Arkadij Strugackij - Miliardu let pred koncem sveta

Vajngarten se v přítomnosti Večerovského jako obvykle poněkud zmenšil — dokonce začal vypadat nějak spořádaněji, už tak neřičel a nikoho nečastoval těmi svými věčnými otci a dědky. Poslední zrnka kaviáru však — taky jako obvykle — sežral on.

Zachar už nepronesl ani slovo, pokud ovšem nepočítáme kusé odpovědi na Večerovského nečekané otázky. Nemusel se znovu vracet ani ke svým trampotám — to za něj udělal Vajngarten. Před svým podivným synem už nadobro kapituloval a Jen se bolestínsky usmíval.

A tak seděli a mlčeli. Usrkávali vystydlý čaj. Kouřili. Zvenčí sem žhnulo roztavené zlato oken obchodního domu Moderní domácnost, na tmavomodrém nebí visel Srpek mladého měsíce a z ulice sem zaznívalo zřetelné suché popraskávání — nejspíš zase pálili staré bedny. Vajngarten zašustil cigaretovou krabičkou, nahlédl do ní, zmačkal ji a polohlasně se zeptal: „Nemá někdo ještě cigaretu?“

„Prosím, vem si…,“ ozval se chvatně a taky polohlasem Zachar. Gluchov si odkašlal a zacinkal lžičkou o sklenici.

Maljanov se zadíval na Večerovského. Večerovskij seděl v křesle, pohodlně natáhl překřížené nohy a bedlivě studoval nehty na své pravé ruce. Přejel tedy pohledem k Vajngartenovi. Tlustý biolog si právě zapaloval cigaretu a přes plamínek se díval na Večerovského. Gluchov taky. Maljanovovi to najednou bylo trochu k smíchu. Prokristáčka, co od něj vlastně čekáme? No dobře, Je to matematik. Dobře, významný matematik. Dejme tomu dokonce proslulý matematik — kapacita světového jména. No a? My už jsme na mou duši jako děti. Zabloudily v lese a teď s nadějí v oku pomrkávají, na strejdu: ten nás přece z lesa vyvede.

„Takže to by byly všechny úvahy, které jsme zatím dali dohromady,“ pronesl vláčně Vajngarten. „Jak vidíte, vykrystalizovala se minimálně dvě stanoviska…“ Choval se tak, jako by promlouval ke všem, ale díval se jen na Večerovského. „Miťka se domnívá, že bychom se měli pokusit tohle všechno vysvětlovat výhradně v rámci známých přírodních zákonitostí a jevů… Já jsem ovšem toho názoru, že máme co do činění se zásahem sil, o nichž nám není nic známo. Doporučoval bych proto držet se známého úsloví svůj k svému a pro fantastické události hledat fantastické důvody…“

Jeho tiráda zazněla úděsně nabubřele. Kdepak, on nemůže prostě a poctivě poprosit: Strejdo, prosím vás, strejdo, my jsme zabloudili, vyveďte nás odsud…! Ale to ne, on samozřejmě musí rozumovat, abyste tomu rozuměli, protože my přece taky nejsme žádní nýmandi… Tak — a teď si seď jako blbec! Maljanov zvedl konvici a utekl před Valkovou ostudou do kuchyně. Zatímco napouštěl do čajníku vodu a zapaloval plyn, neslyšel ani slovo. Když se vrátil, Večerovskij rozšafně řečnil a pozorně si prohlížel nehty tentokrát na levé ruce.

„…a tak bych se přikláněl spíš k vašemu hledisku, Valjo. Máte pravdu. Co je k neuvěření, to musíme vysvětlovat a interpretovat zase neuvěřitelně. Domnívám se, že jste se všichni stali objektem zájmu… mhm…, říkejme tomu supercivilizace. Domnívám se, že je to už ustálený pojem pro označení jiné inteligence, která je mnohonásobně vyvinutější a taky mocnější než ta lidská…“

Vajngarten zhluboka vtahoval a zase vypouštěl dým a s neobyčejně vážným a soustředěným výrazem ve tváři pokyvoval hlavou.

