Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Nikdo nám nevěnoval pozornost. Dáma proplula někam do předních řad, kdežto já jsem se posadil nedaleko dveří. V sále se mlčelo a kouřilo, z tlustých doutníků stoupaly namodralé pramínky dýmu, pod elektrickým lustrem mírumilovně zářily četné pleše. Soustředil jsem se na obraz. Nejsem žádný velký znalec výtvarného umění, ale v tomto případě šlo podle mého soudu o Raffaela — pokud to nebyl originál, musela to být skutečně dokonalá kopie.

Zahřměl šťavnatý měděný úder a hned nato vedle obrazu doslova vyrostl vysoký chlapík v černé masce, od hlavy až k patě politý přiléhavým černým trikotem. Za ním se na scénu připajdal hrbatý trpaslík v šarlatové hazuce. V krátkých předpažených tlapkách třímal obrovský, matně pableskující meč, působící už na první pohled vskutku zlověstně. Ztuhl vpravo od obrazu, zatímco maskovaný pokročil kupředu a přitlumeně promluvil:

„V souladu se zákony a stanovami ctihodné společnosti mecenášů a ve jménu umění posvěceného a neopakovatelného, z moci, dané mi tímto shromážděním, jsem přezkoumal historii a hodnoty tohoto obrazu a nyní...“

„Prosím přerušte to!“ ozval se za mnou ostrý hlas. Všichni se obrátili. Podíval jsem se tím směrem taky a zjistil jsem, že se do mě zaryly ocelové pohledy tří mladých a patrně velice silných mužů ve vznešeně staromódních tmavých oblecích. V pravém očním důlku jednoho z nich se leskl monokl. Několik vteřin jsme se navzájem beze slova hodnotili, potom mladý muž trhl tváří a nechal monokl z oka vypadnout. Okamžitě jsem se zvedl. Všichni najednou se rozběhli ke mně, našlapujíce měkce a neslyšně jako kočky. Sáhl jsem po křesle, ale připadalo mi příliš těžké. Vrhli se na mě. Přivítal jsem je, jak nejlépe jsem uměl, a ze začátku to šlo výborně, jenže jsem velmi rychle pochopil, že mají v pravičkách boxery, měl jsem co dělat, abych stačil ránám uhýbat. Přitiskl jsem se zády ke zdi, bedlivě je sledoval a oni s těžkým oddechováním sledovali mě. Ještě pořád zůstávali dva. Ze sálu zaznívalo tiché pokašlávání. Z galérie po dřevěných schodech chvatně sbíhali další čtyři, schodiště vrzalo a skřípalo na celý sál. Je to špatné, mihlo se mi hlavou, a rozhodl jsem se pro frontální průlom.

Byla to těžká práce, přesně jako v Manile, jenže tam jsme se bránili ve dvojici. Kdyby radši stříleli, to bych určitě některému z nich dokázal sebrat revolver. Jenže celá šestice se na mě vrhla jen s boxery a gumovými obušky. Ještě štěstí, že měli tak málo místa. Levou rukou už jsem nevládl, a vtom čtyři bleskurychle odskočili a pátý na mě z plochého lesklého kanystru vychrstl nějakou studenou ohavnost. Zároveň v sále zhaslo světlo.

Tyhle legrácky už jsem znal: teď oni mě viděli, kdežto já je ne. Zřejmě by to býval byl můj konec, ale hned nato nějaký hlupák rozrazil dveře dokořán a zahlaholil dobře posazeným basem: „Omlouvám se nastotisíckrát, ostudně jsem se zdržel a nekonečně lituji...“ Vyrazil jsem přes padající těla ke světlu, přehnal se dvoranou, z posledních sil se opřel do masivních venkovních dveří, zraněnou levou ruku jsem uchopil pravičkou a rozběhl jsem se po pískové pěšince. Nikdo mě nepronásledoval — já však běžel přes dobré dva bloky, než mi došlo, že už bych mohl zastavit.

Svalil jsem se na záhon a dlouho jsem ležel v tuhé trávě a ústy lapal vlahý teplý vzduch. Hned se seběhlo několik zvědavců. Stoupli si nade mě do půlkruhu a soustředěně na mě čučeli, dokonce si ani nesdělovali dojmy. „Táhněte pryč...,“ zavrčel jsem, když jsem se konečně zvedl. Chvatně se rozešli. Chvíli jsem postál a podumal, kde to vůbec jsem, načež jsem se odbelhal směrem k domovu. Pro dnešek už toho bylo dost. Naprosto nic jsem nepochopil, ale i tak jsem toho všeho za celý den měl až nad hlavu. Ať už ti členové ctihodného spolku mecenášů byli kdokoli — tajní ctitelé světového malířství, nedorazené zbytky aristokratických spiklenců či ještě kdovíco — prali se surově a nelítostně, a ten největší pitomec v sále se nakonec s největší pravděpodobností vyklubal ze mě.

