Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Upřímně řečeno nechápu, že vám to vaše doupě nezavřou,“ řekl jsem a zastrčil tašku do kapsy saka.

„My jsme naprosto počestnej podnik,“ řekl plešoun. „Kdo nechce, ten sem nemusí. A když se někomu něco stane, může si za to sám.“

„Narkomany taky nikdo k ničemu nenutí,“ namítl jsem.

„Vy jste tomu dal! Narkotika — to je přece kšeft, v tom lítaj prachy.“

„No dobře, tak na shledanou,“ rozloučil jsem se. „A díky, hoši. Kde že mám hledat toho Bubu?“

„V Oáze,“ zavrčel El. „To je kavárna. A pakuj se vocuď.“

„Jste velice zdvořilý, příteli,“ řekl jsem, „až to jednoho bere za srdce.“

„Jen se pakuj, pakuj se, intle smradlavá,“ pobídl mě El ještě jednou.

„Klid, milánku, hezky klidně,“ poradil jsem mu. „Aby se ti z toho nenadělaly žaludeční vředy. O žaludek musíš pečovat, nic cennějšího v sobě totiž nemáš. No nemám pravdu?“

El začal pomalu přelézat přes pult, tak jsem raději šel. Znovu mě rozbolelo rameno.

Pršelo, z oblohy padaly velké teplé kapky. Listí na stromech se mokře a vesele lesklo, vonělo to svěžím vzduchem a ozónem.

Zamával jsem na taxík a požádal řidiče, aby mě dovezl do Oázy. Celou ulici brázdily čiperné potůčky dešťové vody a město bylo tak krásné a útulné, že se člověku o opuštěném zatuchlém metru vůbec nechtělo přemýšlet.

Lilo jako z konve, takže jsem od taxíku ke dveřím Oázy přeběhl co nejrychleji a vtrhl dovnitř jako velká voda. Lidí tu bylo poměrně dost, skoro všichni jedli, dokonce i barman za svým pultem usrkoval polévku z talíře vmáčknutého mezi láhve a šejkry. Ti, co už byli po jídle, kouřili a skrz velké okno zkrápěné deštěm nepřítomně zíral na ulici. Přistoupil jsem k pultu a zeptal se, jestli je tu Buba. Barman položil lžíci, rozhlédl se po sále a utrousil:

„Řek bych, že tu zatím nebyl. Zatím se najezte, však on přijde.“

„Kdy asi?“

„Tak za dvacet minut, za půl hodinky.“

„Aha,“ řekl jsem. „To se skutečně nejdřív naobědvám a pak byste mi ho ukázal.“

„Dobrý,“ broukl barman a vrátil se ke své polévce.

Vzal jsem si podnos, nabral si něco k obědu a posadil se k oknu, stranou od ostatních návštěvníků. Potřeboval jsem si ledacos promyslet. Cítil jsem, že teď už mám námětů k úvahám dost a že bych mohl dát dohromady nějaké první závěry. Určité souvislosti tu rozhodně jsou. Krabičky s devonem v koupelně. Houbovitý nos mluvil o devonu a Bubovi (šeptem). Vobyčejnej kluk zase o Bubovi a slegu... Tady je souvislost úplně zřejmá: devon — Buba — sleg. A co víc, snědý svalovec upozorňoval, že devon a všechno kolem je svinstvo všech svinstev, zatímco plešatý slouha sociálního masochismu neviděl rozdíl mezi devonem a hrobem. Zdá se, že to všechno sedí. Tohle by mohla být věc, po které jdem... A pokud je to opravdu tak, udělal Riemayer dobře, že mě poslal k rybákům. Riemayere, oslovil jsem ho v duchu, pročpak jsi mě poslal k rybákům, Riemayere? Proč jsi mi kladl na srdce, abych si nestavěl hlavu a dělal, co mi řeknou...? Tys přece nevěděl, že sem planetonaut, Riemayere? A i kdybys to věděl, musel sis uvědomit, že tam není jen splašený kyber, ale taky kulka a „jeden proti tuctu“. Něco se ti na mně hrubě nelíbilo, Riemayere... V něčem jsem ti překážel. Ale ne, okřikl jsem se v duchu, to snad ne. Prostě jsi asi ke mně nechoval žádnou zvláštní důvěru, Riemayere. Prostě něco podstatného ještě pořád nevím. Například nevím, co je zač ten Oscar, který v lázeňském městě obchoduje s devonem a který je s tebou ve spojení, Riemayere. A před naší rozmluvou ve výtahu ses s Oscarem s největší pravděpodobností setkal. Ne, o tom nechci přemýšlet... On leží jako lazar, já na něj šiju takovéhle věci, a on se nemůže nijak bránit... Najednou jsem v nitru pocítil odporné mrazení. Dobrá, dejme tomu, že tu bandu pochytáme. Ale co se změní? Třaska tu bude dál, ušatý Len dál nebude v noci spát, Vuzi bude přicházet domů namol opilá a celník Peti bude neznámo proč padat po hubě do rozbitého skla... A všichni budou pečovat o „blaho lidu“. Jedny budou častovat slzným plynem, jiné zarážet po uši do země, další proměňovat z opic v něco, co se bude docela dobře moct vydávat za člověka... A pak vyjde třaska z módy a lid dostane jako další vymoženost supertřasku, zatímco místo zabaveného slegu mu někdo podstrčí supersleg... To vše pro blaho lidu. Jásej, Země pitomců, a o ničem nepřemýšlej...!

