Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Jsou to banditi, horší než gangsteři, ale ať je to jak chce, ta třaska je taky pěkná ničemnost...“

„To je teda pravda. Onehdy mi moje holka povídá, tati, já jsem tě viděla, byl jsi modrej jako nebožtík a tak strašnej, a to je jí teprve deset let, jak tomu pak má člověk kouknout do očí?“

„Jářku, chlapi,“ ozval se barman s hlavou skloněnou nad časopisem. „Zábava na čtyři, co by to mohlo bejt?“

„No dobrá. Ale kdo si to všechno vymyslel? Třasku a ty oramo..., a-ro-ma-ti-zé-ry... Co! Takhle je to...“

„Když je člověk takhle zmáchanej, udělá mu nejlíp brandy.“

„...Počkali jsme si na něj na mostě. Koukáme, jde takovej brejlatej a nese si rouru se sklama. A my hrr na něj — a do vody. S brejlema i s tou rourou, akorát zaškubal nožičkama... No a pak přilít Nozdra, kterýho mezitím vzkřísili, podíval se z mostu, jak to tam dole bublá. Kluci, povídá, vy jste ožraly, či co... Dyť to není von, tohohle já vidím prvně v životě, povídá...“

„To já bych řek, že by na to měl bejt zákon: Jakmile máš rodinu, žádný klackování po třaskách...“

„Jářku, lidi,“ ozval se barman. „Co by mohlo bejt literární dílo na sedům. Knížka?“

„... Podívejte se, pane, třeba já měl v četě hned čtyři intly, kulomeťáky. A vopravdu musím říct, že se uměli prát jako čerti... Vzpomínám si, jak jsme brali roha vod skladišť — však víte, kde to je, teprve nedávno se tam začala stavět nějaká továrna — a dva z nich zůstali, že nám budou krejt záda. Mimochodem se jich vo to nikdo neprosil, hrnuli se do toho úplně sami. A když jsme se pak vrátili, ty dva viseli na portálovým jeřábu, úplně nahatý a všechno vytrhaný rozpálenejma kleštěma. Takhle to bylo, jasný? Jenže teď mě tak napadá, kde asi dneska jsou ty dva zbylý? Třeba mě taky krmili slzákem, takový jsou schopný všeho...“

„Copak to věšení... To nás taky věšeli za různý oudy.“

„Zadupat je do země až po nozdry, a basta!“

„Já jdu. Přece tu nebudu jen tak sedět... Už mě z toho pálí žáha. A tam už je to možná vopravený...“

„Hej, barmane! Holky! A do dna!“ Moje havajka mezitím uschla. Oblékl jsem se, a když se kavárnička vyprázdnila, přestěhoval jsem se ke stolku a zadíval se do kouta, kde dva vybraně oblečení starší pánové slámkou usrkávali svůj drink. Byli nápadní na první pohled — uprostřed noci nocoucí seděli v obyčejném nočním pajzlíku, navlečení do přísných černých obleků s černými kravatami u krku. Nepromluvili spolu ani slovo a jeden z nich neustále sledoval hodinky. Začal jsem přemýšlet o všem možném. Tak co, doktore Opire, co říkáte takové třasce? Byl jste na náměstí? Ale že se vůbec ptám, tam vy jste samozřejmě nebyl... Škoda. Rád bych věděl, co si o tom myslíte. Ostatně čert vás vem. Co mně je do toho, co si myslí doktor Opir. A co si o tom myslím já sám? Co si o tom myslíš, ty vysoce kvalitní lazebnická surovino? Už abych se aklimatizoval. Nemořte mi hlavu indukcí, dedukcí a technickými finesami. Nejdůležitější je co nejrychleji se aklimatizovat. Připadat si jako jeden z nich... Teď zase šli všichni na náměstí. Prese všechno, co se tam odehrálo, se vrátili zpátky na náměstí. Kdežto já nemám ani v nejmenším chuť se tam vracet. Já bych teď s velkou radostí šel domů a vyzkoušel svou novou postel. Jenže kdy bych se pak dostal k rybákům? Intlové, devon a rybáci. Že by intlové byla nějaká místní zlatá mládež? A devon... ten devon nesmím ani na chvíli pustit ze zřetele. Stejně jako Oscara. Takže teď jsou na řadě rybáci...

„Rybáci mi připadají poněkud vulgární,“ řekl tlumeně, avšak rozhodně ne šeptem jeden z černých obleků.

