Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Ano.“

„Poslyšte, jednou během stávky jsem si jen tak prolistoval jeden román. Nebyl náhodou od vás?“

„Nevím. O čem to bylo?“

„Mnó... to už vám přesně neřeknu... Nějak jako že se syn pohádal s otcem a měl přítele, takový zvláštní člověk to byl... Kuchal žáby.“

„Nemám tušení,“ zalhal jsem. Chudák Ivan Sergejevič Turgeněv!

„Já si právě taky nevzpomenu. Samé nesmysly. Taky mám syna, ale nikdy se se mnou nehádá. A zvířata taky netrápí... Leda snad v dětství...“

Opět od křesla poodstoupil, zahájil tradiční pouť po oběžné dráze kolem křesla a obhlížel své dílo. Jeho oči jasně plály. Vypadalo to, že je opravdu spokojen.

„Ale my bychom vlastně byli hotovi,“ pronesl rozšafně.

Vylezl jsem z křesla.

„A vůbec to není špatné,“ broukal si mistr, „to skutečně vůbec není špatné.“ Přistoupil jsem k zrcadlu a on rozsvítil reflektory, které mě ze všech stran zalily světlem, takže mi v obličeji nezůstal ani jediný stín. V první chvíli jsem na sobě nezaznamenal žádnou zvláštní proměnu. Prostě jsem to byl já. Pak jsem však vytušil, že to vůbec nejsem já. Že tohle v zrcadle je mnohem lepší než já. Výrazně lepší než já. Krásnější než já. Podstatně významnější než já. A zastyděl jsem se, jako bych se úmyslně vydával za člověka, kterému nesahám ani po kotníky...

„Jak jste to dokázal?“ zeptal jsem se přiškrceně.

„To je maličkost,“ prohodil mistr s jakýmsi zvláštním úsměvem ve tváři. „Byl jste dosti snadný klient, i když katastrofálně zanedbaný.“

Narcisisticky jsem se vrtěl před zrcadlem, nemohl jsem se od něj odpoutat. Náhle se mi z toho všeho udělalo nevolno. Ten mistr byl čaroděj, ovšem zlý čaroděj, přestože sám o tom neměl ani potuchy. V zrcadle se v záři reflektorů odrážela přitažlivá a pohledná lež. Chytrá, úchvatná, respekt vzbuzující prázdnota. Vlastně ne, prázdnota ne, tak špatně jsem o sobě nikdy nesmýšlel, ale kontrast byl příliš nápadný. Celý můj vnitřní svět, vše, čeho jsem si na sobě kdy vážil... Teď bych se bez toho všeho klidně obešel. Už jsem to nepotřeboval. Pohlédl jsem na mistra. Usmíval se.

„Máte hodně klientů?“ zeptal jsem se.

Mou otázku nepochopil a já ani nechtěl, aby jí porozuměl.

„Bez starostí,“ odpověděl. „Vás budu vždycky pracovat s radostí. Mimořádně kvalitní surovina.“

„Děkuji,“ řekl jsem a uhnul očima, abych se nemusel dívat na ten úsměv. „Děkuji a na shledanou.“

„Hlavně nezapomeňte zaplatit,“ upozornil mě dobromyslně. „My mistři známe cenu své práce.“

„Ano, samozřejmě,“ vzpamatoval jsem se. „No jistě. Kolik jsem dlužen?“

Řekl mi, kolik jsem dlužen.

„Cože?!“ zeptal jsem se, když jsem se z výše té částky trochu sebral.

Spokojeně sumu opakoval.

„To je šílenství,“ hlesl jsem zcela upřímně.

„Taková je cena krásy,“ vysvětlil mi. „Sem jste přišel jako obyčejný turista a odcházíte jako pán tvorstva. Nemám pravdu?“

„Spíš jako samozvanec,“ zabručel jsem a vytáhl peníze.

„Nono, proč ta zatrpklost?“ pokáral mě vemlouvavě. „To pořádně nevím ani já. A vy si taky nejste jist... Ještě dva dolary bych prosil... Děkuji... A dostanete padesát feniků zpátky... Nemáte nic proti fenikům?“

Proti fenikům jsem nic nenamítal. Přál jsem si co nejrychleji odejít.

Ve vestibulu jsem nějakou dobu postál, abych se z toho všeho trochu vzpamatoval, a pozoroval jsem skrz skleněnou stěnu kovového Vladimira Sergejeviče. Koneckonců na tomhle všem ani zdaleka není nic nového. Lidí, co jsou úplně jiní, než za koho se vydávají, jsou jistě milióny. Ale ten zatracený lazebník ze mě udělal empiriokritika. Realita se ukryla za divukrásnými hieroglyfy. Tomu, co jsem ve městě viděl, už jsem nevěřil. Náměstí zalité stereoplastikem asi vůbec není krásné. Pod elegantními liniemi automobilových karosérií jsem tušil zlověstné, zrůdné tvary. A tamhleta nádherná, milá žena je ve skutečnosti odporná páchnoucí hyena, poživačná tupá čubka. Zamhouřil jsem oči a křečovitě zakroutil hlavou. Ten starý ďábel...

