Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Kam se všichni tak najednou ženou?“ zajímalo mě.

Zašramotil někde v křovinách.

„Copak vy to nevíte?“ zeptal se.

„A jak to asi mám vědět?“

„Vo Hoogerovi jste přece taky vodněkud věděl...“

„Hooger...?“ zamumlal jsem. „Hoogera jsem poznal úplně náhodou. Ale jinak o vás nevím nic. Nevím, jak žijete, co děláte... Co ty to tam zrovna teď smolíš?“

„Pokazila se mi pojistka.“

„Tak to sem dej, já ti to spravím. A proč se mě tak bojíš, snad ti taky nepřipomínám nějakého ksindla?“

„Všichni jeli do práce,“ řekl chlapec.

„Pracovat teda začínáte dost pozdě. Pomalu abychom se chystali k obědu, a vy si teprve jdete do práce... Víš, kde je hotel Olympik?“

„Samo sebou.“

„A doprovodíš mě tam?“

Kluk se zarazil.

„Ne,“ řekl nakonec.

„Proč?“

„Zrovna končí škola, musím jít domů.“

„Aha, tak teď jsme na to konečně kápli!“ rozesmál jsem se. „Pán je za školou! Neboli za boudou, jak se říká u nás... A do kterépak chodíš třídy?“

„Do třetí.“

„Taky jsem kdysi chodil do třetí třídy.“

O kousek ze svého křoví povylezl.

„A potom?“

„Potom do čtvrté.“ Vstal jsem. „To už snad stačilo. Mluvit se mnou nechceš, do hotelu mě taky nedovedeš, kalhoty máš celé mokré — radši půjdu domů. No co se tak díváš? Dokonce mi ani nechceš říct, jak se jmenuješ...“

Beze slova se na mě zadíval a hlasitě dýchal ústy. Zmizel jsem ve své půlce domu. Krémová hala byla, alespoň jak mně se zdálo, beznadějně zaneřáděná. Obrovskou černou kaňku na zdi ani nenapadlo, že by snad měla uschnout. Tohle si dneska někdo pěkně odskáče, napadlo mě. Šlápl jsem na klubko motouzu a zvedl ho. Konec byl uvázán ke klice dveří do bytu domácí. Aha, řekl jsem si, tohle taky známe. Odvázal jsem provázek a strčil klubko do kapsy.

V pracovně jsem ze stolu vytáhl čistý list papíru a sestavil telegram pro Mariu: „dorazil jsem stastne druha předměstská sedmdesát libam ivan“. V bedekru jsem našel telefonní číslo telegrafu, telegram jsem odeslal a znovu zkusil zavolat Riemayerovi. A on se znovu neozval. Navlékl jsem si sako, pohlédl na sebe do zrcadla, spočítal svou hotovost, a když už jsem se chystal k odchodu, všiml jsem si, že dveře do salónu jsou pootevřené a škvírou mě sleduje nějaké oko. Samozřejmě jsem si jako ničeho nevšiml. Pozorně jsem prozkoumal všechny své svršky, vrátil jsem se do koupelny a s nenuceným pohvizdováním se chvíli kartáčoval. Sotva jsem zase vstoupil do pracovny, ušatá hlava prostrčená pootevřenými dveřmi bleskurychle zmizela — mezerou trčela jen stříbřitá trubka flusky. Posadil jsem se do křesla, postupně vytáhl a zase zavřel všech dvanáct zásuvek včetně těch tajných a teprve pak jsem opět pohlédl na dveře. Kluk stál na prahu.

„Jmenuju se Len,“ oznámil mi.

„Vítám tě, Lene,“ odpověděl jsem roztržitě. „Já jsem zase Ivan. Pojď dál. Abych pravdu řekl, už jsem se chystal jít na oběd. Obědval jsi?“

„Ne.“

„No výborně. Tak běž za maminkou a popros ji, aby tě pustila se mnou.“

Len na to neřekl nic, jen upřel oči do podlahy.

„Ještě je brzy,“ hlesl nakonec.

„Jak brzy? Na oběd?“

„Ne, jít... jít tam, za ní. Škola končí až za dvacet minut.“ A zase se na chvíli odmlčel. „A ještě ke všemu je tam ten tlustoprd se šňůrama.“

„Ksindl?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ odpověděl Len. „Vy fakticky chcete jít hned teď?“

„Hned,“ potvrdil jsem a vytáhl z kapsy klubko špagátu. „Na, vem si to. Co kdyby první bývala vyšla maminka?“

Pokrčil rameny.

