Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Nicméně zbývalo ještě víc než polovina tisíciletí, třicet generací, jež ještě budou žít a umírat na Zemi stejně jako jejich předkové před nimi, zmůže ještě mnoho. Když už vůbec nic jiného, mohly by uchránit veškeré vědění a největší výtvory lidského umění.

Dokonce na samém úsvitu kosmického věku nesly první automatické sondy opouštějící Sluneční soustavu ukázky hudby, vzkazy a vyobrazení pro případ, že by se někdy setkaly s jinými obyvateli vesmíru. A třebaže se ve vlastní Galaxii nezjistila sebenepatrnější stopa po cizích civilizacích, dokonce i ti nejzavilejší pesimisté věřili, že kdesi na některém z miliard jiných vesmírných ostrůvků, rozprostírajících se tak daleko, kam až dohlédly nejmocnější teleskopy, se musí objevit inteligentní život.

Po celá staletí se řinul proud lidského vědění a kultury, terabyt za terabytem, směrem k Mlhovině Andromedy a k jejím vzdálenějším sousedům. Nikdo se samozřejmě nikdy nedozví, zda signály dospěly na místo určení — a pokud došly, zda se je podařilo rozluštit. Avšak skrývala se za tím stejná motivace, jakou pociťuje většina lidí, byl to impuls zanechat po sobě jakýsi poslední vzkaz — nějaké znamení upozorňující: Všiml sis? I já jsem kdysi žil!

Okolo roku 3000 byli astronomové přesvědčeni, že jejich gigantické teleskopy na oběžné dráze kolem Země odhalily všechny planetární soustavy do vzdálenosti pěti set světelných roků od Slunce. Objevili tucty planet velikých přibližně jako Země a některé z těch bližších zhruba zmapovali. Několik planet mělo atmosféru vykazující nepochybné známky života, abnormálně vysoké procento kyslíku. Byla rozumná šance, že by tam lidé mohli přežít — kdyby je dosáhli.

Lidstvo nemohlo, avšak člověk ano.

První osidlovací lodi byly primitivní, přestože se přiblížily k tehdejším vrcholům techniky. S pohonným systémem dostupným v roce 2500 mohly dospět do nejbližší planetární soustavy za dvě stě let. Nesly vzácný náklad zmrazených embryí.

To však byla jen menší část jejich úkolu. Zároveň musely vézt automatické zařízení, jež tyhle potenciální lidi oživí a vychová a naučí je přežít v neznámém, ale pravděpodobně nepřátelském prostředí. Nemělo by smysl — bylo by přímo kruté — vyhnat nahé, bezmocné děti do světů tak vražedných, jako je Sahara či Antarktida. Musel je někdo vychovat, dát jim nástroje, ukázat jim, jakým způsobem zjišťovat a využívat místní zdroje. Když přistála, Osidlovací loď se proměnila v Mateřskou loď, která mohla opatrovat své potomstvo po celé generace.

Loď však nenesla jen lidské bytosti, ale veškerou biotu. Rostliny (ačkoli nikdo netušil, jestli se tam pro ně najde půda), chovná zvířata a včleněna byla i úžasná škála základních druhů hmyzu a mikroorganismů pro případ, že by se porouchala normální zařízení pro výrobu potravin a bylo by se třeba navrátit k základním zemědělským technikám.

Takový úplný začátek měl i jednu výhodu. Všechny nemoci a všichni paraziti, kteří zamořovali lidskou společnost od úsvitu věků, zůstali na místě, aby je vyhubil sterilující žár Novy Solis.

Databanky, inteligentní systémy schopné řešit jakoukoli myslitelnou situaci, roboti, opravářské a podpůrné mechanismy tohle všechno se muselo vyvinout a sestrojit. A muselo to začít fungovat v průběhu časového rozmezí dlouhého jako doba mezi Vyhlášením nezávislosti a prvním přistáním na Měsíci.

Ačkoli se úkol zdál jen stěží zvládnutelný, probudil takové nadšení, že se spojilo téměř celé lidstvo, aby ho realizovalo. Dostalo v něm dlouhodobý cíl — poslední dlouhodobý cíl, — který teď dával smysl lidskému životu, a dokonce i pro pozdější dobu, potom, co bude Země zničená.

