Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Co blázníte, Vuzi?“

„Tak nač to potřebujete? Vy to ještě nakonec chcete číst, ne?“

„Ano.“

„Tomu nerozumím,“ zafňukala uraženě. „Ze začátku jste se mi tak líbil... Maminka říkala, že jste literát. Já už se všude vytahovala jak stará kráva a z vás se nakonec vyklube málem intl.“

„Jak jste na něco takového vůbec mohla přijít, Vuzi?“ ozval jsem se vyčítavě. Už jsem stačil pochopit, že v tomhle světě nesmíte připustit, aby vás považovali za intla. „Tyhle knížátka my literáti k práci prostě potřebujeme, to je všechno.“

„Knížátka!“ rozřehtala se. „No to je dobrý, knížátka! Podívejte, co umím.“ Zvrátila hlavu a vypustila z nosu dva tlusté sloupy kouře. „Už napodruhý se mi to povedlo. Není to ohromný?“

„Máte naprosto mimořádné schopnosti,“ přisvědčil jsem.

„Neposmívejte se mi a zkuste to sám. Mě to dneska naučila jedna dáma v Salónu. Celou mě voslintala, ta stará kráva... Zkusíte to taky?“

„A proč vás oslintala?“

„Kdo?“

„Ta kráva.“

„Je praštěná. Nebo to mohla bejt smutňačka... Zapomněla jsem, jak se jmenujete.“

„Ivan.“

„Sranda jméno. Pak mi ho připomeňte... Nejste náhodou Tunguz?“

„Řekl bych, že ne.“

„Ježíšmarjá, nestrašte ...! Já už jsem všem nabulíkovala, že jste Tunguz. To je škoda... Heleďte, ale cvaknout bysme si snad mohli.“

„Beze všeho.“

„Já bych dneska potřebovala pořádně natankovat, abych pustila z hlavy tu uslintanou krávu.“

Vrhla se do salónu a vrátila se s podnosem. Popili jsme něco brandy, podívali se po sobě, nenapadlo nás nic, co bychom si navzájem měli zjevit, takže jsme popili ještě něco brandy. Nevím, čím to bylo, ale líbila se mi. Něco jsem v ní tušil, třebaže jsem sám nechápal, co konkrétně — cosi ji prostě odlišovalo od unifikovaných čtenářek módních časopisů. A pokud se nemýlím, ona zase něco tušila ve mně.

„Dneska je krásně,“ řekla a uhnula očima.

„Trochu horko,“ přidal jsem se.

Usrkla si brandy, já taky. Mlčení se protahovalo.

„Co děláte ze všeho nejraději?“ zeptala se.

„Jak kdy, a vy?“

„Já taky jak kdy. Ale jinak mám nejradši, když je veselo a nemusí se na nic myslet.“

„Já taky,“ řekl jsem. „Přinejmenším momentálně.“

Trochu ji to vzpružilo. A já jsem náhle pochopil, oč tu jde: Za celý den jsem nepotkal ani jednoho opravdu příjemného člověka a už mě to definitivně přestávalo bavit. Nebylo v ní nic.

„Pojďme někam,“ navrhla.

„Proč ne,“ odpověděl jsem. Nikam se mi nechtělo, nejraději bych si teď býval poseděl v chládku.

„Koukám, že se moc nehrnete.“

„Upřímně řečeno dal bych přednost vaší pohostinné domácnosti.“

Zamyslel jsem se a vyprávěl jí o obchodním cestujícím na horním lůžku spacího vozu. Líbilo se jí to, i když pointu podle mého názoru nepochopila. S mírnými úpravami jsem jí posloužil ještě tím o prezidentovi a staré panně. Dlouho se chechtala, až bezmocně kopala nádhernýma dlouhýma nohama. Tak jsem do sebe vrazil ještě jednu brandy a vyprávěl o vdově, které rostly na zdi houby. Sesula se na podlahu a div nepřevrátila podnos s láhví a sklenkami. Zvedl jsem ji, posadil zpátky do křesla a vysypal příběh o opilém planetonautovi a lyceistce. Vtom přiběhla teta Vaina a polekaně se ptala, co se s Vuzi děje, jestli ji náhodou nešimrám. Nalil jsem tetě Vaině brandy, otočil se k ní a jen a jen pro ní zadeklamoval ten o Irovi, který se chtěl stát zahradníkem. Vuzi se z toho dočista mohla rozsypat, teta Vaina se smutně usmála a podotkla, že tuhle historku velmi rád vyprávěl generálplukovník Tuur, když měl dobrou náladu, jedině v tom nefiguroval Ir, ale nějaký negr, a neusiloval o kariéru zahradníka, ale ladiče pian. „A víte, Ivane, že v našem podání to celé končilo nějak jinak?“ dodala po chvilce zamyšlení. V tom okamžiku jsem si všiml, že ve dveřích stojí Len a dívá se na nás. Zamával jsem mu a usmál se na něj. Tvářil se, jako by si toho vůbec nevšiml, tak jsem na něj zakýval prstem, aby šel ke mně, a přátelsky jsem zamrkal.

