Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Od Buby. Znáš Bubu? Toho inženýra...“

„No a co, je to to pravý?“

„Perfektní, div z toho duši nevypustíš!“

„Ale prej se k tomu potřebujou taky nějaký tabletky...“

„Kruci, buď zticha...!“

„Prosím tě, kdo by nás poslouchal... Máš je?“

„Buba mi krabičku dal, ale říkal, že v každý lékárně jsou toho hory... Dívej.“ Pauza. „De... Devon... Co je to?“

„Nějakej lék, jak to mám vědět?“ Obrátil jsem se. Jeden měl kypré nachové tváře, chlupatá prsa zčásti zahalená košilí rozepnutou až k pasu. A druhý mi připadal celý utrápený, ten s velkým houbovitým nosem. Oba se na mě napjatě zadívali.

„Nedáte si panáka?“ navrhl jsem jim.

„Ochlasto!“ vyštěkl pórovitý nos.

„Nech toho, Pete, nech toho!“ okřikl ho nachový obličej. „A nenech se vytočit, prosím tě!“

„Pokud byste potřebovali devon, můžu vám přenechat,“ pronesl jsem zřetelně a nahlas.

Zděšeně uskočili. Pórovitý nos se nenápadně rozhlédl kolem. Koutkem oka jsem zaregistroval, že několik tváří se obrátilo směrem k nám a vyčkávavě ztuhlo.

„Jdem, Pete,“ prohodil polohlasně nachový obličej. „Kašli na něj. Jdem.“

Někdo mi položil ruku na rameno. Ohlédl jsem se a spatřil hezkého opáleného muže s mohutným svalstvem.

„Přejete si?“ zeptal jsem se.

„Podívej se, kamaráde,“ oslovil mě vlídně, „nech toho. Nech toho, dokud není pozdě. Nejseš ty Nosorožec?“

„Já jsem hroch,“ zavtipkoval jsem.

„Neblbni, já to myslím vážně. Nedostals třeba někde přes hubu?“

„Hrozně. Jsem samá modřina.“

„To nic, nic si z toho nedělej. Dneska jsi to schytal ty, a zítra už budeš rozdávat sám... A devon a ty věci kolem — to je svinstvo, to mi věř. Na světě je plno svinstva, ale tohle je to nejhorší, rozumíš?“

Holčina s patkou mi poradila:

„Jednu mu přišij, co se do tebe má co montovat... Fízl zasranej...“

„Krávo vožralá,“ odtušil klidně opálený a otočil se k nám zády. Záda měl obrovská, obtažená poloprůsvitnou košilí a celá posetá oblými boulemi svalů.

„Tobě je do toho prd!“ křikla za ním ještě dívka a pak se obrátila ke mně. „Ty, borče, zavolej barmana, nějak ho sem nemůžu dostat.“

Postrčil jsem k ní svou sklenku a zeptal se:

„Do čeho se pustit teď?“

„Hnedka pudem, všichni,“ odpověděla dívka. Obrátila do sebe sklenku a rázem pohasla. „No a pokud se chceš povyrazit, tak to záleží na klice. Jak nemáš kliku, nikam se neprodereš. Nebo potřebuješ prachy, to kdybys chtěl náhodou k mecenášům. Ty asi nejsi místní, viď? Tohle u nás nikdo nepije. Hele, řekni mi, jaký je tam u vás... Nebo ne, dneska nikam nejdu, leda do Salónu. Náladu mám hnusnou a nic na to nepomáhá... Matka prej, tak si pořiď dítě! Jenže to je taky nuda, co s dítětem...?“

Zavřela oči a nechala bradu klesnout na propletené prsty. Vypadala vyzývavě a ublíženě zároveň. Pokusil jsem se trochu ji rozptýlit, ale už si mě přestala všímat a náhle opět freneticky zavřeštěla: „Barman! Panáka! Barman!“ Podíval jsem se po Vuzi, ale nikde jsem jí nezahlédl. Ulicemi táhly davy a lokál se taky vyprazdňoval. Všichni kráčeli stejným směrem a asi za pět minut mě proud lidí vynesl na náměstí. Byla velké a špatně osvětlené — rozsáhlé chmurné prostranství, vroubené světelným prstencem pouličních lamp a zářících výkladů. A plné lidí.