Nedaleko ode mě se zastavili dva pěstění starci a začali se vášnivě přít o přednostech dušeného bažanta ve srovnání s bažantem po cikánsku zapečeným v peří. Hádali se s pěnou u úst, mlaskali, až jim chvílemi odstřikovaly sliny od úst, až ztráceli dech, bezmocně prskali a navzájem si luskali kostnatými prsty před nosy. Těmhle dvěma už by žádný mistr nepomohl. Oni sami byli mistři a nijak se tím netajili. Ať už to bylo, jak chtělo, mě vrátili zpět do lůna neotřesitelného materialismu. Zavolal jsem portýra a zeptal se, kde je tu restaurace.

„Přímo před vámi,“ rozzářil se portýr a s úsměvem pohlédl na oba staříky. „Všechny kuchyně světa.“

Vchod do restaurace jsem původně považoval za bránu botanické zahrady. Vstoupil jsem do té zahrady, rozhrnoval rukama větve exotických stromů a kráčel chvílemi po měkké trávě, chvílemi po hrbolatých dlaždicích z lasturového vápence. V nadýchané vlhké zeleni rámusili neviditelní ptáci, zaznívaly tlumené rozhovory, cinkání příborů a smích... Přímo přede mnou přelétl zlatavý ptáček, který se kamsi pachtil s kaviárovou jednohubkou v zobáčku. „Přejete si? K službám,“ ozval se za mnou sametový bas. Z džungle vystoupil majestátní muž s tvářemi až na ramena.

„Oběd,“ utrousil jsem kuse. Tyhle typy nemám rád.

„Oběd...,“ pronesl významně. „Má to být s menší společností? Nebo si pán přeje samostatný stolek?“

„Samostatný stolek. Ačkoli...“

V jeho rukou se okamžitě objevil malý blok. „Muže vašeho věku by u svého stolku s radostí uvítaly mistress a miss Hamilton Rayovy...“

„Dál,“ přerušil jsem ho.

„Otec Joffreaux...“

„Dal bych přednost někomu místnímu.“

Obrátil stránku.

„Právě teď se usadil doktor filozofie Opir.“

„To by šlo,“ usoudil jsem.

Schoval zápisník a odvedl mě po chodníku vyloženém pískovcovými dlaždicemi. Někde kolem se mluvilo, jedlo a syčelo sifonovými láhvemi. V listoví se jako duhové včely míhali kolibříci. Maître d’hotel se uctivě informoval:

„Jak si pán přeje být představen?“

„Ivan. Turista a literát.“

Doktoru Opirovi mohlo být kolem padesátky. Okamžitě se mi zalíbil, protože mého mohutného průvodce hnal bez zbytečných cirátů pro číšníka. Byl ruměný a tlustý a nepřetržitě, s potěšením se vrtěl na všechny strany a mluvil.

„Nedělejte si násilí,“ řekl, když jsem sáhl po jídelním lístku. „Všechno už je jasné. Vodka, ančovičky ve vejci, kterým se tady u nás říká bumbrlíčky, bramborová krémová polévka...“

„Se smetanou,“ dodal jsem.

„Přirozeně...! Vařený jeseter po astrachaňsku, kousek telecího...“

„Já bych si dal bažanta zapečeného v peří.“

„To bych na vašem místě nedělal — na bažanty teď není sezóna... Kousek hovězího, úhoř ve sladkém nálevu...“

„Káva,“ navrhl jsem.

„Koňak,“ namítl on.

„Káva s koňakem.“

„Dobrá. Koňak a káva s koňakem. K rybě nějaké bílé víno a dobrý pravý doutník...“

Ukázalo se, že obědvat s doktorem Opirem je velice pohodlné. Stačilo jíst, pít a poslouchat. Nebo neposlouchat. Doktor Opir partnera pro rozhovor nepotřeboval. Doktor Opir potřeboval posluchače. Já jsem se rozhovoru nezúčastnil, dokonce ani krátkými replikami, a doktor Opir s rozkoší řečnil, prakticky bez přestávky, živě přitom gestikuloval vidličkou, ale talířky a talíře před ním se přesto vyprazdňovaly rychlostí vpravdě tajemnou. V životě jsem neviděl člověka, který by dokázal tak dovedně řečnit s nabitými žvýkajícími ústy.