Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Buch! Buch! Buch! V nočním nebi něco zatřaskalo, shůry se sypaly ostré cinkavé střípky a rázem bylo chladno a lezavo. Kulometné dávky. „Lehni si, Vuzi,“ zařval jsem, i když jsem ještě vůbec ničemu nerozuměl, hodil jsem ji na zem a padl přes ni, abych ji ochránil před kulkami, a vtom mě někdo začal mlátit do obličeje...

Tratatata... Kolem mě trčeli jako plaňkový plot ztumpachovělí lidé. Někteří už začali přicházet k sobě a omámeně blýskali bělmy. Pololežel jsem na prsou muže tvrdého jako lavice a přímo před mýma očima se černala jeho dokořán otevřená tlama s lesklým proužkem slin na bradě... Modrá — zelená — modrá — zelená — modrá — zelená... Něco mi scházelo. Kolem se rozléhaly pronikavé výkřiky, nadávky, někdo sebou hystericky mlátil a kvílel. Nad náměstím narůstal sytý mechanický ryk. Ztěžka jsem zvedl hlavu. Panely visely přímo nade mnou, modrý a zelený se rovnoměrně rozsvěcely, kdežto červený zhasl a sypalo se z něj skleněné smetí. Tratatata — a pukl a zhasl i zelený trojúhelník. Modrým přerušovaným světlem nespěchavě proplouvala široká křídla, z kterých se utrhovaly narudlé blesky výstřelů.

Znovu jsem se pokusil zalehnout, ale nešlo to, všichni kolem stáli jako solné sloupy. Pár kroků od nás něco ohavně pšouklo, z toho místa okamžitě vyrostl hřib žlutozeleného dýmu a šířil kolem sebe nesnesitelný puch. Pok, pok! Nad náměstí vzlétly další dva hřiby. Dav zavyl a zmateně se zahemžil. Žlutavý dým byl ostrý jako hořčice, z očí se mi vyvalily slzy, z úst sliny, rozbrečel a rozkašlal jsem se a všichni kolem se také rozkuckali a uslzeně chroptěli: „Pakáž! Verbež jedna! Bijte intly!“ Nad dav se znovu sunul stále silnější řev motorů. Letadlo se vracelo. „Proboha, lehněte si, idioti!“ zařval jsem. Ti v mém nejbližším okolí se pokáceli jeden přes druhého. Tratata ...! Tentokrát kulometník nezasáhl a dávka přejela po protějším domě, zatímco plynové bomby opět dopadly přesně do cíle. Světla kolem náměstí byla najednou ta tam, zhasl i modrý trojúhelník a v černočerné tmě se strhl nepředstavitelný zmatek.

Ani nevím, jak jsem se k tomu vodotrysku dostal. Asi mám zdravé reflexy a obyčejná studená voda — to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Aniž jsem se svlékal, vlezl jsem si do kašny a lehl si. Hned se mi ulevilo. Ležel jsem na zádech a do obličeje se mi sypaly vodní krůpěje z fungující fontány, což bylo neobyčejně příjemné. Byla tu naprostá tma a ticho, větvovím a tryskající vodou se prodíralo jen tlumené světlo hvězd. Několik minut jsem jen tak nazdařbůh sledoval jednu jasnější, která se pomalu pohybovala, dokud jsem si neuvědomil, že je to retranslační družice Europa; hned mě napadlo, jak je to všechno odsud daleko a jak tíživé a nesmyslné jsou vzpomínky na hnusnou lidskou břečku tam na náměstí, na odporné láteření a vřískot, na rozplizlé chrchlání pukajících plynových pum a zatuchlý smrad, který obracel žaludky i plíce naruby. Chápajíce svobodu svou jakožto rozhojňování a kvapné naplňování potřeb, mihlo se mi hlavou, deptají podstatu svou, neboť v sobě probouzejí mnoho potrhlých a hloupých tužeb, zvyků, obyčejů i těch nejzhovadilejších rozmarů... Když můj převzácný Pek spokojeně kroužil nad prostřeným stolem a s potěšením si mnul ruce, rád citovával starce Zosimu. Byli jsme tenkrát usmrkaní kadeti a naprosto vážně jsme si namlouvali, že výroky tohoto druhu se v naší době hodí leda k tomu, abychom se blýskli svou erudicí a smyslem pro humor... Vtom kdosi hlučně žbluňkl do vody asi deset kroků ode mě.

