Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„To nebudete,“ odpověděl jsem. „Nestačil jsem se s tím sžít. Riemayer vám něco vyprávěl?“

„Ale kdepak, co vás nemá!“ poznamenal Maria nanejvýš sarkasticky. „A proč taky? Dostal pokyn odhalit to narkotikum, skutečně ho vyslídil, dokonce ho vyzkoušel a teď je zřejmě toho názoru, že svůj úkol splnil... Stal se z něj narkoman, rozumíte? Mlčí. Nacpal se tím prevítem až po uši a mluvit s ním nemá cenu. Blouzní, že vás zabil, a dožaduje se svého tranzistoru...“ Maria se zarazil a pohlédl na oba přijímače. „To je zvláštní,“ zabručel a pátravě se mi zadíval do očí. „Ostatně já mám rád pořádek. Oscar tu byl první a nějakou představu už si utvořil — jak pokud jde o ten sajrajt, tak v souvislosti s předpokládanou operací. Takže začněme, Oscare.“

Pohlédl jsem na Oscara.

„S jakou operací?“

„Proboha, co má zase tohle znamenat?“ zděsil se Maria.

„Jde o zneškodnění centra,“ řekl Oscar. „Vy jste ještě nenarazil na žádnou stopu vedoucí k centru?“

Štvanice začíná, pomyslel jsem si a nahlas řekl:

„Ne, nenarazil. Na žádné centrum jsem nenarazil. Ale...“

„Tak po pořádku,“ okřikl nás přísně Maria a pleskl dlaní do stolu. „Spusťte, Oscare, a vy, Ivane, poslouchejte a připravte si své vlastní úvahy, pokud jste ještě schopen o něčem uvažovat.“

Oscar spustil. Zřejmě to byl zdatný odborník. Pracoval rychle, energicky a soustředěně. Riemayer ho sice podfoukl stejně šikovně jako mě, ale Oscarovi se přesto ledacos podařilo. Pochopil, že hledanému sajrajtu se tu říká sleg. Velmi rychle si uvědomil, že musí existovat nějaký vztah mezi slegem a devonem. Přišel i na to, že ani rybáci, ani peršové, ani smutňáci nás nemusejí zajímat. Ihned po příjezdu vytušil, že v tomhle městě je prakticky nemožné uchovat nějaké tajemství. Podařilo se mu dokonce proniknout mezi intly a prokazatelně zjistit, že ve městě existují jen dvě skutečně tajné organizace: mecenáši a intlové. Vzhledem k tomu, že mecenáši s naším problémem neměli nic společného, zbývali jedině intlové...

„Což dokonale zapadá do závěrů, k nimž jsem mezitím dospěl,“ řekl Oscar, „totiž že jediní lidé ve městě schopní vědeckého či kvazivědeckého bádání a mající zároveň přístup do nějakých laboratoří jsou univerzitní studenti a jejich pedagogové. Pravda, městské výrobní podniky mají také své laboratoře. Jsou celkem čtyři a všechny jsem je prozkoumal. Jde o úzce specializovaná pracoviště, stoprocentně vytížená běžnou, každodenní, rutinní činností. Vzhledem k tomu, že podniky jedou v nepřetržitém třísměnném provozu, není tu žádný důvod předpokládat, že by se tyto podnikové laboratoře mohly stát středisky výroby slegu. Zato dvě ze sedmi laboratoří na univerzitě jsou zastřeny rouškou tajemství. Co se tam vlastně dělá, se mi zjistit nepodařilo, ale vzal jsem si na mušku tři studenty, kteří by to rozhodně měli vědět...“

Poslouchal jsem ho opravdu pozorně a nepřestával jsem žasnout, kolik toho za těch pár dní stihl, ale už mi bylo naprosto jasné, v čem spočívá jeho hlavní chyba. Pochopil jsem, že se pustil po falešné stopě, a zároveň ve mně zrálo tušení ještě zásadnějšího omylu, toho nejdůležitějšího, omylu v základním schématu činnosti Rady.

„... a tak jsem dospěl k domněnce o existenci pologangsterské organizace vertikálního typu s pevně stanoveným okruhem funkcí jednotlivých článků. Výrobní skupina se zabývá výrobou a zdokonalováním slegu... Musím říct, že sleg, ať už je to cokoli, se neustále zdokonaluje: podařilo se mi totiž zjistit, že devon se zpočátku neaplikoval... Dále je tu obchodní skupina, která se zabývá distribucí slegu, a bojová skupina, která terorizuje obyvatelstvo a v zárodku likviduje každou zmínku o slegu mezi zdejším obyvatelstvem. Vylekaní maloměšťáci...“

A já pochopil absolutně všechno.

