Arkadij Strugackij - Miliardu let pred koncem sveta

Podle jejích slov (v Gubarově interpretaci) to vypadalo tak, že na Zemi už odpradávna existuje jistý tajný, polomystický Spolek devíti. Jsou to nějací až neskutečně zakonspirovaní mudrci, kteří jsou buď mimořádně dlouhověcí, nebo snad vůbec nesmrtelní a zabývají se dvěma věcmi: za prvé se hrabou v absolutně všech úspěšných programech absolutně všech pozemských věd a seznamují se s nimi a za druhé dávají pozor na to, aby se ta či ona technická novinka v rukou člověka nezměnila v nástroj sebezničení. Ti mudrci jsou téměř vševědoucí a prakticky všemohoucí. Ukrýt se před nimi není možné, tajemství pro ně neexistují a bojovat proti nim nemá smysl. A právě tento Spolek devíti se momentálně zajímá o Zachara Gubara. Proč právě o něj, to ona neví. Co má Gubar dělat, neví taky. To si musí domyslet sám. Jí je známo jen tolik, že všechny jeho nepříjemnosti posledních dnů — to je jistá výstraha. Ona sama sem taky byla vyslána pro výstrahu. A aby na ni Zachar nezapomínal, dostala pokyn nechat u něj chlapce. Kdo jí to rozkázal, neví. A ani vědět nechce. Ona jen chce, aby se chlapci nestalo nic zlého. Zapřísahala Gubara, aby se nevzpěčoval, a ať si alespoň dvacetkrát rozmyslí, než něco podnikne. A teď musí jít.

Odešla s pláčem, tvář zabořenou do kapesníku, a Gubar zůstal s chlapcem. Sám. Co se mezi nimi odehrávalo do tří odpoledne, říct nechtěl, ale něco se odehrávalo. (Chlapec to vyjádřil zcela lapidárně: „Normálka jsem mu napravil hlavu, co se do něj vešlo….“) Ve tři odpoledne už to Gubar nevydržel a v panice nejdřív zavolal a pak se rovnou rozběhl k Vajngartenovi, svému nejbližšímu a nejváženějšímu příteli.

„Ovšem nerozumím vůbec ničemu,“ přiznal závěrem. „Poslechl jsem si tady Válku, vás taky, Míťo… A stejně to nechápu. Nějak si to nedokážu dát dohromady… A nechce se tomu věřit. Není to třeba tím vedrem? Taková parna už prý nebyla dobrých dvě stě padesát let. A tak se všichni zbláznili, každý po svém… My možná taky…“

„Počkej, Zachare!“ okřikl ho dohřátě Vajngarten. „Ty jsi člověk příliš konkrétní, takže ty sem svý hypotézy zatím netahej…“

„Jaképak hypotézy?“ namítl smutně Gubar. „Mně už je jasné i bez hypotéz, že nic nevymyslíme. To by se mělo hlásit, pánové, tak je to…“

Vajngarten ho počastoval zdrcujícím pohledem.

„A kam by se podle tebe takový případy asi měly hlásit? No?!“

„Co já vím?“ utrousil Gubar sklesle. „Něco na to být musí, například bezpečnost.“

Chlapec se sarkasticky zaštířil a Gubar umlkl. Maljanov si okamžitě představil, jak Vajngarten přichází na milici a vykládá přemýšlivému vyšetřovateli báj o zrzavém trpaslíkovi v černém obleku zapnutém až ke krku. Gubar ve stejné situaci taky vypadal pěkně komicky. No a co se týče samotného Maljanova…

„Tak to ne, chlapci,“ prohlásil rozhodně. „Vy samozřejmě čiňte podle vlastního uvážení, ale já tam nemám co dělat. U nás na patře zahynul za podivných okolností člověk, a já jsem, ať se to vezme z které chce strany, poslední, kdo ho viděl naživu… A vůbec, nač bych tam chodil, když si pro mě s největší pravděpodobností přijdou sami?“

Vajngarten mu okamžitě nalil sklenku koňaku, Maljanov ji do sebe hodil, ale připadal si, jako by si lokl vody. Vajngarten si povzdechl:

„Už je to tak, otcové. Nemáme se s kým poradit. Moc neschází a vodvezou nás do cvokárny. Budem si s tím muset poradit sami. Tak dělej, Miťko, ty máš jasnou hlavu. Mluv laskavě.“

Maljanov si přejel prsty po čele.

