Arkadij Strugackij - Miliardu let pred koncem sveta

Здесь есть возможность читать онлайн «Arkadij Strugackij - Miliardu let pred koncem sveta» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1985, Издательство: Svoboda, Жанр: Фантастика и фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Miliardu let pred koncem sveta: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Miliardu let pred koncem sveta»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Miliardu let pred koncem sveta — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Miliardu let pred koncem sveta», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Zvedl se, nalil si čaj a vrátil se zpět do svého křesla — nesnesitelně sebejistý, štíhlý a nedbale elegantní jako na diplomatickém koktejlu. I ten svůj šálek držel jako nějaký vznešený lord na five o’clocku u královny…

Chlapec zahalasil na celé kolo:

„Když nemocný nedbá rad lékařů, řádně se neléčí, požívá alkohol a žije dál nestřídmě, dostavuje se zhruba po pěti až šesti letech druhého stadia stadium třetí, poslední…“

Zachar nevydržel a zlomeně se otázal:

„Ale proč? Proč právě já, právě my?“

Večerovskij lehce cinkl šálkem o talířek a postavil čaj vedle sebe na stůl.

„Protože celé naše století chodí v černém,“ vysvětlil mu vlídně Večerovskij a otřel si našedle růžové rty, připomínající koňské pysky, sněhobílým kapesníčkem. „Nosí vysoký cylindr, a my stejně běžíme dál, a když pak orloj odbíjí nečinnosti čas a hodinu útěku od věcí vezdejších, přikvačí k nám rozpolcenost a nesníme již o praničem…“

„Aby tě husa kopla,“ prskl Maljanov a Večerovskij se oddal blaženému marťanskému houkání. Vajngarten vyhrabal z přeplněného popelníku nejdelší nedopalek, strčil si ho mezi masité rty, škrtl zápalkou a chvíli seděl s očima šilhajícíma po plamínku.

„To je pravda…,“ uznal. „Není to nakonec jedno, jaká je to konkrétně síla…, pokud zjevně převyšuje sílu naši?“ Zapálil si. „Tiplice, na kterou dopadla cihla, nebo tiplice, kterou zabil dvacetník… Jenže já nejsem tiplice, já si můžu vybrat.“

Zachar mu dychtivě naslouchal, ale Vajngarten umlkl. Vybrat! pomyslil si Maljanov. To se lehko řekne — vybrat…

„To se lehko řekne, vybrat,“ spustil najednou Zachar, ale zároveň se ozval Gluchov a Zachar tentokrát všechny své naděje vložil do něj.

„Ale to je přece jasné!“ zvolal Gluchov nečekaně oduševněle. „Copak vy jste ještě nepochopili, co si máte vybrat? Vybrat si musíme život, co jiného? Přece nebudeme volit ty vaše teleskopy nebo zkumavky… Ať se s nimi udáví, s těmi vašimi teleskopy! A difúzními plyny… Musíme žít, musíme milovat, musíme citlivě vnímat přírodu…, citlivě vnímat, a ne se v ní šťourat! Když se teď podívám na strom, na keř, cítím, ale co cítím — já vím, že je to můj přítel, že pro sebe navzájem existujem, že se potřebujem…“

„Teď?“ zeptal se jasně Večerovskij.

Gluchov umlkl v půli věty.

„Promiňte,“ zamumlal.

„My se přece známe, Vladlene Semjonoviči,“ řekl Večerovskij. „Vzpomínáte! Estonsko, škola matematické lingvistiky — sauna, pivo…“

„Skutečně…,“ hlesl Gluchov a zadíval se do země. „Máte pravdu.“

„Tehdy jste byl docela jiný.“

„To ano, ale jak už je to dlouho…,“ řekl Gluchov smutně. „I baroni stárnou, abyste věděl…“

„Baroni ovšem také bojují,“ namítl Večerovskij. „A tak strašně dávno to zas není.“

Gluchov mlčky rozhodil rukama.

Maljanov z jejich útržkovité rozmluvy vůbec nic nepochopil, ale něco v tom bylo, nějaký nepříjemný osten, jistě to jeden druhému nevykládali jen tak pro nic za nic. Zachar zřejmě porozuměl, ale porozuměl po svém a vycítil z nenadálého dialogu nějakou narážku, zřejmě nelichotivou, protože najednou se vymrštil a málem vztekle se na Večerovského rozkřikl:

„Jenže Sněgovoj je mrtev! Vám se to mluví, Filippe Pavloviči, vás přece nikdo u krku nevzal, vám je hej…!“

Večerovskij přikývl.

„Ano,“ přisvědčil. „Mně je hej. Mně je hej a tady Vladlenu Semjonoviči je taky hej. Nemám pravdu, Vladlene Semjonoviči?“

Malý roztomilý človíček s rudýma králičíma očima za silnými skly staromódních brýlí v ocelových obroučkách ještě jednou rozhodil rukama. Pak vstal, na nikoho ani nepohlédl a prohlásil:

„Omlouvám se, přátelé, ale už budu muset jít, je pozdě…“»

Kapitola osmá

15.»„… Nechceš třeba přenocovat u mě?“ zeptal se Večerovskij.

