Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Tentokrát jsem se ovládl já.

Z ulice jsem na něj naposledy pohlédl velkou výlohou. Seděl zády k oknu s doširoka roztaženými lokty a jedl.

Když jsem přišel domů, v salónu nikdo nebyl. Prostěradla a polštáře chlapci naházeli na hromadu do kouta. Na psacím stole pod telefonem jsem našel vzkaz, naškrábaný kostrbatým dětským písmem: „Dejte si pozor. Má něco za lubem. Hrabala se vám v koupelně.“ Povzdechl jsem si a posadil se do křesla.

Do setkání s Oscarem (pokud k němu mělo dojít) zbývala ještě zhruba hodina. Jít na takovou chvíli spát nemělo smysl a navíc by to asi nebylo nejbezpečnější. Oscar mohl přijít s doprovodem, a dřív, a ne dveřmi. Vytáhl jsem z kufru revolver, zasunul do něj zásobník a zastrčil zbraň do kapsy. Pak jsem otevřel bar, udělal jsem si kávu a znovu se vrátil do pracovny.

Opatrně jsem vyjmul slegy ze svého přijímače i z Riemayerova tranzistoru, položil jsem je před sebe a ještě jednou se pokusil rozpomenout, kde už jsem takové součástky viděl a proč se mi zdá, že to rozhodně muselo být víckrát. A vzpomněl jsem si. Doběhl jsem do ložnice a přinesl odtud fonor. Ani jsem nepotřeboval šroubovák, jen jsem sejmul zadní kryt přístroje, sáhl ukazovákem pod trychtýř odorátoru, zapáčil jsem lehce nehtem a vydloubl vakuový tubusoid FH-92-U se čtyřvýbojovým statickým polem, kapacita dva. Prodává se v každém obchodě s radiosoučástkami po padesáti centech. V místní hantýrce se mu říká sleg.

Jinak to ani být nemohlo, pomyslel jsem si. Zmátly nás ty fámy o novém narkotiku. Ty věčné řeči o příšerných nových vynálezech nás matou neustále. Ve stejné bryndě jsme skončili už několikrát. Když Mhagana a Buris obvinili v OSN separatisty, že používají nové zbraně, takzvané mrazové bomby, rozběhli jsme se do všech stran, abychom pátrali po ilegálních zbrojovkách, a dokonce jsme uvěznili dva naprosto skutečné ilegální vynálezce (šestnáctiletého a šestadevadesátiletého). Jenže pak se ukázalo, že oba vynálezci jsou absolutně nevinní a že hrůzné mrazové bomby si separatisté opatřili v Mnichově, ve velkoobchodním skladě továrny na výrobu chladicích zařízení a byly to kazové agregáty do supermrazicích boxů. Pravdou ovšem je, že účinek těchto supermrazičů byl skutečně příšerný. V kombinaci s molekulárními detonátory (které potápěči při archeologických vykopávkách pod hladinou Amazonky běžně používají k plašení krokodýlů a piraní) dokázaly tyto jinak naprosto neškodné aparáty okamžitě ochladit ovzduší v okruhu dvaceti metrů na minus sto padesát stupňů Celsia. Pak jsme se navzájem dlouho přesvědčovali, jak důležité je neustále mít na paměti, že v naší době se prakticky každý měsíc dovídáme o spoustách těch nejmírumilovnějších technických novinek s těmi nejneuvěřitelnějšími sekundárními vlastnostmi, často takového rázu, že porušování zákazu výroby zbraní a munice je ve srovnání s výrobou takových zařízení jen nevinnou dětskou zábavičkou. Při posuzování nových druhů zbraní, jichž užívali extremisté všeho druhu, jsme si počínali s kromobyčejnou opatrností, ale už po roce jsme se nechali doběhnout znovu — to když jsme pátrali po vynálezcích tajemné aparatury, s jejíž pomocí pytláci vylákali pterodaktyly daleko za hranice ugandské rezervace, a našli jsme vtipnou adaptaci dětské hračky Škatule, škatule, hýbejte se, zkombinované s dosti běžným lékařským přístrojem. A teď jsme narazili na sleg — kombinaci běžného tranzistorového rozhlasového přijímače, běžného tubusoidu a běžných chemikálií s naprosto běžnou horkou vodou z vodovodu.

