Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Vší silou za sebou přibouchl.

„Kde je mám hledat?“ zavolal jsem za ním.

Chvíli jsem ještě postál v osmém patře u výtahu a sledoval jeho zmenšující se postavu. Krok měl nejistý, ale vzdaloval se chodbou téměř úprkem.

Kráčel jsem pomalu a držel se pokud možno ve stínu stromů. Tu a tam mě minulo auto. Jeden z vozů zastavil, řidič se vyklonil ven a vyzvracel se. Mdle zaláteřil utřel si ústa hřbetem ruky, zabouchl dvířka a jel dál. Byl už starší, rudolící, ve strakaté košili navlečené na holé tělo. Riemayer se nejspíš upil. To se stává poměrně často: člověk se snaží, pracuje, je považován za užitečného, na jeho názory se dá, ostatním je dobrým příkladem, ale právě v okamžiku, kdy je ho zapotřebí pro nějaký zcela konkrétní úkol, se najednou ukáže, že je opuchlý a ochablý, že se tahá s děvkami a že od božího rána páchne kořalkou... Vaše záležitosti ho nezajímají, ale zároveň je strašně zaneprázdněn, neustále se s někým setkává, mluví zmateně a nejasně a nemůže vám nijak pomoct. A než se z toho stačíte vzpamatovat, ocitne se v protialkoholní léčebně, v blázinci nebo před soudem. Nebo se najednou ožení, prapodivně a nejapně, a ten sňatek nápadně zavání vydíráním... To pak nezbývá než zvolat: „Zotav se sám, lékaři...“ Nejlepší by přece jen bylo najít Peka. Pek je tvrdý a čestný chlap a vždycky všechno ví. To jste ještě nestačili dokončit technickou prohlídku a vylodit se, a on už si tyká s šéfkuchařem Základny, už se s naprostým přehledem podílí na posuzování konfliktu mezi velitelem Stopařů a hlavním inženýrem, kteří se nepohodli kvůli nějakému trozeru, technici už na jeho počest pořádají večírek a náměstek ředitele si ho důvěrně odvedl do kouta a o něčem se s ním radí... Neocenitelný Pek! A v tomhle městě se narodil a prožil tu třetinu života.

Našel jsem automat s telefonním seznamem, zavolal na služby a požádal, aby mi vyhledali Pekovu adresu nebo telefonní číslo. Poprosili mě, abych chvilku počkal. V budce to jako obvykle zasmrádalo kočičinou. Stolek z umělé hmoty byl počmáraný telefonními čísly, pokreslený pitvornými ksichty a nemravnými malůvkami. Navíc do desky někdo tiskacími písmeny vyřezal, patrně nožem, mně zcela neznámé slovo SLEG. Pootevřel jsem dveře, aby mi nebylo tak horko, a díval jsem se, jak na protější straně ulice u vchodu do svého podniku kouří barman v bílé kamizole s vykasanými rukávy. Ze služeb mi hlásili, že Pek Zenaj podle posledních informací bydlí v ulici Svobody třicet jedna, telefon jedenáct tři sta třicet jedna. Poděkoval jsem a okamžitě číslo vytočil. Neznámý hlas mi sdělil, že je to omyl. Číslo telefonu je správné, adresa taky, ale Pek Zenaj tam nebydlí, a pokud tam snad žil dřív, neví se, kdy a kam odcestoval. Zavěsil jsem, opustil automat a přešel jsem na druhou stranu, do chládku.

Barman zachytil můj pohled, ožil a už zdálky na mě zavolal:

„Pojďte dál, pane!“

„Nějak nemám chuť,“ odpověděl jsem.

„Copak, ta mrcha vám brání?“ zeptal se barman soucitně. „Jen račte dál a nedělejte se. Pokecáme... Je tu hrozná nuda!“

Zůstal jsem stát.

„Zítra ráno v deset se na univerzitě koná přednáška z neooptimistické filozofie. Přednáší slavný doktor Opir z hlavního města,“ řekl jsem.

Barman mi dychtivě naslouchal, dokonce zapomněl kouřit.

„To je teda!“ řekl, když jsem skončil. „Ty se teda vyznamenali, co? Převčírem rozehnali holky v nočním klubu a teď najednou přednášky, jo? My jim ukážeme přednášky!“

„Nejvyšší čas,“ souhlasil jsem.

