Arthur Clarke: Zpev vzdálené Zeme

Pozemský park byl pečlivě udržovaný travnatý ovál na východní straně Místa prvního přistání a nyní ho před jejich zraky skrýval černý, jako přízrak se rýsující sloup Mateřské lodi, nejstarší a nejuctívanější pomník na celé planetě. Přes kontury dosud bezvadně zachovalého válce se přelévala záplava světla, zcela zjevně z jediného silného zdroje.

„Zastav těsně předtím, než dojedeš k lodi,“ poručila primátorka. „Tam vystoupíme a omrkneme to kolem. Zhasni světla, aby nás nezpozorovali, dokud to nebudeme chtít.“

„Oni nebo to?“ zeptal se jeden z cestujících trochu hystericky. Všichni ho ignorovali.

Automobil zastavil v obrovitém stínu vrhaném lodí a Brant jej otočil o sto osmdesát stupů.

„Jenom pro případ, že bychom se museli dát na rychlý ústup,“ vysvětlil napůl vážně a napůl uličnicky, stále ještě nemohl uvěřit, že jim hrozí skutečné nebezpečí. Doopravdy, prožíval chvíle, kdy si přál vědět, jestli se to všechno děje ve skutečnosti. Možná spal a byl to pouze živý sen.

Potichu vystoupili z auta a kráčeli k lodi, pak ji obešli a dospěli k ostře se rýsující světelné stěně. Brant si zaclonil oči, vystrčil hlavu zpoza trupu lodi a přimhouřil je před září.

Rada Simmons měl naprostou pravdu. Byl to jakýsi druh letadla — nebo raketoplánu, — a to typ velice malý. Mohli snad Seveřané…? Ne, to bylo absurdní. Na omezené rozloze Tří ostrovů se nedal předpokládat žádný užitek z takového stroje a jeho výroba se sotva mohla utajit.

Byl tvarovaný jako tupá špička šípu a musel přistávat vertikálně, neboť nezanechal na trávě v okolí žádné stopy. Světlo prýštilo z jediného zdroje v kabině proudnicového tvaru umístěné na hřbetě a přímo nad ním se střídavě rozsvěcel a zhasínal malý rudý majáček. Celkově to byl konejšivě — opravdu k úplnému zklamání — obyčejný stroj. Takový, že bylo nemyslitelné, aby cestoval tucet světelných roků od nejbližší známé kolonie.

Náhle hlavní světlo pohaslo a malá skupinka pozorovatelů zůstala na okamžik oslepená. Když se Brant na tmu adaptoval, spatřil, že v přední části stroje jsou okna, slaboučce svítící vnitřním osvětlením. No tohle — letadlo vypadalo skoro jako pilotované lidskou posádkou a ne roboty, jak to všichni považovali za samozřejmé!

Primátorka Waldronová dospěla k přesně stejnému překvapivému závěru.

„Tohle není automatická sonda — jsou v tom lidé! Nesmíme mařit čas. Posviť na mě baterkou, Brante, aby nás uviděli.“

„Helgo!“ protestoval rada Simmons.

„Nebuď osel, Charlie. Brante, dělej!“

Jak to prohlásil první člověk na Měsíci před téměř dvěma tisíciletími? „Malý krůček pro člověka, velký skok pro lidstvo…“ Udělali jich celkem asi dvacet, než se po straně létajícího stroje otevřely dveře, dolů prudce sklouzla rampa na dvou kloubech A ven vykročili dva humanoidé, aby se s nimi přivítali.

To byl první Brantův postřeh. Potom si uvědomil, že se nechal svést barvou jejich pokožky — nebo toho, co spatřil přes ohebný, průsvitný film, který je pokrýval od hlavy až k patě.

To nebyli humanoidé — byli to lidé. Kdyby se už nikdy v životě nedostal na slunce, vypadal by možná skoro tak vybledle jako oni.

Primátorka pozvedla ruce v tradičním gestu, starém jako samy lidské dějiny: Přesvědčete se — nejsem ozbrojená!

„Nepředpokládám, že mi budete rozumět,“ řekla, „ale vítám vás na Thalasse.“

Návštěvníci se zasmáli a starší z nich — pohledný šedovlasý nuž, dobře šedesátník — zvedl paže v odpověď.