Stáli namačkaní jeden na druhého — muži, ženy, chlapci i děvčata — všichni netrpělivě přešlapovali a na něco čekali. Téměř nikdo nemluvil. Tu a tam se rozežhnuly doutníky a cigarety, které ze tmy vytínaly sevřené rty a vtažené tváře. Pak se tichem rozezněly údery věžních hodin a nad náměstím se rozzářily obří světelné panely. Byly tři — rudý, modrý a zelený — ve tvaru nepravidelných trojúhelníků se zaoblenými vrcholy. Dav se vlnil a strnul. Všichni kolem mě dusili cigarety. Panely mírně pohasly a začaly jeden po druhém pravidelně blikat: rudý — modrý — zelený — rudý — modrý — zelený... Na čele jsem pocítil závan horkého vzduchu a náhle se mi z toho všeho zatočila hlava. Lidé se mačkali a strkali do sebe. Stoupl jsem si na špičky. Ti přímo pod panely uprostřed náměstí stáli bez pohnutí; vznikal dojem, jako by dočista zcepeněli a nepadají jen proto, že je drží kolemstojící dav. Rudá — modrá — zelená — rudá — modrá — zelená... Zdřevěnělé tváře, obrácené vzhůru, strnulé vypoulené oči. Mezitím nastalo absolutní ticho, takže když pronikavý ženský hlas někde kousek ode mě zaječel: „Traská, třaska!“ překvapeně jsem sebou trhl. K té ženě se hned přidaly desítky dalších hrdel: „Třaska, třaska!“ Lidé na chodnících po obvodu náměstí se rytmicky roztleskali do taktu blikajících panelů a skandovali jednotvárnými hlasy: „Třas-ka, třas-ka, třas-ka!“ Někdo se mi ostrým loktem zapřel do zad, jiný se na mě ztěžka navalil a strkali mě dopředu, do středu náměstí, pod panely. Udělal jsem krok, pak další, pak jsem tempem stále rozhodnějším vyrazil kupředu sám, soustředěně rozhrnuje zmalátnělý dav. Dva mladí lidé, doslova přimrzlí k zemi jako rampouchy, se najednou nereflektovaně rozkymáceli, křečovitě se chopili jeden druhého, škrábali a tloukli kolem sebe, seč jim síly stačily, ale jejich strnulé tváře zůstávaly dál nastaveny mihotajícímu barevnému nebi... Rudá — modrá — zelená — rudá — modrá — zelená... Pak ten pár stejně neočekávaně všeho nechal. A já v tom okamžiku konečně pochopil, že je to všechno obrovská legrace, prostě opravdu k popukání. Všichni jsme se smáli. Popadl jsem kolem pasu jednu báječnou holku a roztančili jsme se; jako kdysi, tak, jak to má být, jako před dávnými a dávnými lety, jako vždycky — bezstarostně, aby se z toho člověku točila hlava, aby nás všichni obdivovali, a pak jsme poodešli stranou a já ji dál držel za ruce a nemusili jsme o ničem mluvit a ona hned souhlasila, že ten řidič je hrozně zvláštní člověk. Alkoholiky nemůžu vystát, řekl Riemayer, a ten houbovitý nos — to je ten nejopravdovější alkoholik, ale co devon, zeptal jsem se, co si počnem bez devonu, když máme báječnou zoologickou zahradu, kde si býci tak rádi lehají do bahna, protože z bahna pořád vyletují tiplice, a Řím, řekl jsem, nějací idioti mi vykládali, že prý je ti padesát, to je mi pěkná pitomost, já bych ti hádal nanejvýš tak pětadvacet, a tohle je Vuzi, už jsem jí o tobě vyprávěl, ale já vám přece překážím, řekl Riemayer, flám nikdo překážet nemůže, řekla Vuzi, a tohle je zas Sus, nejlepší rybák, popadl flusku a zasáhl skata rovnou do oka. A Hooger uklouzl a upadl do vody, aby ses nám tak nakonec utopil, řekl Hooger, jen se podívej, plavky už se ti rozpustily, vy jste ale legrační, řekl Len, to je přece taková hra na chlapečka a gangstera, jen si vzpomeňte, jak jste si na to hráli u Marii... Ach, to je mi dobře, proč mi ještě nikdy v životě nebylo tak dobře, a je to vlastně k vzteku, vždyť takhle by mohlo být každý den, Vuzi, řekl jsem, jsme my to ale pasáci, Vuzi, lidé před sebou ještě nikdy neměli tak závažný úkol, Vuzi, a my jsme ho vyřešili, byl by tu už jen jeden problém, jeden jediný problém na světě, vrátit lidem duchovní podstatu, duchovní starosti, ne, Susi, řekla Vuzi, já tě mám strašně ráda, Oscare, ty jsi tak bezva, ale chtěla bych, aby to byl Ivan, a objal jsem ji a pochopil, že ji smím líbat, a řekl jsem jí, já tě miluju...