„Já to k sobě do podniku nepouštím,“ pokračoval barman stále zaníceněji. „Už mám na ně vycvičený voko. To eště ani není ve dveřích, a já už jsem doma — intl! Tak hned řeknu: Hele, kluci, intl jde! A ke mně chodí samá těžká pára, dokonce sám Dod tu vysedává každej večer po tréninku. No a ten hned vstane a uvítá milýho intla rovnou ve dveřích. Vo čem mluvěj, to vám neřeknu, ale intl se každopádně spakuje a táhne dál. Někdy se jich sice přikýbluje celá parta, tak to pak zamknu, aby z toho nebyl nějakej skandál, a nechám je mlátit na dveře, jen ať si mlátěj, no nemám pravdu?“

„Máte,“ řekl jsem. „Ať.“ Už jsem ho mel plné zuby. Jsou lidé, kteří vám začnou lézt krkem neuvěřitelně rychle.

„Co ať?!“

„Ať si bouchají. Ať si bouchají, kde chtějí.“

Barman se na mě podezíravě zadíval.

„A dejte si vodchod,“ zavrčel najednou.

„Jen plavte, plavte,“ hartusil temně. „Tady vám nikdo nenaleje.“

Chvíli jsme po sobě koukali, on ještě jednou tlumeně zavrčel, couvl dovnitř a zatáhl za sebou skleněné dveře. „Já nejsem intl,“ přesvědčoval jsem ho skrz sklo. „Jsem chudý turista. Vlastně bohatý!“

Zíral na mě s nosem rozplácnutým na skle. Naznačil jsem pohyb, jako bych do sebe obracel sklenku. Něco řekl a zmizel v hloubi lokálu. Bylo vidět, jak bez cíle bloudí mezi prázdnými stolky. Podnik se jmenoval Úsměv. Usmál jsem se a šel dál.

Za rohem jsem narazil na širokou magistrálu. U chodníku stál obrovský vůz se skříňovou nástavbou, polepený vábnými reklamami. Zadní čelo bylo vyklopené a jako na pultu na nich leželo různé zboží: konzervy, láhve, hračky, stohy celofánových sáčků s prádlem a jiným oblečením. Stála u něj dvě pomenší děvčata, vybírala a zkoušela si blůzky a plácala páté přes deváté. „Zadí to?“ pištěla jedna. Druhá si přikládala blůzku k hrudníku tak i onak a odpovídala: „Nicátko! Právě že to vůbec nezadí!“

„Kolem krku ti to zadí.“

„Ale nicátko!“

„A křížkoun se nepřelejvá...“ Řidič náklaďáku, hubený muž v overalu a tmavých brýlích v masivních obroučkách, seděl opřený zády o reklamní nápis. Do očí jsem mu neviděl, ale podle ochablých úst a zpoceného nosu jsem usoudil, že spí. Přistoupil jsem k děvčatům. Umlkla a vyvalila se na mě s připitoměle otevřenými pusami... Bylo jim tak šestnáct, oči jako koťata — dojemně modré a dojemně prázdné.

„Nicátko,“ prohlásil jsem tvrdě. „Nezadí to, ale rozhodně se to přelévá.“

„A co kolem krku?“ ptala se ta, která si halenku právě zkoušela.

„Kolem krku to máte vysloveně skvostné.“

„Koninky,“ namítla nerozhodně druhá dívka.

„Tak se podíváme na nějakou jinou,“ řekla mírumilovně první. „Třeba na tuhle.“

„To už radši támletu stříbrnou s rozděláčkem.“

A já spatřil knihy. Báječné knihy. Třeba Strogova s ilustracemi, o jakých jsem v životě ani neslyšel, natož abych je viděl. Byla tu i Proměna se Saragonovou předmluvou. Třídílný Walter Münz i s korespondencí... Měli tu skoro celého Faulknera, Weberovu Novou politiku. Póly od Ignatovové. Nevydaný Siang Ši-kuj. Dějiny fašismu, vydané v edici Paměť lidstva. Čerstvé časopisy a almanachy, kapesní příručky pro návštěvníky Louvrů, Ermitáže a Vatikánu. Prostě všechno...

„Tahle taky zadí...“

„Ale ten rozděláček...“

„Koninky...“ Popadl jsem Münze, dva díly strčil do podpaždí a třetí jsem otevřel. Ještě nikdy v životě jsem neviděl kompletního Münze. A tady byly dokonce i listy z emigrace...

„Co jsem dlužen?“ zeptal jsem se.

Holčiny na mě zase vyvalily oči. Šoférovy rty zpevněly, posadil se zpříma.

„Co?“ zeptal se ochraptěle.

„Kdo je tady vedoucí?“ znejistěl jsem.