Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Otevřel průchod v pultu a zavedl mě k masivním čtvercovým dveřím, které tu zřejmě zůstaly z dob, kdy se metro přestavovalo na protiatomový kryt.

„Vybírat si nemůžete,“ poznamenal omluvně, vytáhl závory a s námahou zatočil rezavým kolem. „Půjdeme rovně chodbou a tam to pak uvidíte sám.“

Měl jsem pocit, že El za našimi zády se uchichtl. Obrátil jsem se a podíval se po něm. Sledoval monitor, zabudovaný do pultu před jeho křeslem. Něco se na obrazovce pohybovalo, ale nerozeznal jsem, co to je. Plešoun nalehl plnou vahou na kolo a dveře odsunul. Ústily do nějakého špinavého, uprášeného průchodu. Plešoun se na okamžik zaposlouchal a pak opakoval:

„Pořád rovně touhle chodbou.“

„A co tam bude?“ zeptal jsem se.

„To, co jste chtěl... Nebo jste si to snad rozmyslel?“

Tohle všechno zjevně pořád nebylo ono, jenže, jak známo, nikdo nic neví, dokud si to nevyzkouší. Překročil jsem vysoký práh a dveře se za mnou mlaskavě zavřely. Bylo slyšet, jak úpěnlivě skřípějí zasouvané závory.

Chodbu osvětlovalo několik žárovek, které ještě zůstaly v provozu. Bylo tu vlhko a po betonových stěnách se rozlézala plíseň. Chvilku jsem jen stál a napínal uši, ale neslyšel jsem nic kromě občas dopadajících kapek. Opatrně jsem vykročil kupředu. Pod nohama mi praskala betonová drť. Chodba zanedlouho skončila a já se ocitl v klenutém tunelu, osvětleném opravdu prachmizerně. Když oči té tmě trochu přivykly, rozeznal jsem na zemi koleje. Byly rezavé a mezi nimi jsem zahlédl tmavé skvrny louží s naprosto nehybnou vodou. Pod stropem se táhly prověšené kabely. Vlhko zalézalo až do morku kosti a hnusně to tu páchlo — buď mršinou, nebo ucpanou kanalizací. Nene, tohle bylo něco docela jiného, než jsem si představoval. Nechtěl jsem tu zbytečně ztrácet čas a rozhodl jsem se, že se vrátím a sem půjdu někdy jindy. Ale pro začátek jsem se — z čiré zvědavosti — rozhodl trochu se tu porozhlédnout. Pustil jsem se doprava, tam, kde zářily vzdálené stropní lampy. Musel jsem přeskakovat louže, klopýtal jsem po prohnilých pražcích a zamotával se do stržených kabelů. Když jsem se dostal k první rozsvícené lampě, znovu jsem zůstal stát.

Kolejiště bylo rozebrané. Pražce se válely podél stěn a v prázdné podlaze tunelu zely díry zaplavené vodou. Pak jsem našel i koleje. Ještě nikdy jsem neviděl těžké a masivní kolejnice takhle zřízené. Některé jakási obludná síla zkroutila do vývrtky. Zároveň je dokonale naleštila, takže připomínaly obří vrtáky. Jiné byly touž strašlivou silou zaražené do země a do betonových stěn tunelu. Nebo zavázané na uzle. Když jsem si uvědomil, na co se to dívám, přeběhl mi mráz po zádech. Na normální uzle, na uzle s kličkou i se dvěma kličkami, jako šněrovadla na polobotkách... Loupaly se z nich šedé okuje...

Podíval jsem se před sebe, do hloubi tunelu. Vanul odtud mrtvolný puch, tu a tam ospale mihotala žlutá světélka nouzového osvětlení, jako by se mezi mnou a těmi světly v průvanu něco pohupovalo a žárovky střídavě zakrývalo a zase odkrývalo. To už bylo na mé nervy trochu moc. Cítil jsem, že je to jen hloupý vtip, nic víc, ale nedokázal jsem se tomu nijak bránit. Přidřepl jsem a důkladně ohledal nejbližší okolí. Brzy jsem našel, co jsem potřeboval — metrový úlomek ocelového prutu. Zasunul jsem si ho do podpaždí a pustil se dál. Železo bylo vlhké, chladné, zdrsnělé rzí.

Šikmé mihotavé světlo osiřelých lamp v odlescích klouzalo po vlhkých zdech. Hned při vstupu do tunelu jsem si všiml, že jsou na nich divné kulaté skvrny, ale zpočátku jsem jim nevěnoval žádnou pozornost; zaujaly mě až později a šel jsem si je prohlédnout podrobněji. Po stěně se, kam až oko dohlédlo, táhly dvě řady okrouhlých stop, rozsetých v pravidelných metrových intervalech. Vypadalo to, jako by po zdi docela nedávno proběhl slon — na okraji jedné takové stopy se ještě zachvívala rozšlápnutá stonožka. Tak dost, pomyslel jsem si, nejvyšší čas se vrátit... Pohlédl jsem kupředu. Teď bylo pod rozsvícenými světly zřetelně vidět černé pohupující se girlandy. Uchopil jsem svou primitivní zbraň pevněji a těsně při stěně jsem vykročil dál.

