Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Nechcete si taky zatancovat?“ navrhl jsem Vuzi.

„Radši ne...,“ sykla, popadla mě za ruku a přidala do kroku.

„Proč ne? Vy neumíte flug?“

„To bych radši tancovala s krokodýlama než s těmahle...“

„Škoda, to byste neměla,“ mínil jsem. „Kluci jako kluci.“

„To jo, ale každej zvlášť,“ ušklíbla se křivě Vuzi. „A ve dne.“

Ti hranatí a prokouření mládenečkové se klackovali po křižovatkách, shlukovali se pod lampami a zanechávali za sebou na chodnících bizarní souhvězdí plivanců, špačků a papírků od bonbónů. Byli podráždění a zdůrazňovaně melancholičtí. Čehosi lační, těkající očima, výhružně přihrblí. Zoufale se snažili nepodobat se zbytku světa, a zároveň horlivě kopírovali jeden druhého a dvě tři populární filmové hvězdy. Nedalo se říct, že by jich bylo nějak přehnaně mnoho, ale byli velice nápadní, a já se nemohl zbavit dojmu, že zaplavili celé město a celý svět, možná proto, že každé město a celý svět jim náležely právem. Tušil jsem v nich jakési temné tajemství. Vždyť já sám jsem kdysi taky prostál dlouhé večery v partě přítelíčků z ulice, dokud se nenašli lidé jaksepatří, kteří nás z těch ulic zavedli jinam — a pak jsem mockrát a mockrát viděl stejné party ve všech městech naší zeměkoule, kde těch lidí jaksepatří asi nebylo dost. Ale nikdy jsem nedokázal do důsledku pochopit, jaká je to síla, která tyhle mladé lidi odtrhuje, odvrací a odvádí od dobrých knih, kterých je přece tak mnoho, od tělocvičen, jichž je v tomhle městě taky požehnaně, a koneckonců i od docela obyčejné televize, sila, která je žene do večerních ulic, aby tu stáli s cigaretou v zubech a tranzistorem v uchu, plivali (co nejdál), řehtali se (co nejprotivněji) a jinak nedělali nic. Když je nám patnáct, asi nám ze všech požehnání světa připadá skutečně vábné jen jedno jediné: pocit vlastní významnosti a schopnost vyvolávat všeobecný jásot nebo v nejhorším případě alespoň budit pozornost. Všechno ostatní se zdá nesnesitelně nudné a otravné, dokonce i — vlastně možná obzvlášť — ony způsoby dosahování vytčených cílů, které doporučuje unavený a popudlivý svět dospělých...

„A tady žije starej Ruen,“ přerušila mé úvahy Vuzi. „Ten má každej večer novou holku. Zařídil si to tak, prďoch jeden stará, že za ním choděj samy. Při událostech mu to utrhlo nohu... Vidíte? Nesvítí se a maj puštěnej gramec. A přitom je šerednej jako smrtelnej hřích.“

„Jednonohým lidem se zkrátka musí žít ohromně,“ řekl jsem roztržitě.

Samo sebou se zachichotala a pokračovala:

„A tady bydlí Sus. Je to rybák. To je, panečku, kluk!“

„Rybák?“ zeptal jsem se. „A co vlastně dělá, takový rybák Sus?“

„No rybákuje. Co jinýho dělají rybáci? Rybákujou. Nebo vás zajímá, kde slouží?“

„Ne, já se ptám, kde rybákuje.“

„No v metru...“ Najednou si přikryla ústa dlaní. „Heleďte, a nejste vy náhodou taky rybák?“

„Já? Proč? Je to snad na mně vidět?“

„Máte v sobě něco takovýho, hned jsem si toho všimla. To známe, tyhle včelky, co koušou do zad.“

„Ale jděte!“ řekl jsem.

Uchopila mě za loket.

„Vyprávějte mi něco,“ zaškemrala koketně. „Ještě jsem žádnýho skutečnýho rybáka osobně nepoznala. Přece se nenecháte prosit?“

„Jak jinak... To víte, že vám něco řeknu. Pro vás bych měl třeba ten o pilotovi a krávě.“

Škubla za můj rukáv.

„No tak...“

„Že ale je dneska horko!“ řekl jsem. „Ještě že jste ze mě stáhla to sako.“

„To máte jedno, tady stejně všichni všechno vědí. Vykládá to Sus, a jiný vlastně taky...“

„Ale prosím vás!“ podivil jsem se. „A copak vypráví, ten váš Sus?“

Okamžitě rukáv pustila.