„Nemoh bych chvilku zůstat u vás, když jdete pryč?“ zeptal se.

„Když chceš, tak prosím.“

„Jinak už tu nikoho nemáte?“

„Ne.“

Ani tentokrát se neodhodlal přistoupit ke mně sám, ale nechal mě dojít až k sobě, a dokonce jsem ho směl vzít za ucho. Bylo skutečně studené. Lehce jsem ho za ně zatahal, postrčil ho ke stolu a řekl mu:

„Jen si tu seď, dokud ti bude libo. Vrátím se pozdě.“

„Trochu si tu zdřímnu,“ řekl Len.

Hotel Olympik byl krásný čtrnáctipatrový dům. Polovinu prostranství před ním zabíralo parkoviště plné aut, uprostřed náměstí stál v úhledných květinových záhonech pomník, znázorňující muže s hrdě vztyčenou hlavou. Když jsem monument obcházel, zjistil jsem, že toho muže znám. Nechápavě jsem zůstal stát a zadíval se na sochu bedlivěji. Nebylo pochyb — na náměstí před hotelem Olympik stál v legračních staromódních šatech, opřen o nepochopitelný přístroj, který jsem původně považoval za pokračování abstraktně pojatého piedestalu, s přezíravě přimhouřenýma očima zahleděnýma do nekonečna Vladimir Sergejevič Jurkovskij. Do podstavce sochař vytesal zlacený nápis: „Vladimir Jurkovskij, 5. prosince, rok Vah.“

Nevěřil jsem svým očím, protože něco takového jsem považoval za zhola nemožné. Jurkovským se pomníky nestavějí. Dokud jsou Jurkovští naživu, bývají jmenováni do více či méně odpovědných funkcí, při různých jubileích jsou zahrnováni poctami a stávají se akademiky. Dostávají vyznamenání a mezinárodní ceny. Když však nakonec zemřou — nebo zahynou —, píší se o nich sice knihy, často se z jejich díla cituje, na jejich odkaz se odvolává kdekdo, ovšem čím dál tím méně, aby se na ně po čase dočista zapomnělo. Z paměti odcházejí a zůstávají jen v knihách. Vladimir Sergejevič byl generál vědy a skvělý člověk. Jenže všem generálům a všem skvělým lidem se pomníky stejně postavit nedají, tím spíš v zemi, se kterou nikdy neměli nic společného, nebo ve městě, kde nikdy nebyli, a pokud ano, pak tudy jen projížděli... A v tom jejich roce Vah Jurkovskij ještě ani žádným generálem nebyl. V březnu společně s Daugem dokončoval průzkum Amorfní skvrny na Uranu, jedna pumosonda nám explodovala přímo v pracovní sekci kosmické lodi, všichni zúčastnění z toho měli pěknou polízanici, a když jsme se v září vrátili na Planetu, Jurkovskij si přivážel modrý lišej, který se mu rozlezl po celém těle, a vztekle tvrdil, že teď se dosyta vyplave a vyválí někde na pláži a pak si sedne k projektům nové pumosondy, protože ta stará stála za hovno... Pohlédl jsem na budovu hotelu. Nezbylo mi než se domnívat, že život města je v jakési tajemné a neobyčejně intenzívní závislosti na Amorfní skvrně na Uranu. Nebo byl... Jurkovskij se povýšeně usmíval. Socha byla přísně vzato opravdu vydařená, nepochopil jsem jedině, o co se to Jurkovskij opírá. Pumosondě se ten aparát příliš nepodobal...

Vtom mi cosi zasyčelo vedle ucha. Otočil jsem se a bezděky ucukl. Vedle mě s očima tupě upřenýma na podstavec stál dlouhý hubený muž, od hlavy až k patě navlečený do jakéhosi šedivého šupinatého krunýře a s neohrabanou hranatou přílbou na hlavě. Mužovu tvář zakrývala děrovaná skleněná deska. Z otvorů se přesně v rytmu dechu draly pramínky kouře. Uštvaná tvář za průhledným štítem zbrocená potem se co chvíli nervně zachvívala. Zpočátku jsem ho měl za Přistěhovalce, potom jsem si řekl, že by to mohl být rekreant, kterému doktoři předepsali nějakou zvláštní proceduru, a teprve pak mě napadlo, že to bude artik.

„Promiňte, prosím,“ oslovil jsem ho. „Nemohl byste mi říct, co je to za pomník?“

Mokrá tvář se znetvořila nadobro.

„Cože?“ ozvalo se dutě zpod přílby.