„Na koho to tam mrkáte?“ zeptala se rozesmátá Vuzi přeskakujícím hlasem.

„To je Len,“ řekl jsem. Sledovat ji bylo vyslovené potěšení — mám rád, když se lidé smějí, zvlášť takoví jako Vuzi, krásní, ještě téměř děti.

„Kde je Len?“ podivila se.

Chlapec už ve dveřích nestál.

„Len tu není,“ řekla teta Vaina a pochvalně očichala svou sklenku. Ničeho si nevšimla. „Šel dneska k Zirokovům na narozeniny... Ach, kdybyste jen věděl, Ivane...“

„A proč mluvíte o Lenovi?“ zeptala se Vuzi a znovu se ohlédla po dveřích.

„Byl tady,“ vysvětlil jsem jí. „Chtěl jsem, aby přišel mezi nás, ale on utekl... Víte, připadá mi tak trochu plachý.“

„Inu... ono je to hrozně nervózní dítě,“ poznamenala teta Vaina. „Narodil se v těžké době a v těch dnešních školách to s nervózními dětmi vůbec neumějí. Dneska jsem ho pustila na návštěvu...“

„My už taky půjdem,“ zvedla se Vuzi. „Doprovodíte mě? Musím se jen trochu namalovat, protože se mi to kvůli vám všechno rozmazalo. A vy se zatím taky hoďte do gala.“

Teta Vaina by bývala zřejmě neměla nic proti tomu, kdyby tu ještě chvíli mohla zůstat, něco zajímavého mi vyložit a možná dokonce ukázat album s Lenovými fotografiemi, ale Vuzi ji odtáhla někam pryč a já ještě zaslechl, jak se matky ptá: „Jak že se to jmenuje? Pořád si to nemůžu zapamatovat... Veselej chlápek, co?“

„Ale Vuzi!“ zamentorovala znovu teta Vaina.

Vyložil jsem na postel celý svůj šatník a pokusil se odhadnout, co si Vuzi může představovat pod pojmem „muž v gala“. Až doposud jsem se domníval, že chodím oblečen dostatečně vybraně. Vuziny podpatky už netrpělivě stepovaly v pracovně. Nic jsem si nevymyslel, tak jsem ji zavolal.

„To je všechno, co s sebou máte?“ zeptala se a nakrčila nosík.

„Copak to nestačí?“

„Ale ano, snad s tím něco provedem... Sundejte si sako a oblíkněte si tuhle havajku.., Nebo radši tuhle... Vy se teda voblíkáte, v tom vašem Tunguzsku... A dělejte. Ale ne, košili si taky svlíkněte.“

„To chcete, abych si to navlékl na holé tělo?“

„Vy jste prostě Tunguz, jinak to nebude... Kam se to chystáte? Na severní pól? Nebo na Mars? Co to máte pod lopatkou?“

„Štípla mě tam včelka,“ řekl jsem jí a chvatně si natahoval havajku. „Můžeme jít.“

Na ulici byla tma. Skrz černé koruny stromů klidně zářily luminiscenční lampy.

„Kam jsme se to vůbec vypravili?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě do města... A nechytejte se mě, je mi horko... Umíte se aspoň prát?“

„Umím.“

„Tak to je príma. Já se na to strašně ráda dívám.“

„Což o to, kdybych se měl jen dívat, taky bych nic nenamítal.“

Lidí bylo v ulicích mnohem víc než ve dne. Pod stromy, mezi keři i ve vratech domů postávaly nevelké hloučky dosti rozjívených lidí. Zpitoměle kouřili popraskávající syntetické doutníky, řehtali se, nedbale a často si uplivovali a pokřikovali na sebe obhroublými hlasy. Nad každou takovou skupinkou se vznášel bengál z tranzistorových přijímačů. Pod vysokou pouliční lampou repetilo bandžo a kroutili a zmítali se tu dva výrostci, kteří tančili poslední výkřik módy, flug, což je nesmírně pěkný tanec, zvlášť když ho umíte. Ti dva to uměli. Kolem stála nějaká parta, bujaře povykovala, rytmicky tleskala.