Arkadij Strugackij - Miliardu let pred koncem sveta

Vajngarten už Večerovského vcelku zákonitě cupoval na kousky. Protože já mám taky smysl pro úctu, vážený, ale když někdo takhle žvaní, musí jít veškerá úcta stranou.

…Snad si Večerovskij nakonec nemyslí, že má proti sobě naprosté idioty? Neschovává si nakonec Večerovskij v záloze pár vlivných a zároveň zpola nepříčetných akademiků, kteří jsou po dvou třech panácích ochotni takovéto informace rozjásaně uvítat? Vajngarten osobně žádné takové akademiky k dispozici nemá. Vajngarten má jen starého kamaráda Miťku Maljanova, od kterého by snad mohl očekávat jistou účast, tím spíš, že Maljanov taky patří mezi poškozené. No a co se stalo? Přijal snad Miťka Vajngartenovo vyprávění nadšeně? Se zájmem? Nebo snad dokonce se starým přítelem upřímně cítil? Starou belu! První, co řekl, bylo, že Vajngarten lže. A vlastně má pravdu. Vajngarten se totiž někdy až děsí pomyšlení, že by se s takovým příběhem mohl obrátit řekněme na svého šéfa, přestože šéf je ještě poměrně mladý, nezkostnatělý člověk, nota bene se sklonem k jisté ušlechtilé ztřeštěnosti ve jménu vědy.

„Přijedou zřízenci se svěrací kazajkou a odvezou nás!“ dodal žalostně Zachar. „To je přece jasné. Copak vy na tom ještě nejste tak hrozně, ale mě k tomu všemu určitě označí za sexuálního maniaka…“

„Počkej, Zachare!“ okřikl ho Vajngarten dopáleně. „Teda File, já vás prostě nepoznávám! Vždyť jako s vědci by s námi byl okamžitě konec! Z našeho odbornýho renomé nezůstane kámen na kameni! A pak, aby to ďas spral, dokonce i kdybychom předpokládali, že na akademii jednu dvě spřízněný duše najdeme, tak jak se někdo může opovážit obtěžovat s takovou fantasmagorií vládu? Kdo by něco takovýho riskoval? A to už vůbec nemluvím o lidstvu, o našich drahých spoluplaneťanech…“ Vajngarten mávl rukou a upřel na Maljanova černé olivy jiskřících očí. „Nalej mi hned, ať je pořádně horkej. Publicita… Publicita je totiž dvojsečná zbraň, pokud si to neuvědomujete…“ A začal hlučně srkat čaj, co chvíli si přejížděje hřbetem dlaně po zpoceném nose.

„Komu mám ještě nalít?“ zeptal se Maljanov. Na Večerovského se snažil ani nepohlédnout. Nalil Zacharovi. Nalil Gluchovovi. Nalil sobě. Posadil se. Večerovského mu bylo moc líto a navíc si za ně připadal strašně trapně. Valka to říká správně: „Renomé vědce je záležitost příliš křehká. Stačí jeden nezdařený projev — a kde je, to tvé renomé, milý Filipe Pavloviči?“

Večerovskij se schoulil v křesle a zabořil obličej do dlaní. Bylo to nesnesitelné, a Maljanov zasáhl:

„Pochop, File, všechny ty tvé návrhy…, ten tvůj program činnosti… Teoreticky je to možná v pořádku. Ale my přece teď teorii k ničemu nepotřebujeme. My potřebujeme takový program, který by se dal realizovat v konkrétních, reálných podmínkách. Uvědom si, že tvůj projekt by se možná hodil pro jiné lidstvo, ale rozhodně ne pro to naše, pozemské. Naše by totiž v nic takového neuvěřilo. Víš ty vůbec, kdy lidstvo uvěří v nějakou supercivilizaci? Teprve tehdy, až taková supercivilizace poklesne na naši úroveň a začne na nás ze střemhlavých bombardérů chrlit bomby. Potom snad uvěříme, potom se sjednotíme, ale ani v takovém případě se to nepodaří hned, protože nejdřív jeden na druhého nakydáme tuny špíny.“

„Přesně tak!“ odporně zaskřehotal Vajngarten. Chvíli bylo ticho.