Zpočátku chraplavě kašlal, chrchlal a smrkal, takže jsem si pospíšil z vody ven; ten člověk se tam ještě chvíli cachtal a máchal, až najednou ztichl, aby vzápětí vychrlil celý ohňostroj příšerných kleteb:

„Hnidy nestydatý,“ ryčel ten chlap, „prrrostitutky... čubky svinský... Do živejch lidí! Hyeny smradlavý, ksindl jeden prašivá... Slegaři študovaný, svině...“ Znovu si zuřivě odkašlal. „Tak vono je jim trnem ve voku, že se lidi trochu povyrazej... A nějakej hajzl mí tam šláp do ksichtu...“ Chorobně zasupěl. „Aby je čert vzal i s celou tou jejich třaskou, a chraň mě pánbu ještě jednou tam jít...“

Znovu zasténal a zvedl se. Bylo slyšet, jak z něj crčí voda. To už jsem v hustém šeru nejasně zahlédl jeho rozkymácenou postavu. Taky si mě všiml.

„Hele, kamaráde, neměl bys cígo?“ zavolal na mě.

„Měl.“

„Svině,“ řekl. „Že mě taky nenapadlo cigára vyndat. Hupsnul jsem tam celej voblečenej.“ Dopleskal ke mně a přidřepl hned vedle. „Nějakej blbec mi šláp do držky,“ oznámil mi.

„Po mně se taky někdo proběhl,“ sdělil jsem mu solidárně. „Všichni byli jako pominutí.“

„Ty, ale jedno mi řekni — kde berou ten slzák?“ zeptal se mě. „A kulomety?“

„A letadla,“ dodal jsem.

„Copak letadlo,“ namítl živě, „letadlo mám taky. Koupil jsem ho výhodně z druhý ruky, za sedm stováků... Ale co tím sledujou, to nechápu!“

„Je to sebranka,“ řekl jsem. „Těm je třeba pořádně dát přes hubu, a bude to...“

Žlučovitě se rozesmál.

„Jó, hochu, to už tady bylo... Ty tě tak zříděj... Myslíš, že to nikdo nezkoušel? A jak je řezali! Ale nejspíš to všechno bylo málo... Ty jsme měli zašlapat do země i s jejich hovnama, jenže jsme to nějak propásli... A teď bijou voni nás. Lidi jsou dneska hrozně měkký, tak je to, hochu. Každej na všechno kašle. Vodkroutí si svoje čtyři hodiny, trochu se naleje a hurá na třasku — a můžeš do něj třeba smažit z kanónu.“ Bezradně se plácl po mokrých bocích. „A to prej bejvaly doby,“ zaúpěl zoufale, „že nesměli ani ceknout! Sotva někdo z nich někde něco plác, už měl v baráku pár chlapů v bílejch kápích nebo černejch košilích, strčili mu jich pár do zubů, spočítali mu žebra a štandopéde do lágru, aby si příště neplácal játra... Kluk mi vykládá, jak ve škole pomlouvaj fašisty: Prej negrům ubližovali, všechny vědce umořili a prej diktatura, koncentrák... Jenže tyhle se tenkrát neměli pronásledovat, ty se měli pěkně zadupat do země, aby už se nám to tu nemohlo rozplemenit!“ Dlouze popotáhl a přejel si hřbetem ruky pod nosem. „Zejtra ráno abych šel do práce, a já mám takhle zřízenej zpěvník... Pojď někam na jednu, nebo se nakonec nastydneme.“

Prolezli jsme křovím a dostali se na ulici.

„Tady za rohem je Pohlazeníčko,“ oznámil mi.

V Pohlazeníčku posedávalo a postávalo plno polonahých lidí s mokrými vlasy. Pokud to mohu posoudit, chovali se všichni jaksi stísněně, jako by se styděli, a podmračeně se jeden druhému chlubili modřinami a škrábanci. Několik dívek jen v kalhotkách se shluklo kolem elektrického krbu a sušilo si sukně — publikum je platonicky popleskávalo po nahých tělech. Můj společník okamžitě zamířil doprostřed davu, mával rukama nad hlavou, hlučně smrkal do palce a ukazováku a ustavičně hlásal, že „ty svině je třeba zadupat do země“. Ostatní mu přikyvovali.

Požádal jsem o ruskou vodku, a jakmile dívky od krbu odešly a oblékly se, stáhl jsem si havajku a přisedl k teplu sám. Barman přede mě postavil sklenici a znovu se vrátil za pult k objemnému časopisu — doluštit křížovku. Hosté si rozčileně povídali.

„To mi řekněte, proč musejí hned střílet! Jako by už toho střílení nebylo dost! Jsou namouduši jak malí... Akorát ničit majetek, to je jejich...“