„Víte, ona je to spíš otázka temperamentu,“ namítl druhý. „Třeba já Karagana v žádném případě neodsuzuji.“

„Abyste mi dobře rozuměl — já ho taky neodsuzuji. Mírně řečeno mě ovšem šokoval fakt, že se nerozpakoval vzít svůj podíl zpátky. Tak by se skutečný gentleman nezachoval.“

„Pardon, ale Karagan přece není žádný gentleman. Je to jen výkonný ředitel. Proto ten sklon k malichernosti a řekl bych k hrabivému křupanství...“

„Přece byste nebyl tak upjatý. Rybáci jsou zajímaví. Po pravdě řečeno nevidím důvod, proč bychom se tím neměli zabývat. Staré metro je naprosto solidní záležitost. Wilde je samo sebou mnohem vznešenější a uhlazenější než Nivel, ale to ještě neznamená, že bychom se Nivela měli zříct...“

„Vy jste skutečně ochoten...“

„Třeba hned... Mimochodem, je za pět minut dvě. Jdeme?“

Zvedli se, barmanovi věnovali zdvořile přátelskou úklonu a zamířili k východu — elegantní, vyrovnaní, shovívavě povznesení. Měl jsem obrovské štěstí. Hlasitě jsem zívl, jen tak do vzduchu prohodil: „Že bychom se taky zašli podívat na náměstí...?“ rozhrnul židle a pustil se za těmi dvěma. Ulice byla osvětlena jen velmi spoře, ale zahlédl jsem je hned. Nespěchali. Ten, co šel vpravo, byl menší, a když procházeli pod lampou, všiml jsem si, že má měkké a řídké vlasy. Moc bych býval nedal za to, že už zase mlčeli.

Obešli parčík, zabočili do naprosto tmavé uličky, rezolutně se vyhnuli opilci, který se pokoušel zapříst s nimi přátelskou debatu, a náhle se bez jediného rozhlédnutí vnořili do zahrady, obklopující velký ponurý dům. Zaslechl jsem, jak dutě klaply těžké dveře. Bylo za dvě minuty dvě.

Odstrčil jsem opilce, vkročil do zahrady a posadil se na stříbřitě natřenou parkovou lavičku v šeříku. Byla dřevěná, cestička vedoucí k domu se žlutala pískem. Vchod do domu osvětlovala modrá žárovka a já rozeznal dvě karyatidy, podepírající balkón nade dveřmi. Na vchod do metra to moc nevypadalo, ale protože to samo o sobě ještě nic neznamenalo, rozhodl jsem se počkat.

Dlouho jsem čekat nemusel. Zašramotily nějaké kroky a na pěšině ze tmy vyvstala postava v dlouhém plašti. Byla to žena. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, proč mi její hrdě vztyčená hlava s válcovým účesem, v němž se ve svitu hvězd třpytily velké drahokamy, připadala tak známá. Vykročil jsem jí vstříc a se snahou propůjčit svému hlasu ironicky zdvořilý tón jsem pronesl:

„Jdete pozdě, milostivá, už jsou dvě pryč.“

Ani trochu se nepolekala.

„Ale to snad ne?!“ zvolala. „Že by mi šly hodinky pozdě?“

Byla to táž žena, která se odpoledne poškorpila s řidičem náklaďáku, ale mě samozřejmě nepoznala. Ženy s tímhle štítivě odchlíplým spodním rtem si nikdy nepamatují náhodné kolemjdoucí. Nabídl jsem jí rámě a vystoupili jsme spolu po širokých kamenných schodech ke vchodu. Obrovité dveře neměly daleko k poklopu reaktorového sila. V hale nikdo nebyl. Žena bez dlouhého otálení odhodila plášť do mých rukou a kráčela dál, kdežto já se na pár vteřin zdržel a v obrovském zrcadle kriticky zhodnotil svůj zevnějšek. Mistr Gaoey je pašák, ale držet bych se rozhodně měl někde ve stínu. Vstoupili jsme do sálu.

Nene, tohle mohlo být všechno možné, jenom ne metro. Zdi obkládané tmavým dřevem, asi pět metrů nad podlahou se táhla galérie s balustrádou. Z velkolepého stropu se jen rty smutně usmívali růžoví kučeravě plaví andělíčkové. Téměř celý sál byl zastavěn řadami měkkých křesel, na první pohled velice masivních a čalouněných prolamovanou kůží. V nich se ležérně rozvalovali přepychově odění lidé, většinou starší muži. Zírali do hloubi sálu, kde na pozadí nadýchaného černého sametu zářil jasně nasvícený obraz.