Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Здесь есть возможность читать онлайн «Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1985, Издательство: Svoboda, Жанр: Фантастика и фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Dravci meho stoleti: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Dravci meho stoleti»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Dravci meho stoleti — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Dravci meho stoleti», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

„Jste velký optimista.“

„Naše doba je dobou optimistů. Pesimista jde do Salónu dobré nálady, nechá si z podvědomí odsát žluč a stává se z něj optimista. Časy pesimistů pominuly, stejně jako pominuly časy tuberáků, sexuálních maniaků a vojáků. Pesimismus jako stav ducha vykořeňujeme taky za pomoci přísně vědeckých metod, a to nejen druhotně, skrze vědomí dostatku, ale i bezprostředně, metodou přímého vpádu do temného světa pod kůrou mozkovou. Řekněme takové snové generátory — to je dnes nejnovější zábava lidových mas. Je to naprosto neškodné, dokonale masové a konstrukčně jednoduché... Nebo neurostimulátory...“

Pokusil jsem se přeorientovat ho do žádoucích kolejí: „A nezdá se vám, že právě v této oblasti moderní věda, například již zmíněná farmaceutická chemie, někdy zatraceně přehání?“

Doktor Opir se shovívavě pousmál a přičichl ke svému doutníku.

„Věda vždy kráčela cestou experimentů a omylů,“ řekl důrazně. „Já osobně se přikláním k názoru, že takzvané chyby jsou vždy výsledkem zločinných manipulací. Ještě jsme do Zlatého věku nevstoupili, teprve se k němu blížíme, a pod nohama se nám neustále pletou všelijací psanci, chuligáni a docela obyčejní špinavci... Proto se objevují zdraví škodlivá narkotika, která byla, jak jistě víte, vyvinuta z těch nejušlechtilejších pohnutek, všelijaké ty aromatéry... nebo ten..., já vím, ke stolu se to zrovna moc nehodí...“ Slizce se zachichotal. „Jistě už jste si domyslel, jsme přece dospělí lidé... Ale o čem jsem to mluvil...? Ano, tak tohle všechno by vás nemělo vyvádět z míry. To přejde, jako přešly atomové bomby.“

„Chtěl jsem jen poukázat na to,“ nedal jsem se, „že je tu ještě problém alkoholismu a narkomanie.“

Zájem doktora Opira o dialog tohoto druhu tál před očima. Patrně měl za to, že se snažím zpochybnit jeho tezi o vědě jakožto nositelce univerzálního blaha. Polemizovat na takovéto úrovni pro něj bylo stejně nudné, jako kdyby horoval pro užitečnost koupání v moři, a já mu na to namítal, že loni jsem se v moři div neutopil.

„Ano, pochopitelně ...,“ zadrmolil nepřítomně a pohlédl na hodinky. „Ono totiž nejde všechno najednou... Jistě snad uznáte, že důležitá je především obecná tendence... Pane vrchní!“

Doktor Opir chutně pojedl, krásně si zařečnil z pozic progresivní filozofie — cítil se zkrátka plně uspokojen a já se rozhodl na svém netrvat, tím spíš, že na jeho „progresivní filozofii“ jsem se s klidem mohl vykašlat, a na to, co mě zajímalo ze všeho nejvíc, mi s největší pravděpodobností stejně odpovědět nemohl. Zaplatili jsme a vyšli z restaurace ven. Zeptal jsem se:

„Pane doktore, nevíte, náhodou, čí je ten pomník? Tamhle, na náměstí...“

Doktor Opir se tím směrem roztržitě zadíval.

„Skutečně, on je tu pomník,“ řekl. „Nikdy předtím jsem si toho nevšiml... Můžu vás někam svézt?“

„Děkuji, dal bych přednost procházce.“

„V takovém případě se s vámi loučím. Těšilo mě... Samozřejmě mohu jen těžko předpokládat, že bych vaše přesvědčení změnil,“ svraštil čelo a podloubal se párátkem v zubech, „ale zkusit to by rozhodně bylo zajímavé... Nechcete navštívit mou přednášku? Začínám zítra v deset.“

„Děkuji za pozvání. Na jaké téma se chystáte mluvit?“

„Neooptimistická filozofie. Rozhodně bych se chtěl dotknout řady problémů, které jsme dnes spolu tak zevrubně probrali.“

„Děkuji vám,“ opakoval jsem ještě jednou. „Určitě přijdu.“

Díval jsem se, jak přistupuje ke svému dlouhatánskému autu, dopadá na sedadlo, chvíli se hrabe v ovládacím pultu autopilota a uvelebuje se co nejpohodlněji — zřejmě hned začal klimbat. Auto opatrně vymanévrovalo z náměstí a zvyšující se rychlostí zmizelo v zelenavém stínu boční ulice.

