Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

Nahnul jsem se k němu.

„Ptám se, co je to za pomník.“

Muž opět vytřeštil oči na piedestal. Dým proudící z průduchů zhoustl a něco znovu zvučně zasyčelo.

„Vladimir Jurkovskij,“ přečetl. „Pátýho prosince, rok Vah... Aha... Prosinec... Nó... To bude nějakej Němec...“

„A kdo tu ten pomník nechal postavit?“

„Jak to mám vědět?“ řekl muž. „To tu nestojí... A k čemu byste to potřeboval?“

„Je to jeden můj známý,“ vysvětlil jsem mu.

„Tak co se ptáte mě? Zeptejte se jeho.“

„Už umřel.“

„A jo... Třeba je tady pochovanej, né?“

„Ne. Byl pohřben daleko odsud.“

„A kde?“

„Daleko...! Prosím vás a co je ta věc, o kterou se opírá?“

„Jaká věc? Myslíte tu eruli?“

„Jak prosím?“

„No erule! Elektronická ruleta.“ Očí mi údivem div nevypadly z důlků.

„A proč, prosím vás, zrovna ruleta?“

„Jak to myslíte?“

„No na tom pomníku.“

„Nevím,“ řekl ten muž po chvilce přemýšlení. „Nevynalez ji náhodou ten váš kámoš?“

„To sotva,“ mínil jsem pochybovačně. „Pracoval ve zcela jiné oblasti.“

„A v jaký?“

„Byl to planetolog a planetonaut.“

„A jó... Ale pokud taky vynalez eruli, tak je dobrej. Moc užitečná věc. To bych si měl pamatovat — Jurkovskij Vladimir. Vida — Němec, ale hlavička votevřená...“

„Nechce se mi věřit, že by vynalezl něco takového,“ řekl jsem. „Ještě jednou vám říkám, že to byl planetonaut.“

Muž nevycházel z údivu.

„Tak proč u ní stojí, když ji nevynalez, co vy na to?“

„Tomu právě nerozumím,“ přiznal jsem se. „Moc mě to překvapilo.“

„Kecáš!“ prohlásil muž nečekaně. „Kecáš a ani pořádně nevíš proč. Vod rána takhle nacamranej... Alkoholiku jeden!“ Otočil se a za pronikavého sykotu a hlučného šoupání podrážek se na svých vyzáblých nohou odporoučel pryč.

Pokrčil jsem rameny, věnoval poslední letmý pohled Vladimiru Sergejevičovi a zamířil jsem přes prostorné náměstí rozměrů menšího letiště k hotelu.

Obrovský vrátný přede mnou odvalil dveře a zahřměl: „Račte dál!“ Zůstal jsem stát.

„Nebyl byste tak laskav a nemohl mi říct, co je to za pomník?“ a ukázal jsem na sochu.

Vrátný se přes mou hlavu zadíval na náměstí a zatvářil se zmateně.

„Copak... ono to tam není napsáno?“

„To ano,“ řekl jsem. „Já bych jenom rád věděl, kdo a proč ho tu nechal postavit.“

Vrátný přešlápl.

„Je mi nesmírně líto,“ zadrmolil provinile, „ale na tuhle otázku vám odpovědět nemohu. Už tu stojí dávno, kdežto já tu dělám teprve pár měsíců... Nerad bych vás mystifikoval... Snad kdybyste se zeptal recepčního...“

Povzdechl jsem si.

„To nic, nelamte si s tím hlavu. Je tu někde telefon?“

„Doprava prosím!“ zvolal portýr radostně.

Recepční už se ke mně chtěl rozběhnout, ale já jen zamítavě zavrtěl hlavou, sáhl jsem po sluchátku a vytočil Riemayerovo číslo. Tentokrát bylo obsazeno. Vstoupil jsem do výtahu a vyjel do devátého patra.

Tělnatý Riemayer s nezvykle odulou tváří mě uvítal v županu, zpod něhož vyčuhovaly kalhoty a polobotky. V pokoji páchl nevyvětraný tabákový dým, popelník na stole byl plný nedopalků. Jinak v pokoji panoval katastrofální zmatek. Jedno křeslo převrácené, na pohovce se povalovala zmuchlaná zjevně ženská blůza, na okně a pod stolem se leskly baterie prázdných lahví.

„Co pro vás mohu udělat?“ otázal se nepřívětivě s pohledem zabodnutým do mé brady. Patrně zrovna vyšel z koupelny — řídké dlouhé vlasy na jeho protáhlé lebce se vlhce třpytily.

Mlčky jsem mu podal svou vizitku. Riemayer si ji pozorně přečetl, pomalu ji zastrčil do kapsy županu a s očima dál upřenýma na mou bradu řekl: „Posaďte se.“ Tak jsem se posadil.