K vedlejšímu stolku se se svými tácy posadili dva v pláštěnkách. Jeden z nich mi připadal něčím známý. Měl ušlechtilou povýšenou tvář a nebýt tlusté bílé náplasti na tváři, určitě bych ho poznal — alespoň jsem měl ten pocit. Ten druhý byl ruměný muž s velkou pleší a neustále se neklidně ošíval. Mluvili poměrně tiše, ovšem určitě ne proto, že by chtěli něco tajit, a z místa, kde jsem seděl, je bylo výborně slyšet.

„Byl bych rád, abyste mi dobře rozuměl,“ říkal naléhavě ruměný a chvatně polykal svůj řízek. „Já vůbec nejsem proti divadlům a muzeím. Ale dotace na městské divadlo na loňský rok jsme nedočerpali a do muzeí chodí jen turisté...“

„A lupiči obrazů,“ dodal muž s náplastí. „Nechte toho, prosím. Obrazy, které by stály za ukradení, prostě nemáme. Sixtinské madony se zaplaťpánbůh ještě nikdo syntetizovat z pilin nenaučil. Chtěl bych vás ovšem upozornit na to, že šíření kultury se v naší době musí ubírat zcela jinou cestou. Kultura nesmí mezi lid odněkud sestupovat, ale přímo z něj vycházet. Lidové orchestry, zájmové kroužky, masové hry — to je to, co naše publikum potřebuje...“

„Naše publikum potřebuje dobrou okupační armádu,“ mínil muž s náplastí.

„Ale prosím vás, nechte toho, vy přece takhle vůbec neuvažujete... Počet kroužků je zatím trestuhodně nízký, návštěvnost mizivá. Boela si mi včera stěžovala, že na její recitační pásma chodí jeden jediný muž, navíc prokazatelně se zcela jinými záměry... A my přece musíme lidi odlákat od třasky, alkoholu a sexuálních zvráceností. Musíme ducha našeho obyvatelstva povznést...“

Muž s náplastí ho přerušil:

„A co ode mě chcete? Abych dnes podpořil váš návrh proti tomu oslovi, proti našemu veleváženému starostovi? Ale beze všeho! Mně je absolutně všechno jedno. Pokud by vás však zajímal také můj názor na ducha lidu, pak není, můj drahý pane rado! Duch dávno zemřel! Zalkl se břišním tukem. Na vašem místě bych kalkuloval jedině s tímhle a s ničím jiným!“

Ruměný muž se zdál být zdrcen. Chvílí zaraženě mlčel a pak zaúpěl:

„Bože můj, čím se to jen musíme zabývat? Ale na druhé straně přece někdo letí ke hvězdám! Někde se přece budují mezonové reaktory. Někde se rodí nová pedagogika! Proboha, já teprve nedávno pochopil, že my tady u nás nejsme provincie, ale rezervace hlouposti, zabedněností a pornokracie. Představte si, že v našem městě už druhý rok sedí profesor Rubinstein. Sociální psycholog světového jména. A studuje nás jako zvířata... Jeho práce se jmenuje Instinktivní sociologie rozpadajících se ekonomických formací... Člověk ho u nás zajímá jakožto nositel atavistických pudů a mně osobně si stěžoval, jak těžko se mu hledal materiál v zemích, kde je pudová aktivita deformována a potlačena systémem výchovy. Zato nás si nemůže vynachválit! Podle jeho názoru nevyvíjíme jinou než čistě pudovou aktivitu. Cítil jsem se dotčen, ale co jsem mu na to měl namítnout? Vy mi snad rozumíte, jste moudrý člověk, můj přítel; jste taky chladný a racionální, to vím, ale stejně vám nikdy neuvěřím, že by vám všechno všecičko bylo tak dokonale jedno.“