Krátce řečeno, žádné tajné továrny hledat nemusíme. Čeká nás pátrání po obratných nemorálních spekulantech, kteří si velice dobře uvědomují, že žijí v Zemi pitomců. Jako svalovci v prasečím chlívku... Pět šest podnikavých ziskuchtivců, nenápadná vilka někde na okraji města. Jdou do obchodního domu, koupí za padesát centů tubusoid, vytáhnou ho z celofánového sáčku a uloží do elegantní krabičky na molitanový polštářek. A prodají („ze známosti, že jste to vy!“} za padesát marek. Pravda, ještě tu musel být nějaký vynálezce. A nejspíš ne jeden. Dokonce určitě ne jeden... Ti ovšem sotva přežili — tohle není vábnička na pterodaktyly... A vůbec — copak teď jde o pár spekulantů...? No dobře, ať prodají ještě čtyřicet slegů, ať jich prodají stovku. Pak přece i v Městě pitomců musejí lidé přijít věci na kloub. A až se to stane, začne se sleg šířit jako požár. Postarají se o to především moralisté z redakce Radosti ze života. Pak vystoupí doktor Opir a prohlásí že podle nejnovějších vědeckých výzkumů sleg stimuluje preciznost lidského myšlení a je nenahraditelný v boji proti alkoholismu a špatné náladě. A že ideálem budoucnosti jsou vlastně obrovské necky s vařící vodou... A slovo sleg se přestane psát po plotech...

To jsou ti, koho je třeba popadnout za límec, pokud má vůbec smysl někoho za límec popadat, pomyslel jsem si. Ti spekulanti, to není ještě žádná tragédie. Tragédií je existence Země pitomců, tohoto prašivého neorežimu, který už vzal pod svou ochranu třasku a teď se nejspíš nemůže dočkat, až bude možné uzákonit i sleg...

Někdo zaklepal. Do pracovny vstoupil Oscar a skutečně nebyl sám. Za ním vešel Maria — nemotorný, šedovlasý, jako obvykle v tmavých brýlích a se silnou špacírkou v ruce, takže připomínal veterána, který kdysi dávno přišel o zrak. Oscar se samolibě usmíval.

„Dobrý den, Ivane,“, pozdravil mě Maria. „Dovolte, abych vám představil vašeho pracovního dvojníka Oscara Pebblebridge z Jihozápadního sektoru.“

Podali jsme si ruce. Pokud se mi na naší Bezpečnostní radě něco nelíbilo, tak to byla především spousta omšelých tradic, ze kterých mi nejvíc pila krev tahle idiotská podvojná konspirace, díky níž jeden druhému neustále nabouráváme agenturu, mlátíme se přes hubu a vesele jeden po druhém střílíme — bohužel dosti přesně. To není práce, ale hra na četníky a na zloděje, aby to čert vzal...

„Dneska už jsem vás chtěl sebrat,“ oznámil mi Oscar. „V životě jsem ještě nepotkal tak krajně podezřelé individuum...“

Mlčky jsem vytáhl z kapsy pistoli, vyjmul z ní zásobník, zajistil ji a hodil do stolu. Oscar souhlasně pokyvoval hlavou. Obrátil jsem se k Mariovi:

„Dejme tomu, že kdybych o Oscarovi věděl, mohlo se vyšetřování zhroutit dřív, než vůbec začalo. Ale musím vám oznámit, že včera chybělo málo a zmrzačil jsem ho.“

„Přesně tohle jsem tušil,“ prohlásil Oscar sebevědomě.

Maria zafuněl a žuchl do křesla.

„Ať dělám, co dělám, nevzpomínám si na případ, kdy by se Ivanovi všechno zamlouvalo. A to je konspirace základem naší práce... Vezměte si židle, oba dva, a posaďte se... Vy, Oscare, jste neměl právo dát se zmrzačit, a vy jste zase neměl právo nechat se sebrat, Ivane. Takhle se na to musíte dívat... Co to tady máte?“ zeptal se při pohledu na slegy a sejmul si brýle. „Že byste se ve volných chvílích věnoval elektronice? Inu, to je chvályhodné...“

Pochopil jsem, že o ničem nemají ani tušení. Oscar listoval ve svém zápisníku se záznamy šifrovanými osobním kódem a patrně se chystal podat hlášení, Mana svým masitým nosem pozorně očichával slegy. V tomto výjevu bylo cosi symbolického.

„Takže agent Žilin se ve volném čase věnuje radiotechnice,“ uzavřel Maria, nasadil si brýle a pohodlně se rozvalil v mém křesle. „Má toho volného času dost a dost, protože přešel na čtyřhodinovou pracovní dobu... A co smysl života, agente Žiline, neodhalil jste ho náhodou? Doufám, že vás nebudeme muset odvážet jako agenta Riemayera.“