Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Čekáte?“ zeptala se.

Oči se jí leskly, voněla vínem, tabákem a parfémy.

„Čekám,“ přisvědčil jsem. „Posaďte se a můžeme čekat spolu.“

Praštila sebou na pohovku proti mně a nohy nedbale vyhodila na telefonní stolek.

„Neměl byste volný cigárko pro pracující ženskou?“ zeptala se nenuceně. „Už dobrejch pět hodin jsem nekouřila.“

„Jsem nekuřák... Nemám zavolat do recepce, aby vám krabičku přinesli?“

„Božíčku, zase smutňák... Nechte ten telefon na pokoji, nebo se sem znovu přižene ta hrozná baba... Prohrabte popelník, snad se tam najde nějakej slušnější vajgl.“

Dlouhých špačků bylo v popelníku dost.

„Jsou všechny od rtěnky,“ upozornil jsem ji.

„Neva, to je totiž moje rtěnka. Jak se jmenujete?“

„Ivan.“

Cvakla zapalovačem a zapálila si.

„Já jsem zase Ilina. Cizinec? Vy cizinci na všechno jdete nějak zeširoka. Co tu děláte?“

„Čekám na Riemayera.“

„To vidím! Ale proč jste se sem k nám přiharcoval? Utíkáte před starou?“

„Nejsem ženatý,“ podotkl jsem skromně. „Chci tu napsat knížku.“

„Knížku? Ten Riemayer má ale známý... Tak von si přijede napsat knihu. Problémy s určováním pohlaví impotentních sportovců. A jakpak jste na tom s pohlavníma záležitostem vy?“

„V mém případě o žádný problém nejde,“ konstatoval jsem ještě skromněji. „Čím se můžete pochlubit vy, když už jsme u toho?“

Nohy stolek opustily.

„Nono... Vopatrně, šéfe, tohle není žádná Paříž. A nechte se nejdřív slušně vostříhat. Helemese na něj, sedí si tu jako perš...“

„Jako kdo?“ byl jsem velice trpělivý, vždyť jsem tu měl čekat ještě nejméně tři čtvrtě hodiny.

„Jako perš... To tady choděj takový...“ a rukama učinila pár neurčitých pohybů kolem uší.

„Nemám představu,“ přiznal jsem se. „Nejsem tu dlouho. Já zatím nemám představu vůbec o ničem. Ale vyprávějte, jistě to bude zajímavé.“

„Tak to ne. Já neřeknu nic. My nemáme ve zvyku zbytečně žvanit. Vod takovejch jako já se toho moc nečeká — podej, ukliď, ceň zoubky a jazyk drž za nima. Víš ty vůbec, co je to profesionální tajemství?“

„To bych věděl,“ připustil jsem. „Ale koho myslíte tím „my“? Lékaře?“

Bůhvíproč jí to bylo ohromně k smíchu.

„Jako doktory? No to se ti povedlo ...,“ chechtala se. „Začínáš se mi líbit, frajere... U nás v Kanceláři máme taky jednoho takovýho. Ten jak něco plácne, tak se všichni válej. Když obsluhujeme rybáky, pošlou vždycky jeho, rybáci maj legraci rádi.“

„Kdo by neměl rád legraci?“ mínil jsem s porozuměním.

„No tak to zase ne. Třeba intlové ho vyhnali. Prej děte s tím blbcem do hajzlu. Nebo těhotný chlapi...“

„Kdo?!“

„No smutňáci. Člověče, ty snad vůbec nic nechápeš. Kde ses tu vzal?“

„Přijel jsem z Vídně,“ řekl jsem.

„A co má bejt? Vy snad ve Vídni nemáte smutňáky?“

„Vy si ani neumíte představit, co všechno se ve Vídni nenajde, když se hledá.“

„Ovšem takový nepravidelný schůze tam určitě nemáte.“

„To nemáme,“ potvrdil jsem. „My máme všechny schůze pravidelné. Jako autobusová linka.“

Výborně se bavila.

„A co servírky, servírky máte?“

„Servírky máme. Tu a tam se dá narazit na skutečně výstavní exemplář. Vy jste servírka?“

Náhle se vymrštila.

„Takhle by to nešlo!“ vykřikla. „Dneska už těch smutňáků bylo dost. A ty si teďka se mnou cvakneš na přátelství, až se z tebe bude kouřit...“ Začala přehrabovat láhve pod oknem. „Všechny jsou prázdný, mrchy... Nejsi ty nakonec abstinent? A hele, tady je trocha vermutu... Dáš si vermut? Nebo mám vobjednat whisky?“

„Začneme vermutem,“ řekl jsem.