„Sama jsem nic neslyšela, ale říkaly to holky.“

„A co říkaly?“

„No... všelicos... Možná že všichni lžou... Možná že Sus s tím nemá nic společnýho...“

„Hm ...,“ řekl jsem.

„Hlavně si o něm nemysli nic ošklivýho, Sus je moc hodnej kluk, akorát hrozně zamlklej.“

„A proč bych si měl o Susovi něco myslet?“ uklidnil jsem ji. „V životě jsem ho neviděl.“

Znovu mě uchopila v podpaždí a zapáleně prohlásila, že teď si dáme něco k pití.

„Nejvyšší čas, abysme do sebe někde něco vrazili, co myslíš?“

Tykat mi začala s naprostou samozřejmostí. Zahnuli jsme za roh a vyšli na magistrálu. Bylo tu světleji než ve dne. Zářily lampy, svítily i stěny domů, výklady obchodů plápolaly různobarevnými záblesky. Patrně jeden z kruhů Amadova ráje. Já si to všechno ovšem původně představoval trochu jinak. Čekal jsem řvoucí orchestry, křepčící páry, polonahé či dokonce nahé lidi. A tady bylo poměrně klidno. Už tu skoro nebylo k hnutí a já měl pocit, že jsou všichni opilí, ale především byli krásně a nápaditě oblečení a veselí. A skoro všichni kouřili. Nepohnul se tu ani vánek a vlny sivého tabákového dýmu se pohupovaly kolem pouličních lamp a luceren jako v zakouřeném pokoji. Vuzi mě zatáhla do nějakého podničku, zahlédla tam nějaké známé, kvapně mi slíbila, že si mě pak najde, a zmizela. V lokále bylo natřískáno. Lidi mě přimáčkli k pultu, a než jsem se stačil vzpamatovat, měl jsem v sobě velkou hořkou. Postarší hnědý strejda se žlutými bělmy mi hučel rovnou do tváře:

„... Kuen má nohu v háji, žejo! Broš se dal k artikům a teď je k ničemu. To máme už tři, žejo! No a na pravý straně nemaj nikoho, leda Finniho, a to Je eště horší, než kdyby tam nebyl vůbec nikdo. Finni je normální pingl, jinač nic. Žejo!“

„Co pijete?“ zeptal jsem se.

„Já vůbec nepiju,“ pronesl hrdě zahnědlý muž a vydechl na mě odér prachmizerné lavórovice. „Mám žloutenku. Víte vy, co je to žloutenka?“

Za mými zády se někdo malátně svezl z barové stoličky. Hluk chvílemi sílil, a pak zase utichal. Hnědolící muž přerývaně sípal příběh o nějakém individuu, které v práci poškodilo hadici a div se nezalklo čerstvým vzduchem. Nebylo snadné se v tom vyznat, protože podobné historky se sypaly ze všech stran.

„Ten blbec se nechal ukecat a vodešel a vona zatím zavolala nákladní taxík, dala jeho krámy naložit, vodvízt to všechno do města a tam to prostě vyklopit...“

„Vaši televizi bych si nepověsil ani na hajzl. Lepší přijímač než Omega stejně nikdo nevymyslí, mám souseda inženýra a ten to říká pořád. Prej lepší televizi než Omega stejně nikdo nevymyslí...“

„No a takhle teda skončila ta jejich svatební cesta. Vrátili se domů, táta ho vlákal do garáže — on má totiž tátu boxera — a tam ho zrychtoval, až kluk ztratil vědomí, museli k němu volat první pomoc...“

„... No tak jo, povídám, tak si nějakej chlast koupíme... A víš, jak to tam chodí: vobjednat si můžeš, kolik chceš, ale pak musíš vylemtat všechno, co ti přinesou. A von už byl rozjetej. Prej dáme si eště... A voni už brousej kolem a koukaj... Panejo, říkám si, nejvyšší čas zahnout kramle...“

„... Propáníčka, holčičko, s takovejma plícema bych neznal, co je to pláč, takový plíce má tak jedna z tisíce, a nemysli si, že ti chci jen sekat poklony, na to já si nepotrpím...“

Na uvolněnou barovou stoličku vedle mě se vyškrábala šlachovitá dívčina s patkou spadající až ke špičce nosu, zabušila pěstičkami do pultu a křičela: „Barmane! Barmane! Něco k pití!“ Halas zase mírně opadl a já zaslechl, jak se za mými zády nějací dva dohadují tragickým pološeptem: „A kde to sehnal?“