„Já jsem na tom ještě hůř,“ podotkl Zachar. „Moje vedoucí je ženská. Je moc milá, hodná a moudrá, ale jak jí to mám všechno vykládat? To o sobě…“

A zase všichni na dlouho utichli, jen opatrně usrkávali čaj. Nakonec se tiše rozpovídal Gluchov:

„Báječný čajíček, prostě lahoda! Jste machr, Dmitriji Alexejeviči, takový jsem už dávno nepil… Ano ano… Ono je to všechno těžké, samozřejmě, a nejasné… Ale vemte si to z druhé strany — podívejte se na ten měsíc, na to nebe… a k tomu šálek čaje, cigaretka… Opravdu, co víc člověk potřebuje! V televizi teď běží velice obstojný detektivní seriál… Nevím, nevím… Třeba vy, Dmitriji Alexejeviči, vy bádáte kolem toho mezihvězdného plynu, zabýváte se hvězdami… A co je nám přísně vzato do toho? Když se to tak rozumně zváží… Vypadá to trochu jako slídění, co říkáte? Tak jste dostal přes prsty, abyste neslídil… Pijte si svůj čaj, dívejte se na televizi… Nebe tu přece není proto, abychom v něm slídili. Nebe je k tomu, abychom se jím kochali…“

A vtom Zacharův kluk zvonivě a slavnostně prohlásil:

„To je ale lišák!“

Maljanov si nejdřív pomyslel, že to patřilo Gluchovovi, ale to se mýlil. Chlapec dospěle přimhouřil oči, zadíval se na Večerovského a hrozil mu prstem upatlaným v čokoládě. „No tak, buď zticha,“ brumlal bezmocně vyčítavým hlasem Gubar, ale Večerovskij náhle zvedl hlavu z dlaní, a znovu zaujal svou původní polohu — rozvalil se v křesle, dlouhé nohy natáhl pohodlně před sebe a přehodil si Je křížem. Jeho ryšavý obličej už se stačil uklidnit.

„Takže,“ spustil nevzrušeně. „Se zadostiučiněním konstatuji, že hypotéza soudruha Vajngartena nás zavedla do slepé uličky, patrné už prostým okem. Zřejmé je i to, že do přesně stejné slepé uličky vedou i hypotézy, které operují s legendárním Spolkem devíti, tajemnou civilizací, ukrytou v hlubinách světového oceánu a vůbec s jakoukoli vědomě působící silou. Bylo by dobré, kdybyste dokázali alespoň pár minut mlčet a zamyslet se, abyste se vnitřně přesvědčili o oprávněnosti mého závěru.“

Maljanov bezmyšlenkovitě kroužil lžičkou ve sklenici a v duchu si říkal: To je přece padouch, takhle nás napálit! Ale proč? Nač celé tohle divadlo? Vajngarten zíral přímo před sebe, oči už téměř opustily důlky a tučné tváře zalité potem sebou výhružně poškubávaly. Gluchov si rozpačitě prohlížel jednoho po druhém, kdežto Zachar trpělivě čekal — napětí tohoto tichého intermezza ho nikterak nepoznamenalo.

Pak si slovo znovu vzal Večerovskij:

„Všimněte si jedné věci. Abychom vysvětlili fantastické jevy, pokusili jsme se zmobilizovat úvahy sice rovněž fantastické, nicméně ležící uvnitř sféry našich současných představ o světě. To nám nic nedalo. Absolutně nic. Nejpřesvědčivěji to před chvílí demonstroval Valja. Proto zřejmě nemá smysl…, řekl bych tím spíš nemá smysl tahat sem jakékoli spekulace, ležící mimo rámec našich představ. Dejme tomu ideu boha… nebo… nebo čehokoli jiného z této oblasti… Ergo — jaký z toho plyne závěr?“

Vajngarten si chvatně otřel tvář dlaní a začal usilovně lemtat čaj. Maljanov se dotčeně zeptal:

„To sis z nás takhle vystřelil naschvál?“

„A co mi podle tebe zbývalo?“ pokrčil rameny Večerovskij a vytlačil to své zatracené obočí až někam ke stropu. „Přesvědčovat vás, že je nesmysl stavět problém, jak ho stavíte? Spolek devíti nebo civilizace z hvězdy Tau v souhvězdí Velryby? Jaký je v tom rozdíl? O čem se tu dohadovat? Ať odpovíme jakkoli, žádný konkrétní program akcí nám z toho nevyplyne. Když člověku shoří dům, rozbije mu ho uragán nebo mu ho odnese velká voda, nemá smysl přemýšlet o tom, co konkrétně se s domem stalo, ale o tom, jak žít, kde žít a co vůbec dělat dál!“

„Chceš naznačit…,“ zaváhal Maljanov.

„Já chci říct,“ pronesl Večerovskij tvrdě, „že nic zajímavého se s vámi nestalo. Není tu oč se zajímat, není co zkoumat, není co analyzovat. Veškeré vaše pídění po příčinách je jen bohapustá zvědavost. Vy musíte přemýšlet o tom, jak se zachovat dál. Což je mnohem složitější než fantazírování o králi Ašókovi, to mi věřte. Nikdo vám nepomůže. Nikdo vám neporadí. Nikdo za vás nic nerozhodne. Ani akademici, ani veškeré pokrokové lidstvo… Ale to už snad Valja vysvětlil dostatečně přesvědčivě.“