Neooptimismus... Neohédonismus a neokreténismus... Neokapitalismus. Všechno zlé k něčemu dobré, řekla liška, protože ses dostal do země pitomců. Je třeba konstatovat, že procento rozených pitomců se za staletí v podstatě nemění. Zajímavé by však bylo, jak to vypadá s procentem pitomců z přesvědčení. Kdo mu asi přiřkl ten doktorský titul? Takový tu jistě nebude sám. Nejspíš se někde musela sejít celá hromada doktorů, kteří tento titul neooptimistovi Opirovi slavnostně udělili. Takové věci se vlastně stávají i jinde než mezi filozofy...

Vtom jsem si všiml, že vestibulem rychle kráčí Riemayer a okamžitě jsem doktora Opira pustil z hlavy. Oblek na Riemayerovi visel jako pytel, Riemayer se hrbil a jeho tvář teď byla celá zplihlá. Moc bych za to nedal, že se mírně potácí, Než došel k výtahu, dohonil jsem ho a vzal za rukáv.

Silně sebou trhl a otočil se.

„Hrome, co to má znamenat?“ zasípal. Bylo jasné, že ze mě žádnou radost nemá. „Co tu ještě děláte?“

„Čekal jsem na vás.“

„Přece jsem vám snad řekl, abyste přišel zítra v poledne.“

„A jaký je v tom rozdíl?“ namítl jsem. „Nač zbytečně ztrácet čas?“

Těžce oddechoval a upřeně na mě zíral.

„Mám návštěvu, rozumíte? V pokoji sedí jeden člověk a čeká na mě. A ten by vás v mé společnosti neměl vidět. Dokážete to pochopit?“

„Nekřičte tak,“ upozornil jsem ho. „Všichni se na nás dívají.“

Riemayer přejel zateklýma očima po okolí.

„Pojďte do výtahu,“ vybídl mě.

Vstoupili jsme do kabiny a Riemayer stiskl tlačítko čtrnáctého poschodí.

„Tak rychle — co potřebujete?“

Otázka to byla tak mimořádně hloupá, že mě přivedla do rozpaků.

„Počkejte, to chcete říct, že nevíte, proč jsem tady?“

Otřel si čelo a řekl:

„Kruci, všechno se to tak zamotalo... Poslyšte ..., pardon, zapomněl jsem, jak se jmenujete.“

„Žilin.“

„Tak takhle, Žiline. Nic nového pro vás nemám, neměl jsem čas se tím zabývat. Jsou to všechno nesmysly, rozumíte, nesmysly! Maria má praštěné nápady! Oni si tam někde sedí, sepisují lejstra a cucají si z prstu všelijaké hlouposti. Já bych je všechny hnal ke všem čertům.“

Výtah se zastavil ve čtrnáctém patře a Riemayer stiskl tlačítko přízemí.

„Hrome,“ utrousil, „ještě pět minut a uteče mi... Jednou věcí jsem si zkrátka jist. Nic takového neexistuje, přinejmenším tady ve městě.“ Vrhl po mně kradmý pohled a zase očima uhnul. „Jedno vám poradím, zajděte si k rybákům, jen tak pro klid duše.“

„K rybákům? K jakým rybákům mě to...“

„Uvidíte,“ skočil mi do řeči netrpělivě. „A nestřečkujte tam, dělejte všechno, co vám řeknou.“ Pak omluvně dodal. „Nechci být předpojatý, rozumíte?“

Výtah dojel do přízemí a Riemayer stiskl osmé patro.

„To je všechno,“ řekl. „A pak se sejdem a popovídáme si o tom podrobněji. Dejme tomu zítra v poledne.“

„Dobrá,“ odtušil jsem pomalu. Bylo jasné, že se mnou nechce mluvit. Třeba mi nedůvěřuje. Inu což, to se stává. „Abych nezapomněl,“ řekl jsem ještě, „sháněl se po vás nějaký Oscar.“

Zdálo se mi, že se zachvěl.

„Viděl vás?“

„Přirozeně. Měl jsem vám vyřídit, že bude dneska večer volat.“

„Smůla ..., kruci, to je ale smůla ...,“ zabrumlal Riemayer. „Ale co, na to se kašle... Musím jít.“ Otevřel dveře výtahu. „Zítra si promluvíme pořádně, souhlasíte? Zítra... A jak jsme se domluvili — zajděte k těm rybákům.“

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Dravci meho stoleti»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Dravci meho stoleti» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Arkadij Strugacki - Biały stożek Ałaidu
Arkadij Strugacki
Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - A kárhozott város
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Gyvenama Sala
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov
Arkadij Strugackij
libcat.ru: книга без обложки
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Mesto zaslibenych
Arkadij Strugackij
libcat.ru: книга без обложки
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Lo scarabeo nel formicaio
Arkadij Strugackij
libcat.ru: книга без обложки
Arkadij Strugackij
Отзывы о книге «Dravci meho stoleti»

Обсуждение, отзывы о книге «Dravci meho stoleti» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x