Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Stop!“ vykřikl jsem. „Dost!“

Pustil mě, lehl si na bok a basem mi oznámil:

„Už toho mám plný zuby, Ele, dal bych si panáka brandy...“

Uvnitř zacvakaly kontakty a robot se syčením a hvízdáním zahrál Myslivecký pochod. Díval jsem se na něj a přemítal, jak je to všechno hloupé a hnusné, jak směšné a hrůzné zároveň. Kdybych nebyl planetonaut, kdybych se polekal a vzal nohy na ramena, s největší pravděpodobností by mě býval zabil... Jenže tady nikdo nevěděl, že jsem byl planetonaut. Nikdo. Ani jediný člověk. Riemayer taky nevěděl, že jsem býval planetonaut...

„Vstaň!“ rozkázal jsem mu.

Zabzučel a začal dloubat do zdi, tak jsem se otočil a šel zpátky. Po celou tu dobu, než jsem se dostal k ústí vstupní chodby, jsem slyšel, jak hřmotí a skřípe v hromadě zmrzačených kolejnic, syčí autogenem a chrlí ze sebe jakýsi nesouvislý dvojhlasný blábol.

Protiatomové dveře už byly otevřené. Překročil jsem práh a zabouchl za sebou.

„Tak co?“ zeptal se plešoun.

„Pěkná blbost,“ ulevil jsem si,

„Copak jsem moh vědět, že jste planetonaut? Vy jste byl ve vesmíru, co?“

„Byl — ale stejně je to blbost. Pro pitomce, pro nevzdělané exaltované pitomce.“

„Pro jaký?“

„Exaltované.“

„A jo... No to jste nemusel. Spoustě lidí se to líbí. A vůbec, říkal jsem vám, že máte chodit večer. Pro samotáře tu moc srandy nemáme.“ Nalil si do sklenice whisky a doplnil ji sodovkou ze sifonové láhve. „Nedáte si taky?“

Chopil jsem se sklenice a lokty se opřel o pult. El s cigaretou přilepenou ke spodnímu rtu ponuře pozoroval obrazovku. Míhaly se na ní slizké stěny tunelu, znetvořené kolejnice, černé louže, od svářečky odletovaly snopy jisker.

„To není nic pro mě,“ prohlásil jsem. „Zábava pro účetní a holiče. Já proti takovým lidem samozřejmě nic nemám, ale sám bych potřeboval něco, co jsem ještě v životě neviděl a nezažil.“

„Vy asi sám nevíte, co chcete,“ zabručel plešoun. „To je potom těžký. Nezlobte se, ale nejste vy náhodou intl?“

„Proč se ptáte?“

„Hlavně si, prosím vás, nemyslete nic špatnýho, však to znáte, před zubatou jsou si všichni rovný. Já jenom chtěl říct, že intlové jsou ty nejtvrdohlavější zákazníci, to je všechno. No nemám pravdu, Ele? Když třeba přijde takovej účetní nebo holič, jak jste tady ráčil poznamenat, tak ten dobře ví, co potřebuje. Potřebuje si trochu rozpumpovat krev, aby na sebe zase moh bejt pyšnej, aby holky pištěly a on moh všem ukazovat dírky v kůži... To jsou obyčejný kluci, který se prostě chtěj považovat za muže... Protože kdo jsou naši zákazníci? Obvykle lidí, který žádný zvláštní schopností nemají a vlastně je ani nepotřebujou... To dřív, aspoň jsem to jednou čet v nějaký knížce, si lidi aspoň záviděli. Soused si žije jako v bavlnce, a já se nezmůžu ani na to, abych si uspořil na ledničku — copak to se dá vydržet? Samo sebou to vedlo k tomu, že se zuby nehty drželi kdejakýho harampádí, peněz, slušnýho místa... Život by za to dali! Kdo měl tvrdší pěst nebo lepší hlavu, ten byl nahoře... Kdežto teď je život blahobytnej a klidnej, všeho je hojnost. A co se sebou, na co se tak dát? Přece nejsem nějaká bělice v potoce, jsem marná sláva člověk, to se nedá nic dělat, ale sám si nic vymyslet nedokážu. Na to, aby člověk moh vymejšlet, už musí mít nějaký zvláštní schopnosti! To musíte načíst horu knížek, a jen to zkuste — načíst horu knížek, když se vám z nich dělá zle... Proslavit se v celosvětovým měřítku nebo třeba vymyslet něco takovýho jako auto — na takovou věc normální smrtelník ani nepřipadne, a i kdyby, tak jakej by to mělo smysl? V podstatě vás nikdo nepotřebuje, dokonce ani vlastní žena a děti, když se to tak veme kolem a kolem, no nemám pravdu, Ele? A vy sám na to nakonec taky nikoho nepotřebujete... Takže dneska pro vás chytrý vymejšlej něco úplně novýho, buď ty aromatizéry, nebo třasku, nebo nějakej novej tanec... Nebo nový pitivo... tchoř se to jmenuje. Nemám vám ho třeba namíchat? No a z takovýho tchoře lezou voči z důlků a člověk je konečně spokojenej... Kdežto když má voči na místě, je pro něj život něco jako dešťová voda. To k nám chodí jeden intl a pořád mele dokola: Život je takový nijaký, chlapci... Ovšem když vyjdu odsud, je ze mě hrdina! Po takové kulce nebo dejme tomu „jeden proti tuctu“ už se na sebe dívám docela jinak, no nemám pravdu, Ele? Všechno je zase sladší — žrádlo, ženské i chlast...“

