Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Věda. Její Veličenstvo Věda!“ volal pateticky. „Zrála dlouho a v mukách, ale plody se z ní urodily hojné a sladké. Staniž, okamžiku, neboť jsi velkolepý! Stovky generací se rodily, trpěly a umíraly a nikdo nikdy nezachtěl pronést toto zaklínadlo. Měli jsme mimořádné štěstí. Narodili jsme se do nejvýznamnější z epoch — do Epochy splněných přání. Možná si to ještě všichni neuvědomili, ale devětadevadesát procent mých spoluobčanů už dnes žije ve světě, kde je člověku dostupné prakticky všechno, co ho napadne. Ó vědo! Konečně jsi osvobodila lidstvo! Konečně jsi nám dala, dáváš a budeš dávat všechno: potravu — báječnou potravu, bydlení — báječné bydlení, ošacení — báječné ošacení pro jakýkoli vkus a v jakémkoli množství! Lásku, radost, spokojenost a pro zhýčkané, pro ty, kdo jsou již samým štěstím zcela uondáni, máš sladké slzy, maličké spásné smutky, příjemné konejšivé starosti, které nám ve vlastních očích přidávají na důležitosti... My, filozofové, jsme vědě dlouho a vášnivě láli. Volali jsme po bořitelích strojů, proklínali Einsteina, který změnil náš svět, pranýřovali Wienera za to, že se opovážil vztáhnout ruku na člověkovu božskou podstatu. Věda nás o ni připravila. Ale ta odměna! Odměnou věda lidstvo vynesla rovnou k olympské hostině... Aha, tady je konečně ta bramborová krémová polévka, ten božský pokrm... Ne, tak ne, dělejte to jako já... Vezměte si tuhle lžičku... A teď pár kapek octa... naberte si... jinou lžičkou, tamhletou... ano, tou si naberte smetanu a — nenene! — opatrně, postupně ji vmíchávejte... To je taky věda, jedna z nejstarobylejších, rozhodně starobylejší než univerzální syntéza... Musíte navštívit naše syntetizátory Amalthein roh hojnosti, a.s.... Vy ovšem nejste chemik, že? Ach ano, vy jste literát! A o tom se musí psát, protože to je největší svátost dneška — bifteky ze vzduchu, chřest z hlíny, lanýže z pilin... Jaká škoda, že Malthus už zemřel! Jak tomu by se celý náš svět vysmál! Samozřejmě, jisté důvody pro pesimismus tu v jeho dobách byly. Jsem dokonce ochoten souhlasit s lidmi, kteří ho považují za génia. Byl však příliš nevzdělaný, absolutně neviděl perspektivy přírodních věd. Patřil k oněm nešťastným géniům, kteří objevují zákony společenského vývoje ve chvíli, kdy tyto zákony přestávají platit... Je mi ho upřímně líto. Vždyť pro něj lidstvo bylo jen miliardou lačně otevřených úst. Ten se snad v noci musil budit děsem. Vskutku zrůdná vidina: miliarda vytlemených chřtánů, a ani jedna hlava! Když se ohlédnu zpátky, trpce si uvědomuji, jak slepí byli všichni rozechvívatelé duší a vládci rozumů nedaleké minulosti. Jejich vědomí kalila nikdy nekončící hrůza. Sociální darwinisté! Ti viděli jen totální zápas o holou existenci: hordy lidí zpitomělých hladem, kteří kvůli kousku místa na slunci drásají jeden druhého na cáry, jako by ono slunné místo bylo jen jedno na světě, jako by slunce nebylo dost pro všechny! Nebo Nietzsche... Ten se se svými zlověstnými vizemi panské rasy, se svými nadlidmi na druhé straně dobra a zla hodil tak pro hladové otroky dob egyptských faraónů... Jenže kdo by dneska chtěl být na druhé straně? Ono to není špatné ani na téhle, co vy na to? Byli tu samozřejmě i Marx a Freud. Například Marx jako první pochopil, že zakopaný pes je v ekonomice. Pochopil, že ekonomiku je třeba vyrvat z rukou lakomých blbců a fetišistů, učinit ji státním subjektem a donekonečna ji rozvíjet, což znamená položit základy Zlatého věku. A Freud zase ukázal, k čemu vlastně ten Zlatý věk potřebujeme. Jen si vzpomeňte, co bylo příčinou všech neštěstí lidského rodu? Neukojené pudy, nesdílená láska a neutišený