Taky působivá podívaná. Pod klenbou tunelu se na již zmíněných prověšených kabelech v průvanu pokyvovaly stovky a tisíce mrtvých krys, svázaných za ocasy do těžkých štětinatých hroznů. V polotmě se odporně blyštěly jejich drobné vyceněné zoubky a do všech stran trčely ztuhlé tlapky. Řetězce těchto děsivých hroznů mizely v houstnoucí tmě. Sytý šustivý, jako rosol vazký puch, z něhož se dělalo na zvracení, klesal od klenby dolů a roztékal se po tunelu...

Vtom cosi pronikavě zavřeštělo a rovnou pod nohy se mi najednou vrhla obrovská krysa. A další. A ještě jedna. Bezděky jsem couvl. Řítily se odtamtud, ze tmy, kde nesvítila ani jediná žárovka. Z téhož směru se v několika vlnách přihrnul teplý vzduch. Loket se mi zrovna propadl do jakési dutiny ve stěně a já se rychle vmáčkl do výklenku. Pod podrážkami se mi cosi zahemžilo a zapištělo — párkrát jsem se poslepu ohnal svou kovovou holí. Krysy mě teď nezajímaly, protože už jsem slyšel, jak cosi ztěžka a měkce dusá tunelem a rozstřikuje hluboké louže. Že jsem sem vůbec lezl, napadlo mě. Můj ocelový prut mi ve srovnání se svázanými kolejnicemi připadal nicotný a křehký. To nebudou létající pijavice... Ani dinosaurus z Konga... Hlavně aby to nebyl gigantopithecus, cokoli, jen ne gigantopithecus. Tihle vrtáci by rozhodně byli něčeho takového schopni — chytit gigantopitheca a pustit ho do tunelu... Mozek mi začal selhávat. A pak jsem si z ničeho nic vzpomněl na Riemayera. Proč mě sem poslal? Že by se dočista zbláznil? Jen aby to nebyl gigantopithecus...

Přehnalo se to takovou rychlostí, že jsem vůbec nepostřehl, co to vlastně je... Tunel hučel dunivým cvalem. Pak se někde docela blízko ozvalo zoufalé zapištění polapené krysy a všechno utichlo. Opatrně jsem vykoukl. Stál asi deset kroků ode mě, přesně pod lampou, a pode mnou obrovskou úlevou až podklesla kolena.

„To jsou mi teda fórky,“ řekl jsem patřičně nahlas, stěží potlačuje pláč. „Vtipálkové amatéři... Kdo prosím vás na tohle přišel? To musel být talent vskutku samorostlý...“

Zaslechl můj hlas, zvedl zádové nohy a pronesl:

„Teplotka vypadá tak na dva metry třináct coulů, vlhkost nulová, kde nic není, ani čert nebere...“

„Zopakuj mi svůj úkol,“ přikázal jsem a přistoupil k němu.

Svištivě vypustil z přísavek vzduch, nesmyslně zaškubal nohama a vyběhl na strop.

„Polez dolů,“ okřikl jsem ho přísně, „a odpovídej na otázky.“

Nad hlavou mezi zplesnivělými kabely mi visel dávno vyřazený kyber, určený původně pro práce na asteroidech — ubohý a bizarní, celý rozežraný nánosy karbonu a pokaňkaný podzemní špínou.

Mrskl po mě chcíplou krysou a odpelášil do tmy.

„Polez dolů!“ zařval jsem.

„Bazalty!“ zakvílel mnohohlasně. „Pseudometamorfické horniny! Jsem nad Berlínem. Jak mě slyšíte? Večerka!“

Ocelový prut jsem zahodil a vypravil se za ním. Doběhl k další lampě, slezl dolů a začal rychle jako pejsek pracovními manipulátory rozhrabávat beton. Chudinka, i v mnohem příznivějších podmínkách dokázal pracovat jen za předpokladu, že přitažlivost se rovnala tak setině pozemské, kdežto teď byl dokonale nepříčetný. Sklonil jsem se nad něj a pokusil se pod pancířem nahmátnout ovládací pult. „To jsou přece pacholci,“ zabručel jsem si pod nos, když jsem ho našel. Panel s ovládacími prvky byl rozdrcený, jako by do něj někdo praštil kovářským perlíkem. Nechal hrabání a chytil mě za nohu.