Maljanov právě myl nádobí a hned se nad přítelovým návrhem zamyslel. Večerovskij na něj nespěchal. Znovu zmizel v obývacím pokoji, chvíli tam přecházel, vrátil se s hromadou odpadků v provlhlých novinách a všechno to hodil do koše. Potom se chopil hadru a pořádně vytřel kuchyňský stůl.

Po všech dnešních událostech a disputacích Maljanov už jaksi neměl na to, aby zůstal sám. Na druhé straně mu připadalo nedůstojné opustit byt a odejít, dokonce se — proč to neříct — trochu zastyděl. Vypadá to, jako by mě odsud chtěli vypudit, pomyslel si. A já nesnáším nocování po cizích bytech, i když je to u přátel. I kdyby to mělo být u Večerovského. Naprosto zřetelně ucítil vůni kávy. Porcelánový šálek křehký jako okvětní plátek růže a v něm čarovný nápoj à la Večerovskij. Přísně vzato by ji na noc pít neměl. Kávu si může dát až ráno.

Domyl poslední talířek, postavil ho na sušák, nepořádně rozmázl mokrou louži po linoleu hadrem a vrátil se do obývacího pokoje. Večerovskij už seděl v křesle obrácený tváří k oknu. Nebe bylo zlatorůžové, mladý měsíc trčel přesně nad střechou jedenáctipatrového věžáku, docela jako na minaretu. Maljanov sáhl po svém křesle, také ho otočil k oknu a také se posadil. Teď je od sebe dělil jen stůl, na němž Fil udělal pořádek: knihy srovnal do úhledného komínku, po týdenním prachu ani památky, všechny tužky a propisky spořádaně uložené vedle kalendáře. Zkrátka zatímco se Maljanov v kuchyni páral s nádobím, Večerovskij stačil místnost uvést do naprostého lesku, jedině že nevyluxoval, i přesto však dokázal vše zařídit tak, že sám zůstal elegantní jako ze žurnálu, bez jediné poskvrnky na béžovém hávu.

Mlčeli a sledovali, jak v jedenáctipatrovém věžáku jedno za druhým zhasínají okna. Vešel Kaljam, tichounce mňoukl, vyskočil Večerovskému na klín, uvelebil se tam a spokojeně zapředl. Večerovskij ho pomalu hladil dlouhou úzkou dlaní a dál pozoroval hru světel za oknem.

„Pouští chlupy,“ upozornil ho pán domu.

„Nevadí,“ ozval se Večerovskij tiše.

Znovu umlkli. Teď, když už tu nebyl zpocený a zrudlý Vajngarten, zcela zdrcený Zachar se svým příšerným dítětem, ani ten tak obyčejný a zároveň záhadný Gluchov, když vedle seděl jen monumentálně klidný a monumentálně sebejistý Večerovskij, který od nikoho neočekával žádná nadpřirozená řešení, najednou vše, co se zatím stalo, nevypadalo ani tolik na sen jako spíš na výstřední román — a pokud se to snad skutečně odehrálo, bylo to už dávno, a navíc se to vlastně ani neodehrálo, nýbrž teprve začalo odehrávat, a pak to zase ustalo. Maljanov dokonce pocítil cosi na způsob zájmu o onu pololiterární postavu: dostal ten chlap svých patnáct let, nebo se to všechno…»

16.»… vzpomněl na Sněgového s pistolí v kapse pyžama i na zapečetěné dveře.

„Poslyš,“ řekl jsem. „Copak oni ho skutečně zabili, toho Sněgového?“

„Kdo?“ otázal se po chvíli Večerovskij.

„No…,“ zamumlal jsem neurčitě a na víc jsem se nezmohl.

„Sněgovoj se s největší pravděpodobností zastřelil sám,“ řekl Večerovskij. „Nevydržel.“

„Co nevydržel?“

„Ten nátlak. A učinil volbu.“

Takže to nebyl výstřední román. Znovu jsem pocítil tu známou vnitřní zcepenělost, přitáhl jsem nohy k tělu a objal si kolena. Stiskl jsem je tak, až zapraskaly klouby. To jsem přece já, a vše se děje se mnou. Ne s Ivanem carevičem, ani s Ivanuškou hlupáčkem, ale se mnou. Večerovskému je hej…

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Miliardu let pred koncem sveta»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Miliardu let pred koncem sveta» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - A kárhozott város
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Gyvenama Sala
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov
Arkadij Strugackij
libcat.ru: книга без обложки
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Mesto zaslibenych
Arkadij Strugackij
Arkadij Strugackij - Lo scarabeo nel formicaio
Arkadij Strugackij
libcat.ru: книга без обложки
Arkadij Strugackij
Отзывы о книге «Miliardu let pred koncem sveta»

Обсуждение, отзывы о книге «Miliardu let pred koncem sveta» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x