Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Já celej den sedím na fleku a čekám na něj, a on se tu klidně povaluje. Něco vás bolí, či co?“

Vstal jsem a vklouzl do pantoflí.

„Posaďte se, Vuzi,“ vybídl jsem ji a plácl na pohovku vedle sebe.

„K vám si nesednu,“ odsekla. „Tak on si tu čte, no to jsou mi věci. Kdybyste mi aspoň nabíd něco k pití...“

„Podívejte se do baru,“ řekl jsem jí. „Jak se daří vaší uslintané krávě?“

„Dneska tam naštěstí nebyla,“ řekla Vuzi z hloubi baru. „Ale dneska zase na mě vyšla starostová... To je teda nána... Přej proč jí nikdo nemá rád... A proč by ji asi někdo měl mít rád...? Chcete se sodou...? Voči bílý, huba červená, prdel jako kanape — hotová ropucha, na mou duši... Víte vy co, umícháme si tchoře. Teď si všichni mícháme tchoře...“

„Jenže já nerad dělám to, co dělají všichni.“

„Už jsem si všimla. Všichni se jdou povyrazit, a von se povaluje doma. A ještě ke všemu čte.“

„Jsem utahaný,“ vysvětlil jsem.

„Ach tak! Takže můžu plavat, jo?!“

„To ne, nepustím vás,“ řekl jsem, chytil ji za šál a násilím usadil vedle sebe. „Vuzi, děvče, vy jste odbornice jen na dobrou náladu dam, nebo na dobrou náladu vůbec? Nemohla byste přivodit dobrou náladu jednomu osamělému muži, kterého taky nemá nikdo rád?“

„A za co by vás měl mít někdo rád?“ Kriticky si mě změřila. „Oči nějaký zrzavý, nos jako brambora...“

„Jako krokodýl, co...?“

„Jako pes... A nesahejte na mě, to jsem vám nedovolila. Proč jste za mnou nezašel?“

„A proč vy jste mě včera opustila?“

„Páni, tak já ho opustila ...!“

„Samotného, v cizím městě...“

„Tak já jsem ho opustila! A že jsem vás potom všude hledala, to vás asi nezajímá! Všem jsem vykládala, že jste Tunguz, a vy se ztratíte... To od vás nebylo hezký... Ne, už jsem snad řekla, že jsem vám nic nedovolila! Kde jste včera byl? Nejspíš u rybáků, jak tak na vás koukám. A dneska mi zase nic neřeknete...“

„Proč bych neřekl?“ ohradil jsem se. A vyprávěl jsem jí o Starém metru, Hned mi došlo, že jen pravda by v tomhle případě nestačila, a tak jsem jí vykládal o postavách v kovových škraboškách, o příšerné přísaze, o zdi postříkané krví, o vzlykajícím kostlivci — zkrátka o mnoha různých věcech a nakonec jsem ji nechal sáhnout na velkou bouli za uchem. Všechno se jí to moc líbilo.

„Když je to takhle, musíme okamžitě jít,“ prohlásila rozhodně.

„Ani za nic,“ řekl jsem a zase jsem si lehl.

„Vy máte ale móresy! Okamžitě vstaňte a jdem! Jinak mi nikdo nebude věřit, kdežto takhle předvedete tu bouli a hned bude všechno jasný.“

„A pak bychom šli na třasku?“ otázal jsem se zdvořile.

„No samo! Víte, že jsem někde četla, že je to vlastně ohromně zdravý?“

„A budeme pít brandy?“

„Brandy, vermut, tchoře, whisky...“

„To stačí, stačí... A budem se na sebe mačkat v autech uhánějících stopadesátkou...? Poslyšte, Vuzi, a proč byste tam vlastně chodila, co z toho máte?“

Konečně pochopila, kam mířím, a nejistě se usmála.

„A co je na tom špatnýho? Rybáci tam přece taky choděj...“

„Nic, špatného na tom není nic,“ připustil jsem. „Ale co je na tom hezkého?“

„Nevím. Dělaj to tak všichni. Někdy tam bejvá strašně veselo... Hlavně pří třasce. Při třasce se vám vždycky všechno splní... Jako ve snu.“

„A není pak lepší prostě si lehnout a spát?“

„Vy byste tomu dal!“ vyčinila mi nakvašeně. „V normálním snu se člověku kolikrát zdají věci... A nedělejte, že to nevíte! To na třasce se vám zdá jen to, co chcete...“

„A co si přejete třeba vy?“

„No... ledacos...“

„Tak to řekněte. Dejme tomu, že bych byl kouzelník a řekl vám: Vyslovte tři přání. Jaká chcete. Ta nejpohádkovější. A já vám je splním. Co vy na to?“

Hluboce se zamyslela, až se celá nahrbila. Po chvílí se vesele zazubila.

