Arthur Clarke: Zpev vzdálené Zeme

Základem tohoto románu je myšlenka obsažená již v mé stejnojmenné povídce, uveřejněné téměř před třiceti lety (nyní ve sbírce The Other Side of the Sky). Ovšem tato verze je přímo — a negativně — inspirována skutečností, že se před nedávnem vyrojilo v televizi i na filmovém plátně nesčetné množství nejrůznějších space-oper. (Zároveň vznáším dotaz: co je opakem inspirace — expirace?)

Prosím, aby mezi námi nedošlo k nedorozumění: z plna srdce obdivuji Star Trek a Lucasova-Spielbergova epická díla, abych zmínil jen nejvěhlasnější příklady tohoto žánru. Jenže tato díla patří do oblasti fantasy, není to science fiction v přesném smyslu slova. Nyní se zdá téměř jisté, že ve skutečném vesmíru možná nikdy nepřekročíme rychlost světla. Let dokonce i do těch nejbližších hvězdných soustav pokaždé potrvá celá desetiletí anebo staletí. Rozkaz „Šestou nadsvětelnou vpřed!“ nás možná přenese z jedné epizody do té následující příští týden, avšak Veliký Režisér na obloze svůj program tímhle způsobem nenaplánoval.

V průběhu posledního desetiletí rovněž vědci podstatně a překvapivě změnili svůj postoj vůči problému existence mimozemských inteligencí. Tohle téma přestalo být postupně od 60. let společensky přijatelné, dovolit si je mohou jen tak pochybné figury jako jsou spisovatelé science fiction. Mezníkem se stalo dílo Šklovského a Sagana Intelligent Life in the Universe (1966).

Nyní prožíváme velký odklon. Naprostý neúspěch nalézt sebemenší stopu života v naší Sluneční soustavě či zachytit jakýkoli kosmický rádiový signál pomocí obrovitých antén, jimž by se to mělo bez nesnází podařit, přiměly některé vědce k argumentaci „Možná jsme ve vesmíru sami…“ Dr. Frank Tipler, neznámější zastánce tohoto názoru, pobouřil Saganity (bezpochyby záměrně) tím, že jednomu ze svých příspěvků dal provokativní název „Neexistují žádní inteligentní mimozemšťané.“ Carl Sagan et al namítají (a já s nimi souhlasím), že je příliš brzy, abychom činili takhle dalekosáhlé závěry.

Mezitím zuří spory. Jak kdosi výstižně řekl, kterákoli z obou odpovědí bude mít úžasný dosah. Tuto otázku může rozhodnout jen důkaz, nelze se s ním vypořádat pomocí logiky či pravděpodobnosti. Byl bych rád, kdybychom celému sporu poskytli na jedno či dvě desetiletí laskavý odklad. V průběhu této doby by mohli radioastronomové, podobně jako dávní zlatokopové pátrající na pánvi po lesklém prachu, klidně prosívat proudy šumu řinoucí se dolu z oblohy.

Tento román je kromě jiného mým pokusem vytvořit realistické dílo na téma mezihvězdného cestování — přesně tak, jako jsem v Prelude to Space (1951) použil známou či předvídatelnou techniku, abych popsal prvou cestu lidstva ze Země do vesmíru. Tato kniha neobsahuje nic, co by se rozcházelo či co by popíralo dosud uznávané fyzikální zákony. Jedinou opravdu divokou extrapolací je „kvantový pohon“, avšak dokonce i ten má vysoce vážené otce (viz Poděkování). I kdyby se ukázal jen jako báchorka, existuje několik dalších možnost. A když si je umíme představit my, primitivové z dvacátého století, v budoucnu věda bezpochyby objeví něco mnohem dokonalejšího.

Arthur C. Clarke

Colombo, Sri Lanka

3. červenec 1985

Mirissa poznala dokonce ještě dřív, než člun proplul mezi pobřežními útesy, že je Brant nazlobený. Prkenné držení těla, jak stál u kormidelního kola — už sám fakt, že neponechal závěr plavby v šikovných Kumarových rukou — tohle všechno ukazovalo, že ho cosi vyvedlo z míry.

Opustila stín palem a zvolna kráčela po pláži, v mokrém písku jí vázly nohy. Když dospěla až k vodě, Kumar už svinul plachtu. Její maličký bratříček — teď už skoro stejně vysoký jako ona sama, s vypracovanými svaly — na ni vesele zamával. Jak často si přávala, aby se na Branta přenesla Kumarova bezstarostná, dobrácká nátura, díky níž jím nemohly otřást žádné těžké chvíle…

Brant nevyčkal, až člun najede na písek, ale skočil do vody, i když tu bylo ještě po pás hluboko, pohněvaně mířil k ní a cákal přitom na všechny strany. Držel kus zkrouceného kovu ověnčený přervanými dráty a zdvihl jej tak, aby si ho mohla dobře prohlédnout.

„Podívej!“ vykřikoval. „Už zas to udělali!“ Volnou rukou mával směrem k severnímu obzoru. „Tentokrát nedopustím, aby jim to prošlo tak hladce! A primátorka ať si k sakru říká, co se jí líbí!“

Mirissa ustoupila stranou a malý katamarán, připomínající jakousi pravěkou obludu při prvním útoku proti pevnině se zvolna vydrápal pomocí bočních otáčivých válců na pláž. Jakmile se dostal nad čáru přílivu, Kumar zastavil motor a seskočil, aby se připojil ke svému ještě rozvášněnému kapitánovi.

„Pořád Brantovi tvrdím,“ řekl, „že se to určitě stalo nešťastnou náhodou — možná to zavinila vlečená kotva. Proč by nakonec měli Seveřané provést něco takového úmyslně?“

„Tak já ti to povím,“ odsekl Brant. „Protože jsou moc líní, než aby si vyvinuli vlastní technické prostředky. Protože mají strach, abychom nenachytali příliš mnoho ryb. Protože…“

Postřehl, že se ostatní na něho kření, a odhodil klubko přetrhaných drátů před sebe. Kumar rotující předmět bez námahy zachytil.

„Kromě toho — i kdyby to byla jenom nešťastná náhoda, tady vůbec nemají co kotvit. Tahle oblast je přece na mapě jasně vyznačená: ZÁKAZ PLAVBY — VÝZKUMNÝ PROJEKT. A proto podám stížnost.“

Brantovi se postupně vrátilo dobré rozpoloženi, dokonce i jeho nejzuřivější záchvaty zlosti zřídkakdy přetrvaly déle než pár minut. Aby ho udržela v náladě, Mirissa ho začala hladit prsty po zádech a oslovila ho, jak uměla nejpříjemněji.

„Chytils něco, co by stálo za řeč?“

„Jasně že ne,“ odpověděl Kumar. „Jeho zajímá jenom lovení statistických údajů — kolik kilogramů na jeden kilowatt — a takovéhle nesmysly. Naštěstí jsem si vzal svůj prut. K večeři budeme mít tuňáka.“

Sáhl do člunu a vytáhl skoro metr dlouhé, silné a krásné proudnicové tělo, jehož barvy rychle povadaly a jehož bezduché oči už hleděly zpoza prahu smrti.

„Takového nedostanu zas tak často,“ povídal pyšně. Všichni ještě obdivovali jeho kořist, když se na Thalassu vrátily Dějiny a jednoduchý, bezstarostný svět, jak ho znali po celý svůj mladý život, náhle dospěl ke konci.