Bouchla lahví o stůl a přinesla dvě sklenice, co stály na okně.

„Musím to umejt, počkej chvilku, naházeli tam nějakej svinčík...“ Odešla do koupelny a mluvila odtamtud dál: „Kdyby se ukázalo, že jsi eště ke všemu abstinent, tak to teda nevím, co bych s tebou provedla... Má v tý koupelně pěknou hospodu, to se mi líbí... A kde ses ubytoval ty, taky tady?“

„Ne, ve městě,“ řekl jsem. „Na Druhé předměstské.“

Vrátila se s čistými sklenicemi.

„Dáš si to s vodou nebo neředěný?“

„Spíš bez vody.“

„Všichni cizinci pijou neředěný. Jen u nás to každej míchá s vodou.“ Sedla si na opěradlo mého křesla a objala mě kolem ramen. Silně z ní táhl alkohol.

„Tak na to tykání...“

Napili jsme se a políbili. Bez jakéhokoli požitku. Její ústa se ztrácela pod silnou vrstvou rtěnky, víčka měla ztěžklá únavou a nevyspáním. Postavila sklenici na stolek, vydolovala ještě jeden nedopalek a vrátila se na pohovku.

„Kde může bejt ten Riemayer? Jak dlouho si myslí, že tu na něj budem čekat? Znáš ho dlouho?“

„Moc dlouho ne.“

„Řekla bych, že je to parchant,“ prohlásila s netušenou záští. „Všechno vyšmíroval a teď se schovává. Když klepeš, tak ten dobytek nevotevře a telefon nebere. Hele, není to nějakej fízl?“

„Jaký fízl?“

„Ale, takovejch je..., ze Spolku pro střízlivost, vod mravnostní... A Znalci a Milovníci, to je taky pěkná pakáž...“

„Nene, Riemayer je slušný chlap,“ prohlásil jsem s jistou dávkou přemáhám.

„Slušnej... Vy jste všichni slušný. Kór na začátku. Riemayer byl taky slušnej, dělal ze sebe takovýho hodňoučkýho a veselýho panáčka... A teď na člověka kouká jako krokodýl.“

„Chudák!“ povzdechl jsem si. „Nejspíš si vzpomněl na rodinu a zastyděl se.“

„Ten přece žádnou rodinu nemá! A vůbec, aby ho čert vzal! Mám ti eště nalejt?“

Napili jsme se. Ulehla a založila ruce za hlavu. Pak mi řekla:

„Nic si z toho nedělej. Kašli na to. Vína máme dost, pak si trochu skočíme, zajdeme si na třasku... A zejtra je fotbal, vsadíme si na Bejky...“

„Já si z ničeho nic nedělám. Když na Býky, tak na Býky...“

„Kdepak Bejci — to jsou teda kluci! Na ty bych se vydržela dívat celou věčnost... Ruce jak ze železa — k takovýmu když se přimáčkneš, je to jako by ses chytil stromu.“

Na dveře někdo zaklepal.

„Dále!“ zařvala Ilina.

Do místnosti vstoupil vysoký kostnatý chlápek středních let se světlým kartáčkem pod nosem a bledýma vypoulenýma očima a okamžitě strnul.

„Pardon,“ omluvil se. „Já hledám Riemayera.“

„Toho tady hledáme všichni,“ uklidnila ho Ilina. „Posaďte se a můžete čekat s náma.“

Neznámý, sklonil hlavu, posadil se ke stolu a přehodil nohu přes nohu.

Patrně tu nebyl poprvé. Vůbec se po pokoji nerozhlížel, oči mrtvě upřel do zdi před sebou. Možná prostě nebyl zvědavý. Ani Ilina, ani já jsme ho v žádném případě nezajímali. Připadalo mi to trochu nepřirozené: podle mého názoru by takový párek jako já a Ilina měl vyvolat zvědavost každého normálního člověka. Ilina se přizvedla na lokti a začala si příchozího pátravě prohlížet.

„Vás už jsem někde viděla,“ prohlásila nakonec.

„Opravdu?“ odtušil neznámý.

„Jak se jmenujete?“

„Oscar. Jsem Riemayerův přítel.“

„No príma,“ řekla Ilina. Mužova lhostejnost jí bezpochyby lezla na nervy, ale zatím se držela při zdi. „Támhleten je taky Riemayerův kamarád,“ a ukázala na mě prstem. „Neznáte se náhodou?“

„Ne,“ pospíšil jsem si s odpovědí. „A tohle je Riemayerova přítelkyně. Jmenuje se Ilina a právě jsme si spolu připili na tykání.“