Minul jsem náměstí, kde už zase ve volném rytinu blikaly tři barevné panely a stovky hysterických hrdel vyřvávaly: „Třas-ka, třas-ka!“ Tady už jsem si taky užil až dost. Příjemné sny jsou samo sebou vždycky lepší než nepříjemná realita, jenže my přece nežijeme ve snu... V podniku, do kterého mě původně zavedla Vuzi, jsem vypil láhev ledové minerálky, bezmyšlenkovitě zahleděn na policejní hlídku, která mírumilovně parkovala u barového pultu, jsem si trochu odpočinul, vyšel ven a zamířil na svou Druhou předměstskou. Za levým uchem se mi nalévala boule velikosti tenisového míčku. Bylo mi zle a šel jsem pomalu, co nejblíž podél plotů a zídek. Najednou jsem za zády zaslechl dupot, pevných podrážek a nějaké hlasy. „Ty jsi měl bejt v muzeu, a ne v hospodě!“

„Nnneexistuje... A jsem střízlivěj. C-copak to nnnechápete, jedna flaštinka moselskýho...“

„Taková zvrácenost. Namaže se a ještě si sežene děvku...“

„Jakápak děvka? T-to je jedna mmmodelka...“

„Popere se kvůli běhně a ještě nás nutí, abychom se kvůli ní prali taky...“

„K-kruci, proč věříte jim, a mně ne?“

„Protože jsi pod obraz! Ty jsi stejný pacholek jako oni. Možná ještě horší...“

„To je jedno! Toho b-bídáka s boxerem jsem si zapamatoval dobře... Moc dobře... A nedržte mě... Pudu sám!“

„Nic si nepamatuješ, kamaráde. Hned ti srazili brejle, a bez brejlí nejsi člověk, ale slepý dřevo. A nemlať sebou, nebo tě šoupnem do kašny.“

„Upozorňuju tě — ještě jeden takovejhle skandál, a poženem tě svinským krokem. Opilý kulturtrégr — taková zvrácenost!“

„Proboha, nečti mu, chudákovi, levity a nech ho trochu prospat...“

„Klucíí! Támhle je ten b-bídák!“

Ulice byly úplně prázdné, takže ten bídák jsem zřejmě měl být já. Už jsem dokázal ohnout levou ruku v lokti a zase ji narovnat, ale strašně to bolelo, a tak jsem zůstal stát a chtěl jsem je nechat přejít. Byli tři. Mladší chlapci, všichni ve stejných přílbách, naražených do očí... Jeden nich, takový pevný a podsaditý chasník, kterého vzniklá situace vysloveně těšila, pevně svíral loket toho hlučného — urostlého, tlamatého, celého rozkymáceného a podnikajícího nekontrolované výpady do všech stran. Třetí, vyzáblý čahoun s úzkou tmavou tváří, kráčel kousek za dvojicí s rukama založenýma za zády. Když došli až ke mně, rozkymácený kolohnát rozhodně zabrzdil. Podsaditý se pokusil postrčit ho dál, leč marně. Čahoun mě mezitím o několik kroků přešel, pak také zastavil a netrpělivě se ohlédl přes rameno.

„Už tě máme, ty d-dobytku!“ zařval opilec a pokusil se mě volnou rukou chytit pod krkem.

Ustoupil jsem k plotu, obrátil se k podsaditému a řekl mu:

„Ani jsem se vás nedotkl.“

„Nech toho vyvádění!“ okřikl výtržníka zpovzdáli čahoun.

„Já si tě moc dobře pamatuju!“ řval opilec. „Mně neutečeš! Já si to s tebou vyřídím!“

Hrnul se na mě a vláčel za sebou i pořízka, který se do něj zaťal jako policejní buldok.

„To není on, prosím tě,“ přemlouval opilce pořízek, který se i nadále báječně bavil. „Tamten šel přece na třasku, kdežto tenhle nic nepil..., je střízlivěj...“

„Mě nevoblafneš ...!“

„Naposledy tě upozorňuju, že tě vyhodíme!“