„Okamžik,“ přerušil jsem Oscara. „Oscare, můžete mi zaručit, že ve městě jsou jen dvě tajné organizace?“

„Ano,“ řekl, „jen mecenáši a intlové.“

„Pokračujte, Oscare,“ řekl Maria nespokojeně. „A vás bych prosil, Ivane, abyste kolegovi neskákal do řeči.“

Oscar mluvil dál, ale já už ho neposlouchal. Jako by se mi v hlavě najednou rozbřesklo. Tradiční půdorys všech našich akcí s nezbytným axiómatem o existenci rozvětvené organizace zloduchů se rozletěl na prach a já se nestačil divit, jak je možné, že jsem jeho stupidní složitost, tak nepatřičnou v případě téhle jednoduché země, neodhalil dřív. Neexistovaly tajné dílny, chráněné podezřelými individuy s kovovými boxery v rukou, neexistovali ani obchodní cestující s dvojitými límci nadívanými zbožím a Oscarova péče a snaha, s jakou maloval to krásné schéma z kroužků a čtverečků pospojovaných složitou pavučinou čar, s hesly typu centrum či štáb a četnými otazníky, byla úplně zbytečná. Nebylo co ničit a pálit, nebylo koho zatýkat a vypovídat na Baffinovu zemi... Byl tu jen moderní spotřební průmysl a státní obchodní síť, kde se sleg prodával za padesát centů za kus, a byli tu — ovšem jen na začátku — jeden či dva podnikavci, upíci nudou a bažící po nových dojmech, a byl tu středně velký stát, pro nějž byla hojnost kdysi cílem, ale nikdy se nestala prostředkem. A to úplně stačilo.

Někdo omylem zasadil do tranzistoru místo heterodynu sleg a zalehl do vany, aby si tam polebedil, poslechl si příjemnou hudbu a poslední zprávy — a už to jelo. Rozběhla se šeptanda, do popelnic pršely zbytky fonorů, pak někoho konečně napadlo, že je zbytečné ničit fonory, když úplně stačí koupit si sleg docela normálně v obchodě, a někdo zase přišel na to, že by šlo přidat do koupele aromatické soli, a ještě další zlepšovatel připadl na devon — a lidé začali ve vanách umírat, statistické oddělení Bezpečnostní rady poskytlo prezídiu přísně tajné hlášení, okamžitě se zjistilo, že všechny smrtelné případy byli turisté a že v téhle zemi je podobných úmrtí podstatně víc než kdekoli jinde na planetě. A jak už to tak poměrně často bývá, vyrostla na správně odpozorovaných faktech nesprávná teorie. Rada sem jednoho po druhém vyslala nás, přísně zakonspirované agenty, abychom tu odhalili tajnou tlupu obchodníků s novým, zatím neznámým narkotikem, a my jsme sem přijeli a dělali tu jednu hloupost za druhou, ale jak už to obvykle bývá, žádná práce nakonec nepřijde nazmar, takže pokud bychom chtěli hledat viníka, zjistíme, že vinni jsou všichni, starostou počínaje a Riemayerem konče, a když všichni, znamená to, že vinen není nikdo, a že je třeba...

„Ivane!“ okřikl mě rozmrzele Maria. „Vy spíte?“

Oba se na mě upřeně dívali. Oscar mi podával blok se schématem. Podíval jsem se do něj a znechuceně ho odhodil na stůl.

„Poslyšte, přátelé,“ řekl jsem, „Oscar je samozřejmě chlapík, ale jinak jsme zase v bryndě... Tolik jste tu toho viděl, Oscare, a nic jste nepochopil... Pokud jsou v téhle zemi lidé, kteří sleg nenávidí, tak jsou to intlové. Intlové nejsou žádní gangsteři, to jsou zoufalí, bezradní vlastenci... A vidí před sebou jediný úkol — rozhýbat tenhle močál. Jakýmikoli prostředky. Dát městu nějaký cíl, přinutit ho zvednout hlavu od žlabu. Oni se obětují, chápete to? Provokují palbu na sebe a pokoušejí se rozdmýchat alespoň jednu vášeň, která by byla všem společná, i kdyby to měla být třeba jen nenávist... Copak jste neslyšel o slzném plynu a palbě na třasky...? A v laboratořích nevyrábějí sleg, ale bomby, a vaří tam slzák... a vůbec porušují zákony o vojenské technice. Na osmadvacátého připravují puč. No a ten sleg — to je tohle!“