hlad, nemám pravdu? Ale vtom na scénu přichází Její Veličenstvo Věda a obdaruje nás všeobjímajícím uspokojením. Jak rychle to všechno proběhlo! Ještě nejsou zapomenuta jména ponurých proroků, a už..., co říkáte tomu jeseterovi? Mám takový dojem, že omáčka je syntetická. Vidíte ten růžový odstín? No jistě, syntetika! Ve špičkové restauraci bychom snad měli právo očekávat přírodní produkt... Pane vrchní! Ačkoli, nechme ho dýchat, přece nebudeme tak vrtošiví... Běžte, běžte, to je v pořádku... O čem jsem to mluvil? Ach ano! Láska a hlad. Ukojte lásku a hlad — a máte před sebou šťastného člověka. Přirozeně za předpokladu, že ten člověk si je jist zítřkem. Na tomto elementárním předpokladu spočívají veškeré utopie všech dob. Zprostěte člověka starostí o chléb jeho vezdejší a zítřek se stane skutečně svobodným a šťastným. Jsem hluboce přesvědčen, že ideálem lidstva jsou děti, ano, právě děti. Spatřuji přehluboký smysl v podivuhodné podobnosti mezi dítětem a bezstarostným člověkem, tedy objektem sociálních utopií. Bezstarostný znamená šťastný. Jak blízko už jsme od tohoto ideálu! Ještě několik desetiletí, možná dokonce jen několik let, a dosáhneme automatické hojnosti, zbavíme se vědy, jako se vyléčený mrzák zbavuje svých berlí, a celé lidstvo se promění v gigantickou šťastnou dětskou pospolitost. Dospělí se od dětí budou lišit jen schopností milovat a tato schopnost přeroste, zase za pomoci vědy, ve zdroj nových, nevídaných radostí a rozkoší... Promiňte, jak že se to jmenujete? Ivan? Takže vy zřejmě budete z Ruska... Jste komunista? Aha... Jistě, jistě, vy to tam máte všechno jinak, já vím... Á, tady je ta káva! Mmm... výtečná kávička! Ale kde je koňak? Aha, děkuju mockrát... Abych nezapomněl, někde jsem zaslechl, že Nejvyšší degustátor se vzdal svého úřadu. Na poslední bruselské soutěži koňaků došlo k nevídanému skandálu, který se podařilo zaretušovat jen s největšími obtížemi. Grand Prix získává heslo Bílý kentaur. Porota je v euforií. Něco epochálního! Fenomenální ohňostroj chuťových vjemů! Otevřou tedy obálku s přihláškou a — jaká hrůza! — ona syntetika! Nejvyšší degustátor zbledl jako stěna, udělalo se mu zle. Mimochodem jsem měl možnost ten koňak ochutnat a je skutečně výtečný, i když se pálí z mazutu a zatím vlastně nemá žádný název. AX osmnáct lomeno naftan, a přitom je to lacinější než líh z brambor... Zkuste tenhle doutník... Nesmysl, jaképak nekouřím. Po takovém obědě se nedá nekouřit... Tuhle restauraci mám rád. Pokaždé, když přijedu přednášet na zdejší univerzitu, obědvám v Olympiku. A před odjezdem si neodpustím návštěvu Taverny. Jistě, tahle zeleň a ti rajští ptáčkové tam nejsou, je tam trochu moc horko a trochu moc dusno a pořád to tam mírně zavání spáleninou, ale je to pravá, neopakovatelná kuchyně. Horliví degustátoři se scházejí právě tam. Buď tam, nebo u Labužníka. Tam se jenom jí. Nesmíte se tam smát, nesmíte tam žvanit a je naprostý nesmysl přijít tam ve společnosti dámy, tam se výhradně jí. Tiše a zamyšleně...“

Doktor Opir konečně umlkl, zvrátil se do opěradla svého křesla a zhluboka, s požitkem zatáhl ze svého doutníku. Já taky cumlal mohutné cigáro a díval se na něj. Byl naprosto jasný, tenhle doktor filozofie. Takovíhle lidé, absolutně spokojení se svým místem ve společnosti, a proto absolutně spokojení se stavem společnosti jako celku, existovali vždycky, v každé epoše. Výborně nabroušený jazyk a pohotové pero, nádherné zuby, dokonale zdravé vnitřnosti a perfektně fungující pohlavní orgán.

„Takže svět je prostě nádherný, doktore?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ pronesl procítěně doktor Opir. „Když se to vezme kolem a kolem, je nádherný.“