Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Takhle to je mnohem lepší, pozorovat ji, jak se tiše prochází v malé zahrádce u našeho posledního domova, a vědět, že to není iluze vytvořená počítačovým programem, ale že se to skutečně stalo na Zemi před dvěma stoletími.

A jediný hlas, který se tu a tam ozve, bude můj. Bude promlouvat ke vzpomínkám, jež stále žijí v mém vlastním, lidském mozku.

Soukromý záznam číslo jedna. Utajený proti odposlechu. Samovymazávací.

Měla jsi pravdu, Evelyn, a já jsem se mýlil. Ačkoli jsem nejstarším na lodi, vypadá to, že stále ještě mohu být přínosem.

Když jsem procitl vedle mne stál kapitán Bey. Cítil jsem se polichocený — jakmile jsem byl schopen cokoli pociťovat.

„Tedy, pane kapitáne“ řekl jsem, „to jste mě docela překvapil. Napůl jsem očekával, že mě odhodíte do vesmíru jako zbytečnou zátěž.“

Zasmál se a odvětil: „To se může pořád ještě stát, Mosesi, cestu jsme ještě neskončili. Ale teď vás určitě potřebujeme. Ti, co misi plánovali, byli chytřejší, než byste řekl.“

„Na seznamu cestujících mě uvedli jako velvyslanec—poradce. Z jakého titulu jste mě vzbudili?“

„Pravděpodobně budeme požadovat obojí. A možná vám přidělíme úlohu, kterou znáte ještě lépe…“

„Jen to klidně řekněte. I když mně se slovo vůdce nikdy nelíbilo a nikdy jsem se za žádného nepovažoval. Vždycky jsem se snažil, aby lidé sami přemýšleli — nikdy jsem po nikom nechtěl aby mě slepě následoval. Historie už zaznamenala příliš mnoho vůdců.“

„Ano, ale ne všichni byli špatní. Vzpomeňte si na svého biblického jmenovce, na Mojžíše.“

„Velmi přeháníte ačkoli dokážu pochopit, že ho obdivujete. Ostatně i vy máte úkol dovést jakési bezejmenné hordy do zaslíbené země. Počítám, že někde vyvstal nějaký drobný problém.“

Kapitán se zasmál a odvětil: „Rád vidím, že už jste zcela čilý. V tomhle stádiu žádné problémy nemáme a není důvod, proč by měl nějaký být. Avšak situace se vyvinula tak, jak nikdo neočekával, a vy jste náš oficiální diplomat. Máte kvalifikaci, o níž jsme se domnívali, že ji nikdy nevyužijeme.“

Můžu ti říct, Evelyn, že to pro mě byl šok. Když jsem otevřel překvapením ústa, kapitán Bey mi musel přesně číst myšlenky.

„Ach,“ rychle dodal, „nenarazili jsme na žádné mimozemšťany! Ale ukázalo se, že naše kolonie na Thalasse nezanikla, jak jsme se dohadovali. Naopak, přímo tu vzkvétá.“

To bylo samozřejmě další překvapení ačkoli příjemné. Nikdy v životě mě nenapadlo, že bych mohl na vlastní oči spatřit Thalassu — Mořskou planetu. V okamžiku mého procitnutí jsme měli být už celé světelné roky za ní, měli jsme ji minout před staletími.

„Jací ti lidé jsou? Už jste s nimi navázali kontakt?“

„Ještě ne, to je váš úkol. Víte lépe než kdokoli jiný, jakých chyb jsme se dopustili v minulosti. Nechceme je znovu zopakovat tady. A teď, jestli jste schopen dojít nahoru na můstek, ukážu vám naše dávno ztracené bratránky z ptačí perspektivy.“

Tohle se odehrálo před týdnem, Evelyn. Jak příjemné je, když člověka netlačí čas — po desetiletích krutých termínů, kdy šlo doslova o život! Nyní už víme o Thalassanech tolik, kolik jsme se jen mohli dozvědět, aniž bychom se s nimi setkali tváří v tvář. A to uděláme dnes večer.

Zvolili jsme společnou půdu, abychom ukázali, že jsme si vědomi příbuzenství. Místo prvního přistání je zřetelně viditelné a dobře udržované, jako park — a možná jako svatyně. To je velmi dobré znamení; já jen doufám, že nás nebudou chtít obětovat. Možná nás budou považovat za bohy, což nám situaci usnadní. Rád bych zjistil, jestli si Thalassané vynalezli bohy.