„Proč považují za nutné zarazit právě vaše výzkumy,“ pokračoval Večerovskij, „je otázka nejen složitá, ale i zbytečná. Podstata věci tkví v tom, že lidstvo, i když samozřejmě vůbec nic netuší, vzbudilo čísi zájem, vyvolalo kontakt a přestalo být svébytným fenoménem. Nejspíše jsme, aniž bychom o tom měli ponětí, šlápli na kuří oko jisté supercivilizaci a ta supercivilizace patrně považuje za svůj úkol regulovat náš další pokrok dle vlastního uvážení…“

„Ale neblázni, File!“ vmísil se do přítelovy promluvy Maljanov. „Copak to nechápeš ani ty? Jaká supercivilizace, u všech všudy, když to do nás šťouchá jak slepé kotě? K čemu by byly všechny ty motanice? Ten můj vyšetřovatel, ještě ke všemu s koňakem… Nebo Zacharovy ženské… Kde v tom nacházíš základní princip každého skutečného rozumu: smysluplnost, efektivnost…!“

„To jsou detaily, Dimo,“ poznamenal tiše Večerovskij. „Nač měřit mimolidskou smysluplnost lidským metrem? A pak — uvědom si, s jakou silou se plácáš po tváři, abys zabil chudinku komára? Vždyť takovou ranou bys vlastně dokázal zabít všechny komáry v okolí najednou.“

Vajngarten si hned přisolil:

„Nebo jinej příklad: Jakej smysl má lávka přes řeku z hlediska štiky?“

„Nevím, nevím,“ zakroutil hlavou Maljanov. „Připadá mi to všechno nějak kách.“

Večerovskij chvíli počkal, a když zjistil, že Maljanov už definitivně skončil, pokračoval dál:

„Chtěl bych zdůraznit ještě jinou věc. Když budeme náš problém formulovat takto, ustupují všechny vaše osobní nepříjemnosti a trampoty stranou, protože v takovém případě jde o osud lidstva…“ Odmlčel se. „Tedy, možná ještě ne o osud v totálním slova smyslu, ale v každém případě o jeho tvař. Takže před námi vyvstává úkol zachránit nejen vaši reverzi, Valjo, ale budoucnost biologie na naší planetě vůbec… Nebo se snad mýlím?“

Vajngarten se poprvé od příchodu Večerovského nadmul do svých normálních rozměrů. Co nejenergičtěji přikývl, ale řekl něco docela jiného, než Maljanov očekával:

„Ano, nepochybně. My všichni chápem, že nejde o nás osobně. V sázce jsou stovky, možná tisíce výzkumných programů a projektů… Ale co to říkám — spíš perspektivní směry všech vědních oborů vůbec!“

„Správně!“ potvrdil rezolutně Večerovskij. „To znamená, že nás čeká rvačka. Jejich zbraní je tajnůstkaření, takže naší by měla být publicita. A co bychom měli udělat nejdřív? Zasvětit do událostí svoje známé, kteří mají na jedné straně patřičně bohatou fantazii, aby nám uvěřili, a na straně druhé dostatečnou autoritu a vliv, aby přesvědčili své kolegy na kapitánských můstcích vědy. Takto zprostředkovaně vstoupíme do kontaktu s vládou, získáme přístup k masovým komunikačním prostředkům a můžeme skutečně široce informovat celé lidstvo. Váš první krok byl naprosto správný — obrátili jste se na mě. Já osobně se pokusím přesvědčit několik matematiků, kteří jsou zároveň důležitými funkcionáři. Nejdřív se přirozeně spojím s našimi a teprve pak se zahraničními kolegy…“

Zázračně ožil, narovnal se v křesle a neustále mluvil, mluvil a mluvil. Vypočítával jména, tituly, funkce a naprosto konkrétně určil, na koho se obrátí Maljanov a na koho Vajngarten. Člověk by si myslel, že už několik dní sedí nad podrobným plánem akcí. Čím déle však mluvil, tím větší se Maljanova zmocňovala beznaděj. A když Večerovskij s jakýmsi až nestoudným zápalem přešel ke druhé části svého programu, k vyslovené oslavě lidstva stmeleného všeobecnou obavou v jeden šik, v němž se pojí síly celé planety a stavějí se na odpor supercivilizovanému utiskovateli, Maljanov pocítil, že to už stačilo, zvedl se a odešel do kuchyně uvařit nový čaj. A pak se řekne Večerovskij. Pak se řekne kapacita. Asi se chudák taky pořádně vyděsil. Kdepak, chlapče, tohle není nezávazné tlachání o telepatii. Vlastně si za to můžeme sami — to bylo pořád Večerovskij sem, Večerovskij tam, Večerovskij je mozek… A Večerovskij je zatím i docela normální člověk. Samozřejmě moudrý člověk, velký člověk — nic míň, ale taky nic víc. Dokud jde o čistou abstrakci, je na koni, ale jakmile přikvačí pantáta život… Mrzuté je jen to, že se neznámo proč bez váhání přidal na Valkovu stranu a mě ani pořádně nevyslechl… Maljanov vzal konvici a vrátil se do pokoje.