„Naopak,“ odvětil jedním z nejhlubších a nejkrásněji modulovaných hlasů, jaký kdy Brant slyšel, „rozumíme vám bezvadně. Velice nás těší, že se s vámi setkáváme.“

Uvítací skupinka na okamžik stanula v ohromeném mlčení. Jak jsme hloupí, zauvažoval Brant, že nás to překvapilo. Neměli přece nejmenší potíže porozumět řeči lidí, kteří žili před dvěma tisíci roků. Když byl vynalezen zvukový záznam, navždy zachytil základní podoby fonémů ve všech jazycích. Slovníky se budou rozrůstat, syntax a gramatika mohou podléhat změně, avšak výslovnost zůstane stabilní po tisíciletí.

Primátorka Waldronová byla první, kdo se vzpamatoval. „No, to určitě uspoří spoustu obtíží,“ řekla dost nepřesvědčivě. „Ale odkud jste přiletěli? Obávám se, že jsme ztratili kontakty se svými — sousedy, — poněvadž byla zničená naše anténa s dálkovým dosahem.“

Starší muž vrhl rychlý pohled na svého mnohem vyššího společníka a problesklo mezi nimi jakési tiché dorozumění. Potom se znovu obrátil k vyčkávající primátorce.

Zcela nepochybně se mu vkradl do jeho nádherného hlasu smutek, když pronášel své neskutečné, absurdní tvrzení. „Možná bude pro vás těžké, abyste tomu uvěřili,“ řekl. „Jenže my nepocházíme ze žádné z kolonizovaných planet. Přiletěli jsme rovnou ze Země.“

Dokonce ještě než otevřel oči, Loren věděl naprosto přesně, kde se nachází, a docela ho to překvapilo. Po spánku dlouhém dvě stě roků by považoval za pochopitelné, kdyby byl trochu zmatený, avšak připadlo mu to jako včera, co udělal poslední záznam do lodního deníku. Pokud si vzpomínal, nezdál se mu ani jediný sen. Byl za to vděčný.

Stále ještě se zavřenýma očima se postupně soustřeďoval na jednotlivé zdroje svých počitků. Zaslechl měkké brumlání hlasů, docela uklidňující. Ozývalo se důvěrně známé naříkání ventilátorů a cítil sotva znatelné proudění vzduchu, nesoucí okolo jeho tváře závan příjemného pachu antiseptického prostředku.

Jediný pocit, který mu scházel, byla váha vlastního těla. Bez námahy zvedl pravou paži; zůstala plavat ve vzduchu a očekávala jeho další rozkaz.

„Zdravím vás, pane Lorensone,“ pronesl vesele ohlušující hlas. „Takže jste se uráčil zas se mezi nás vrátit. Jak se cítíte?“

Loren konečně otevřel oči a pokusil se je zaostřit na rozmazanou postavu, vznášející se u jeho postele.

„Buď zdráv… doktore. Mám se dobře. A mám hlad.“

„To je vždy dobré znamení. Můžeš se obléci — ještě chvíli nedělej příliš prudké pohyby. A jestli si budeš chtít nechat ty vousy, to si můžeš rozhodnout později.“

Loren namířil ruku, stále ještě plovoucí ve vzduchu, proti svojí bradě, překvapily ho rozměry strniska, které tam našel. Podobně jako většina mužů se nerozhodl pro trvalé odstranění vousů — na tohle téma se už sepsaly celé stohy psychologických pojednání. Možná právě nastal čas, aby se rozmyslel a udělal to. Pobavilo ho, že se nechal takovou trivialitou odpoutat od důležitějších myšlenek, a dokonce v takovou chvíli.

„Dopluli jsme v pořádku?“

„Samozřejmě — jinak bys spal pořád. Všechno jede podle plánu. Loď nás začala probouzet před měsícem — teď jsme na oběžné dráze okolo Thalassy. Opravářské čety překontrolovaly všechny systémy; teď je na tobě, abys taky odvedl nějakou práci. A máme pro tebe malé překvapení.“

„Příjemné, doufám.“

„My taky. Od téhle chvíle za dvě hodiny podává kapitán Bey instruktáž ve velké zasedačce. Pokud bys zatím ještě nechtěl vstát, můžeš ji sledovat odsud.“

„Půjdu do sálu, rád se dostanu mezi lidi. Ale mohl bych nejdřív posnídat? Už je to strašně dlouho…“