Začínám znovu žít, moje drahá. Ano, ano — bylas moudřejší než já, takzvaný filozof! Žádný člověk nemá právo zemřít, když ještě může pomoci svým druhům. Bylo to ode mne sobecké, že jsem si přál opak… ležet navěky vedle tebe na místě, které jsme si tehdy dávno vybrali, tak daleko odsud… Nyní dokonce dokážu přijmout fakt, že jsi rozmetaná po celé Sluneční soustavě společně se vším, co jsem kdy na Zemi miloval.

Ale nyní mne očekává práce, a dokud s tebou rozmlouvám, stále jsi naživu.

Ze všech překvapení, která museli strávit vědci ve dvacátém století, byl pravděpodobně nejvíce zničující — a neočekávaný objev, že nic na světě není plnější než takzvaný „prázdný“ prostor.

Prastará aristotelovská doktrína, že příroda má z prázdnoty hrůzu, měla naprostou pravdu. Když se kterýkoli atom zdánlivě pevně látky vyňal z objemu, který zaujímal, zbylo po něm peklo kypící takovými energiemi, že si je lidská mysl ani neuměla představit. Ve srovnání s nimi dokonce i nejhustší forma hmoty — neutronová hvězda o hustotě sto miliónů tun na krychlový centimetr — byla jen takřka nehmotným přízrakem, sotva postřehnutelnou perturbací nepředstavitelně husté, a přece cosi jako pěnu připomínající struktury „hyperprostoru“.

Už klasická studie Lamba a Retherforda z roku 1947 ukázala, že v prostoru se toho nachází mnohem více, než nám tvrdila naivní intuice. Při zkoumání nejjednoduššího prvku — atomu vodíku — objevili, že když osamělý elektron obíhá kolem jádra, děje se cosi podivného. Elektron se zdaleka nepohyboval po hladké křivce. Choval se tak, jako by jím neustále zmítaly subsubmikroskopické vlny. Ačkoli bylo obtížné takovou myšlenku přijmout, byly to fluktuace samotného vakua.

Od časů starých Řeků se filozofové dělili do dvou škol — na ty, kteří věřili, že se v Přírodě všechno odehrává spojitě, a na jiné kteří namítali, že to je iluze, že všechny děje ve skutečnosti probíhají ve skocích či kvantech, která jsou však příliš drobná, než aby je člověk normálně postřehl. Vypracování atomické teorie znamenalo triumf této druhé myšlenkové školy, a když Planckova kvantová teorie dokázala, že dokonce i světlo a energie přichází v malých částečkách, nikoli nepřetržitým proudem, spory konečně ustaly.

Finální analýza dokázala, že svět Přírody je zrnitý — nespojitý. I když se prostému lidskému oku zdá, že vodopád a kapky ze sprchy je obojí něco úplně jiného, v zásadě je to totéž. Molekuly H20 jsou příliš drobné, než abychom je dokázali postřehnout smysly, ale fyzikové je snadno rozliší pomocí přístrojů.

A nyní analýza pokročila o krůček dále. Zrnitost prostoru byla těžko k pochopení nejen pro subsubmikroskopické rozměry — ale pro svou úžasnou intenzitu.

Nikdo si neumí skutečně představit milióntinu centimetru, avšak s číslem milión — tisíc tisíců — umíme zacházet, třeba v takových lidských záležitostech, jako jsou rozpočty nebo sčítání lidí. Když se řekne, že na vzdálenost jednoho centimetru se vejde vedle sebe milión virů, člověk tomu rozumí.

Jenže milión milióntin centimetru? Tenhle rozměr je srovnatelný s velikostí elektronu a už je mimo naše schopnosti představy. Možná to dokážeme pochopit intelektuálně, ale nikoli smysly.

Ovšem rozměry vnitřní stavby prostoru jsou ještě mnohem a mnohem menší než tohle — jsou takové, že z jejich hlediska jsou mravenec i slon stejně velcí. Kdybychom si ji představili jako bublinovitou, zpěněnou látku — což je představa naprosto zavádějící, ale alespoň trochu se blížící skutečnosti — pak by se takových bublinek vešlo tisíce miliónů miliónů miliónů miliónů miliónů na jediný centimetr délky.