První osidlovací loď opustila Sluneční soustavu roku 2553 a zamířila k blízkému dvojčeti Slunce, k Alfě Centauri A. Ačkoli bylo klima na planetě Pasadena, velké zhruba jako Země, sužováno pro blízkost slunce Centauri B krutými extrémy, nejbližší další možný cíl ležel víc než dvakrát tak daleko. Doba potřebná na cestu na Sírius X by byla přes čtyři sta roků, až by osidlovací loď dorazila, Země by možná už ani neexistovala.

Ale kdyby byla úspěšně kolonizována Pasadena, bylo by dost času odeslat zpátky příznivou zprávu. Dvě stě let na cestu, padesát roků na vybudování základny a postavení malého vysílače a pouhé čtyři roky k tomu, aby signál doletěl na Zemi proč, bude-li trochu přát štěstí, by toho neměly být úplné ulice okolo roku 2800…

Ve skutečnosti se to odehrálo už v roce 2786; Pasadena se činila dokonce ještě lépe, než jak se plánovalo. Zpráva přímo elektrizovala a znamenala nové povzbuzení pro osidlovací program. Až dosud byly vypuštěny dvě desítky lodí, každá další byla vybavena pokročilejší technikou než její předchůdkyně. Poslední model byl schopen dosáhnout jedné dvacetiny rychlosti světla a v jeho dosahu už leželo víc než padesát různých cílů.

Dokonce i když se vysílač na Pasadeně odmlčel po odeslání pouhé zprávy o přistání, sklíčenost trvala jenom chvíli. Co se podařilo jedenkrát, podaří se znovu — a ještě jednou — a s větší zárukou úspěchu.

Okolo roku 2700 byla opuštěna nedokonalá technika zmrazených embryí. Genetická informace, kterou příroda zakódovala do spirálové struktury molekuly DNA, se nyní už dala uskladnit snadněji, bezpečněji a dokonce ještě zhuštěněji v pamětech posledních typů počítačů, takže osidlovací loď ne větší než běžné letadlo pro tisíc cestujících mohla uvést milión genotypů. Ke hvězdám mohl být vynesen celý nezrozený národ a navíc ještě zařízení pro replikaci, potřebné k založení nové civilizace — tohle všechno se vešlo do několika set krychlových metrů.

Brant věděl, že přesně takhle se to stalo před sedmi sty lety na Thalasse. Jak už cesta šplhala do kopců, míjeli některé z vrypů, jež tady zanechaly první automatické exkavátory, když pátraly po surovinách, z nichž byli vytvořeni jeho vlastní předkové. Za okamžik spatří dávno opuštěné závody na jejich zpracování a …

„Co je tohle?“ naléhavě zašeptal rada Simmons.

„Stop!“ poručila primátorka. „Vypni motor, Brante.“ Natáhla ruku po vestavěném mikrofonu.

„Primátorka Waldronová. Jsme u značky sedmého kilometru. Před námi je jakési světlo — vidíme ho mezi stromy — pokud můžu odhadnout, je přesně na Místě prvního přistání. Slyšet není nic. Teď vyrážíme dál.“

Brant nevyčkal na rozkaz a jemně posunul rychlostní páku kupředu. Tohle byla druhá nejvíc vzrušující záležitost, jaká se mu přihodila za celý jeho život, hned po hurikánu v roce 9, který ho přepadl venku.

Tehdy to přece jen bylo víc než jenom vzrušující, byl rád, že vyvázl živý. Teď se tu možná také skrývalo nebezpečí, ale doopravdy tomu nevěřil. Copak by se roboti mohli chovat nepřátelsky? Jistě neexistovalo nic, co by snad příchozí z jiné planety mohli po Thalasse chtít, s výjimkou informací a přátelství…

„Víte,“ ozval se rada Simmons, „měl jsem na tu věc dobrý výhled, než se schovala za stromy a jsem si jistý, že to je jakýsi druh letadla. Osidlovací lodě nikdy nemívaly křídla ani aerodynamické tvary, samozřejmě. A bylo to velice malé.“

„Ať už je to cokoli,“ řekl Brant, „dozvíme se to za pět minut. Podívejte na to světlo — klesá do Pozemského parku — na předpokládané místo. Neměli bychom auto nechat stát a dojít zbytek cesty pěšky?“