanovi. „Přineste mi sodovku, Kone.“

Zvědavě naslouchající barman pohotově nalil sodovku.

„Hnusný den,“ řekl Buba. „Dva automaty vynechaly, dovedete si to představit, Kone?“

Barman zakroutil hlavou a povzdechl si.

„Tak to oznamte na odbory,“ poradil Bubovi.

„Kašlu na ně,“ prohlásil Buba, vypil sodovku a otřel si dlaní ústa. Já už jsem pro něj neexistoval.

Seděl jsem tu, jako by mi někdo plivl do tváře. Dočista jsem zapomněl, na co jsem vlastně Bubu potřeboval. Potřeboval jsem Bubu, ale Pek... Peka jsem samozřejmě taky potřeboval, jenže ne tohohle... To nebyl Pek, to byl nějaký zcela neznámý a nepříjemný Buba a já s hrůzou přihlížel, jak vylokal druhou sklenici lihu a opět se začal cpát vrchovatými lžícemi cukru. Jeho tvář se polila rudými skvrnami, div se neudávil, a naslouchal zanícenému barmanovu monologu o posledních fotbalových událostech... Měl jsem sto chutí zakřičet: Peku, co se to s tebou stalo, tys přece tohle všechno nenáviděl! Položil jsem mu ruku na rameno a zničeně zažadonil: „Peku, chlapče, prosím tě, vyslechni mě...“