„Spíš mi připadá, že ji mám nabitou korkem. A vykládat nemám co. Tohle všechno je zlý sen, jinak to není možné. Já rozumím jen jednomu — tobě přeci řekli rovnou: Zabal to! Mně sice neřekli nic, ale udělali mi z života takové peklíčko…“

„Správně,“ přerušil ho Vajngarten. „A to je poznatek číslo jedna. Někomu je naše práce proti mysli. Otázka tedy zní: Komu? Přeberme si naše pozorování a zkušenosti. Ke mně přišel mimozemšťan,“ a Vajngarten ohnul první prst. „K Zacharovi agentka Spolku devíti… Ostatně slyšel jsi někdy o Spolku devíti!? Mně osobně se něco v hlavě motá, někde jsem o tom čet, ale kde…, to teda nevím. Tak… A k tobě nepřišel vůbec nikdo… Tedy — někdo zřejmě přišel, ale inkognito. A z toho plyne co?“

„No?“ pobídl ho podmračeně Maljanov.

„Z toho plyne, že ve skutečnosti žádný mimozemšťan! a žádný pramudrci nejsou, zato je tu cosi třetího, nějaká síla, a tý naše práce kříží plány…“

„Tohle všechno je pitomost,“ řekl Maljanov. „Blábol na blábol. A k ničemu. Jen si to uvědom — já se zabývám hvězdami v plynoprachových mračnech, ty tou svou reverzí a Zachar aplikovanou technickou elektronikou.“ Najednou si vzpomněl. „Ale přesně tohle přece říkal Sněgovoj… Víš, co řekl? Tu statek — onde voda… Teprve teď jsem pochopil, co měl na mysli. Takže on si s tím chudák taky lámal hlavu… Nebo si snad myslíš, že tu působí tři neznámé síly současně?“ zeptal se jedovatě.

„Ale ne, otče, počkej ještě!“ řekl Vajngarten důrazně. „Nespěchej!“

Vypadal, jako by už dávno věděl, oč jde, a teď všechno do důsledku vysvětlí, samozřejmě za předpokladu, že mu nikdo nebude skákat do řeči a vůbec tou nějak bránit. Ale nevysvětlil nic — umlkl a upřel vypoulené oči do prázdné plechovky od lahůdkového jesetera.

Všichni mlčeli, až Gubar nakonec tiše pronesl:

„Já musím pořád myslet na Sněgového… To je přece… Jemu asi taky nejspíš chtěli zarazit nějaký výzkum. Jenže copak on mohl svou práci zastavit? Byl to přece voják! Dostal rozkaz a…“

„Nono, otče, nechvátej tolik,“ mínil Vajngarten. „Zkus si na chvilku představit, že na Zemi existuje skupina bytostí dostatečně mocných, aby mohla vyvádět takovýhle kousky… Třeba ten Spolek devíti… Co je pro ně rozhodující? Blokovat určitý vědecký projekty s příznivou perspektivou. Co my víme? Třeba je v Leningradě další stovka lidí, který si momentálně lámou hlavu stejně jako my… A na celé Zemi jich může být sto tisíc. A stejně jako my se to bojej ostatním přiznat. Někdo se bojí, někdo stydí… A někomu je to naopak vhod. Však za to nabízej vábný sousta…“

„Mně nikdo vábné sousto nenabízel,“ podotkl Maljanov ponuře.

„To taky není náhodou. Ty jsi přece známej blb a švorcák…! Ty ani neumíš pozlatit ručku, když je toho zapotřebí. Celej svět je pro tebe plnej nepřekonatelnejch překážek! Když je v restauraci obsazeno, je to tragédie, fronta na lístky do divadla je taky překážka.“

„To snad už stačilo, přece mi tu nezačneš kázat?“

„Ale ne,“ mávl rukou Vajngarten a kázání ochotně ukončil. „Přece by ses neštětil, otče. Tohle všechno jsou naprosto racionální kalkulace. Moc by ovšem museli mít obrovskou, fantastickou…, ovšem hypnóza přece existuje, aby to čert vzal… Možná dokonce i telepatická hypnóza, hrom do čepice. Jen si to představ, otče: Na Zemi existuje prastará civilizace a třeba to ani nejsou lidi, ale nějaká soupeřící kultura. Celou tu dobu čekali, hromadili informace a připravovali se. A teď se rozhodli zasadit drtivej úder. Uvědom si ovšem, že nevolili frontální průlom, ale mnohem rozumnější pozvolnou akci. Chápou, že nějaký hromady mrtvol — to je křeč, barbarství, a že by to mohlo být nebezpečný i pro ně samotný. A tak si řekli, že to provedou opatrně, že provedou chirurgickej zákrok do centrální nervový soustavy, že prostě přetnou perspektivní vědeckovýzkumný programy. Chápeš?“