„Ano, chápu,“ přisvědčil jsem soucitně. „Moc dobře vám rozumím, ale pro mě je tohle všechno taky takové nijaké.“

„Ten by potřeboval sleg,“ prohodil najednou El basem.

„Cože?“ zeptal jsem se.

„No sleg.“

Plešoun se nespokojeně zachmuřil.

„Kruci, nech toho, Ele. Co to do tebe zase dneska vjelo?“

„Já bych se na něj vyprd,“ řekl El. „Takovýhle já nemám rád... Tohle se mu nelíbí, támhleto se mu nelíbí...“

„Neposlouchejte ho,“ chlácholil mě plešoun. „Celou noc nespal a je unavenej.“

„Ale ne, proč?“ namítl jsem. „Jaký sleg?“

Plešoun se zase zašklebil.

„Je to hrozně vulgární, víte? A Ela neposlouchejte, on je to dobrej kluk, takovej vobyčejnej, ale seřvat někoho, že na něm nezůstane kousek dobrej, je pro něj úplná maličkost. A to slovo je hnusný. Já taky nevím, kde se furt bere ta pakáž, co to všude píše po zdech. No není to verbež? Smrkáči usoplený, ani pořádně nevědí, co to znamená, ale po zdech to čmáraj... Jen se podívejte, i tady u nás už jsme museli hoblovat pult... Nějakej parchant mi to tady vydrápal, já ho chytit, tak z něj vytřepu střeva... K nám přece choděj i dámy...“

„Řekni mu,“ obrátil se El k plešounovi, „ať si sežene sleg a nevotravuje. Ať si někde splaší Bubu...“

„Kruci, zavři klapačku, Ele!“ okřikl ho plešoun dopáleně. „Vůbec ho neposlouchejte...“

Jakmile jsem zaslechl Bubovo jméno, uvelebil jsem se u pultu pohodlněji a nalil si další sklenici.

„A copak to má být, ten sleg?“ zeptal jsem se. „Nějaká tajná neřest?“

„Tajná! Hehehe!“ rozeřval se ohavným basem El.

Plešoun se taky zasmál.

„U nás nic tajného neexistuje,“ vysvětlil mi. „Jakýpak tajnosti, když od patnáctí každej chlastá. To ty blbci intlové pořád strašej s nějakýma tajnostma... Vosumadvacátýho chtěj zase uspořádat nějaký události, přej si vyvezli za město minomety, aby si je tam někde schovali, jako malý děti, na mou duši! No nemám pravdu, Ele?“

„Hele, řekni mu,“ vedl si dál svou vobyčejnej kluk El, „ať táhne do hajzlu, to mu řekni. A nezastávej se ho. Pěkně mu poraď, ať jde za Bubou do Oázy, a jsme s ním vyřízený.“

Vyhodil přes pult mou náprsní tašku a vyplněný blanket. Dopil jsem whisky a plešoun mi vážným hlasem řekl:

„Je to samosebou vaše věc, ale pokud vám můžu radit, tak vod těchhle věcí radši dál. Možná u toho nakonec skončíme všichni, ale čím pozdějc, tím líp. Já vám to ani nedokážu vysvětlit, já jen cejtím, že je to jako do hrobu: Nikdy není pozdě a dycky je brzy.“

„Děkuji vám,“ řekl jsem.

„Hele, von eště děkuje!“ rozřehtal se znovu El. „No viděls to někdy — von nakonec poděkuje!“

„Tří ruble jsme si strhli,“ upozornil mě plešoun. „A tu přihlášku roztrhejte. Nebo ne, radši ji roztrhám sám. Eště se vám, nedej bože, něco stane a hned máme na krku policii.“