„To je ale smůla,“ řekl mi. „Mám strašně práce, už mi na vás nezbývá ani chvilka času.“

„Volal jsem vás dnes několikrát,“ nedal jsem se jen tak odbýt.

„Zrovna jsem se vrátil... Jak se jmenujete?“

„Ivan.“

„A příjmení?“

„Žilin.“

„Tak poslouchejte, Žiline... Zkrátka a dobře se teď musím obléct a jít zase pryč...“ Odmlčel se a promnul si dlaněmi povislé tváře. „A pak — přísně vzato — ani není o čem mluvit... Ačkoli, pokud máte chuť, přijďte zítra v poledne. A ještě něco, nechte mi tu vaši adresu a telefon, můžete to napsat rovnou tamhle na stůl...“ Svlékl si župan a odtáhl ho po podlaze za sebou do sousední místnosti. „Zatím si prohlédněte město. Je to hnusná díra... Ale stejně se do toho musíme pustit. I když už se mi tu ze všeho zvedá žaludek...“ Vrátil se a utahoval si kravatu. Ruce se mu třásly, kůže v obličeji se scvrkla a zešedla. Najednou jsem se přistihl při myšlence, že v toho člověka nemám důvěru — dívat se na něj bylo stejně nepříjemné, jako když v nemocnici spatříte zanedbaného pacienta.

„Vypadáte mizerně,“ neudržel jsem se. „Moc jste se změnil.“

Riemayer se mi poprvé podíval do očí.

„A jak vy můžete vědět, jak jsem vypadal dřív?“

„Taky se znám s Mariou, kdysi jsem vás tam viděl... Moc kouříte, Riemayere, tabák se dnes napouští všelijakým svinstvem.“

„Tabák?! Prosím vás, taková pitomost!“ vybuchl s nečekaným podrážděním. „Tady je svinstvem prosáklé všechno... Ale jinak máte pravdu, asi bych toho měl nechat.“ Nespěchavě si natáhl sako. „Měl bych toho nechat...,“ opakoval ještě jednou. „Vlastně jsem ani neměl začínat.“

„Jak jde práce?“

„Už jsem zažil i horší časy. Tohle je ovšem vzácně strhující činnost.“ Jeho obličej opanovala podivně nevlídná grimasa. „Tak já běžím. Čeká na mě jeden člověk, už jsem se dost zdržel. Takže buď za hodinu, nebo zítra v poledne.“

Lehce mi pokynul a odešel.

Zaznamenal jsem do seznamu na telefonním stolku adresu a telefon, a když mi noha uvízla v té závěji lahví, pomyslel jsem si, že Riemayerova činnost tady musela být opravdu velice strhující. Zavolal jsem do recepce a požádal, aby do Riemayerova pokoje poslali uklízečku. Svrchovaně zdvořilý hlas mě jemně upozornil, že pán, který žije v tomto apartmá, kategoricky zakázal jakýkoli pohyb personálu po místnostech v době jeho nepřítomnosti a tento zákaz právě teď, těsně před odchodem z budovy znovu zdůraznil. „Aha,“ řekl jsem a zavěsil. Nějak se mi to nechtělo líbit. Sám takové pokyny nikdy nevydávám a nikdy nic před nikým netajím a neschovávám, dokonce ani vlastní zápisník. Vytvářet zbytečná zdání je hloupé, to už je lepší míň pít. Zvedl jsem převrácené křeslo a rozhodl se trpělivě čekat, snaže se zároveň potlačit v sobě pocit nespokojenosti a zklamání.

Dlouho jsem čekat nemusel. Zhruba za pět minut se dveře pootevřely a do pokoje se prosunula roztomilá dívčí tlamička.

„Hele!“ oslovila mě mírně ochraptělým hlasem tlamička. „Je doma Riemayer?“

„Riemayer tu není,“ hlásil jsem jí, „ale klidně pojďte dál.“

Zpytavě si mě prohlédla a na okamžik zaváhala. Zřejmě se sem původně vůbec nechystala, jen šla kolem a nakoukla dovnitř.

„Jen račte,“ vybídl jsem ji ještě jednou. „Sám se tu nudím.“

Vstoupila lehkým roztančeným krokem, založila si ruce v bok a zastavila přímo přede mnou. Zadíval jsem se na malý zvednutý nosík pod rozčepýřeným klukovským účesem. Rezavé vlasy, křiklavě červené kalhoty a přes ně volná vajíčkově žlutá halena. Atraktivní žena. A dosti příjemná. Mohlo jí být tak pětadvacet.