„Abych nikdy nezestárla!“ vyhrkla.

„Výborně,“ povzbudil jsem ji. „To bychom měli první přání.“

„Abych...“ spustila procítěně a zmlkla.

Tuto otázku jsem svým známým vždy kladl moc rád a pokládám ji pří každé jen trochu vhodné příležitosti. Svým chlapcům jsem dokonce několikrát uložil slohovou práci na téma Tři přání. Zajímavé je, že z nějaké tisícovky mužů, žen, dětí i starých lidí, které jsem takhle testoval, sotva dvacet třicet napadlo, že by si mohli přát něco nejen pro sebe osobně nebo pro své nejbližší, ale taky pro celý svět, pro lidský rod jako celek. Ne, to není důkaz nevykořenitelnosti člověčího egoismu, přání nebyla vždy vysloveně sobecká a většina dotázaných, když jsem je dodatečně upozornil, že si nechali ujít cennou příležitost vyřešit i všelidské problémy, se hned chytla za hlavu, naprosto upřímně se na mě rozhněvali a vyčítali mi, že jsem je na tuto možnost neupozornil rovnou. Ale tak či onak všichni zahajovali svou odpověď na způsob onoho Vuzina „abych“... Snad v tom je kus prastarého podvědomého přesvědčení, že naše osobní přání nemohou na velkém světě nic změnit — v tomto ohledu není nic platná ani kouzelná hůlka.

„Abych...,“ začala znovu, a zase utichla. Po očku jsem ji pozoroval. Všimla si toho, široce se zazubila, mávla rukou a řekla: „Nechte toho, prosím vás... Vy jste ale rošťák!“

„Takhle by to nešlo,“ trval jsem na svém. „Na takovou otázku má být člověk připraven vždycky. Protože to jsem měl jednoho známého, ten se taky každého ptal na jeho tři přání, a když vyslechl odpovědi, byl z toho celý pryč: „No vidíte, tohle mě nenapadlo, takovou příležitost jsem propásl.“ Tak vidíte, jak vážná je to věc. Za prvé jste si tedy přála, abyste nikdy nezestárla. A dál?“

„Dál... Samozřejmě by nebylo špatný mít krásnýho kluka, po kterým by šílely všechny holky, a on by byl pořád se mnou. Navždycky.“

„Prima,“ zaradoval jsem se. „To bychom měli za druhé. Ještě za třetí.“

A už jsem na ní viděl, že ji ta hra přestává bavit a že teď plácne něco nemožného. A taky že ano. To jsem mrkal na drát.

„No prosím,“ řekl jsem. „To by samozřejmě taky šlo... Ale taková věc se snad obejde bez kouzla...“

„Jak se to vezme!“ ohradila se a začala svou myšlenku rozvíjet, odvolávajíc se na trampoty svých klientek. Všechno jí to připadalo neobyčejně veselé a zábavné a já ostudně zrozpačitěl, lil do sebe brandy s citrónovou šťávou, stydlivě jsem se pochichtával a vůbec si připadal jako děvucha nepolíbená. Stát se tohle někde v hospodě, jistě bych věděl, jak se zachovat... Ach... No teda... To snad ne! Pěknými věcmi se zabývají v těch Salónech dobré nálady... A pak se řekne starší občané...

„Fuj,“ ulevil jsem si nakonec. „Vuzi, vy jste mě zahnala do úzkých..., a pak, všechno už jsem pochopil. Vidím, že ve vašem případě by se to bez kouzelnické hůlky opravdu neobešlo. Ještěže nejsem kouzelník.“

„To jsem vás převezla!“ zaradovala se Vuzi. „A co byste si přál vy?“

Rozhodl jsem se, že si taky trochu zavtipkuju.

„Já nic takového nepotřebuju,“ řekl jsem jí. „Ani bych nic podobného neuměl. Mě by stačil kvalitní, dobrý sleg...“

Potěšeně se culila.

„Tři přání by v mém případě byla zbytečná,“ vysvětlil jsem. „Stačí, když se mi splní jedno jediné.“

Culila se dál, ale z jejího úsměvu se nejdřív vypařila jistota, pak se úsměv změnil ve škleb a nakonec zmizel docela.