Arthur Clarke: Zpev vzdálené Zeme

Znamení, že byl smeten, tkvělo nahoře no obloze, jako by obří ruka malovala po modrém chrámu nebes kusem křídy. Potom se jim přímo před očima lesklý pruh sražené páry začal třepit na okrajích, rozdrolil se do otýpek mračen, až to vypadalo, jako by se od obzoru k obzoru klenul sněhový most.

A vzápětí se z okraje vesmíru přivalilo vzdálené dunění hromu. Byl to zvuk, jaký Thalassa nezaslechla po sedm set let, ale který by okamžitě rozpoznalo každé dítě.

Přestože večer byl teplý, Mirissa se zachvěla a její ruka nalezla Brantovu. I když se jeho prsty sevřely okolo jejích, nezdálo se, že by si to uvědomoval, stále zíral na rozpolcené nebe.

Otřáslo to dokonce i Kumarem, ačkoli se jako první vzpamatoval natolik, že dokázal promluvit. „Musela nás objevit některá z kolonií.“

Brant, bez velkého přesvědčení, zvolna potřásl hlavou. „Proč by se měli o Thalassu starat? Určitě mají zastaralé mapy — přesvědčí se, že skoro celou planetu pokrývá oceán. Nemají žádný důvod, aby tu přistávali.“

„Z vědecké zvídavosti?“ navrhla Mirissa. „Aby se podívali, co se s námi stalo? Vždycky jsem říkala, že bychom měli opravit komunikační zařízení…“

Tohle byl prastarý spor, který ožíval každých pár desetiletí. Většina se shodovala, že by Thalassa skutečně měla jednoho dne zrekonstruovat velký talíř antény na Východním ostrově, zničený při výbuchu sopky Krakan před čtyřmi sty lety. Jenomže zatím měli před sebou vždycky tolik věcí, které jim připadaly důležitější — anebo prostě zajímavější.

„Postavit kosmickou loď, to je ohromný výkon,“ povídal Brant zamyšleně. „Nevěřím, že by to některá z kolonií dokázala — pokud by doopravdy nemusela. Stejně jako Země…“

Jeho hlas se vytratil do ticha. Tohle jméno ještě i po všech těch staletích těžko splývalo ze rtů.

Všichni náraz se obrátili k východu, odkud se přes moře hnala rychlá rovníková noc.

Už se vylouplo několik jasnějších hvězd a rovnou nad vrcholky palem se vyšplhala malá, sevřená skupinka tvořící Trojúhelník, jež se s ničím jiným nedala zaměnit. Její tři hvězdy měly skoro stejnou magnitudu — avšak poblíž jižního konečku souhvězdí se před několika týdny znenadání rozzářil mnohem jasnější vetřelec. Jeho nyní už obnošený plášť byl dobře viditelný i ve středně silném dalekohledu. Avšak žádný přístroj nebyl schopný ukázat vířící žhavý popel, který býval planetou zvanou Země.

Období let 1901–2000 nazval více než o tisíc roků později jeden z význačných historiků „stoletím, kdy se stalo všechno“. A dodal, že by s ním souhlasili i lidé, kteří v té době žili — třebaže z úplně falešných důvodů.

Poukazovali by, a často s oprávněnou pýchou, na éru pokroku vědy — na dobytí vzduchu, na uvolnění atomové energie, na odhalení základních principů stavby živé hmoty, na elektroniku a na revoluci ve spojovacích prostředcích, na počátky umělé inteligence i na to nejokázalejší výzkum Sluneční soustavy a první přistání na Měsíci. Jenže, jak ukázal historik se čtyřiadvacetikarátovou jistotou zpětného pohledu na události, ani jeden člověk z tisíce se vůbec nedoslechl o objevu, který překonal všechny tyto události takovým způsobem, až hrozilo, že se stanou naprosto nedůležité.

Objev se zdál stejně neškodný a stejně vzdálený od záležitostí člověka jako zamžené fotografické desky v Becquerelově laboratoři, v průběhu pouhých padesáti let vedoucí k ohnivé kouli nad Hirošimou. Opravdu, byl to vedlejší produkt toho samého výzkumu a všechno začalo úplně stejně nevinně.

Příroda je účetní velice pečlivý a vždycky usiluje o to, aby jí účetní knihy souhlasily. Proto fyziky velice vyvedlo z míry, když objevili určitý druh jaderných reakcí a přitom se zdálo, že v rovnicích, které děje sumárně popisovaly, i po sečtení všech členů dohromady na jedné straně cosi schází.

Stejně jako účetní kvapně vpisující do knih sebemenší platbu, aby měl aspoň krůček náskoku před kontrolou, byli fyzikové zase nuceni vynalézt úplně novou částici. Aby ovšem diskrepanci vysvětlili, musela to být částice nanejvýš podivná — zcela bez hmotnosti i bez náboje a s tak fantastickou schopností pronikat hmotou, že by mohla projít bez patrných nesnází olověnou deskou miliardy kilometrů silnou.

Tenhle přízrak dostal jméno neutrino — neutron plus bambino. Zdálo se, že neexistuje vůbec žádná naděje takovou nepolapitelnou věc někdy experimentálně dokázat, avšak v roce 1956, s nasazením gigantické přístrojové techniky, zachytili fyzikové první exempláře. Zároveň to ovšem byl také triumf teoretiků, kteří náhle měli svoje nepravděpodobné rovnice ověřené.

Svět jako celek se to však vůbec nedozvěděl a ani o to nestál, jenže hodiny, odpočítávající čas zbývající do Soudného dne, přesto spustily.

Místní spojovací síť na Tarně nikdy nefungovala lépe než z devadesáti pěti procent — avšak na druhé straně taky nikdy hůř než na osmdesát pět procent. Jako většinu ze všech zařízení na Thalasse ji zkonstruovali dávno pohřbení géniové, takže jakékoli poruchy katastrofálního rozsahu byly skutečně nemožné. I kdyby se dokonce porouchala řada součástí, celý systém by stále obstojně fungoval až do té doby, dokud by to někoho nenaštvalo a neopravil by ho.

Technici tomu říkali „elegantní degenerace“ — a tenhle obrat prý dost přesně popisoval životní styl Lassanů, jak prohlašovali někteří cynikové.

Podle údajů ústředního počítače balancovala teď spojovací síť v mezích své běžné devadesátiprocentní propustnosti, ale primátorka Waldronová by klidně snesla i méně. V průběhu poslední půlhodiny jí telefonovala větší část obce a přinejmenším padesát dospělých i dětí se motalo v zasedací síni rady — což bylo víc, než se do ní mohlo slušně vejít a zaujmout svoje sedadla. Počet účastníků nutný k právoplatné schůzi činil dvanáct a někdy vyžadovalo drakonická opatření shromáždit takový počet dosud nevychladlých těl na jednom místě. Zbytek z pěti set šedesáti obyvatel Tarny dával přednost tomu, že sledoval a hlasoval, pokud se lidé cítili dostatečně zainteresovaní — jednání v domácím pohodlí.

Dvakrát jí také volal krajský guvernér, jednou telefonovali z prezidentovy kanceláře a také ze Zpravodajské agentury Severního ostrova a všichni vznášeli tu samou zbytečnou žádost. Každý také dostal stejnou stručnou odpověď: Ovšemže vás okamžitě uvědomíme, kdyby se cokoli přihodilo… a díky, že se o nás tolik zajímáte.

Primátorka Waldronová nemilovala rozruchy a její přiměřeně úspěšná kariéra administrátorky místního formátu se zakládala na tom, že se jim vyhýbala. Někdy to samozřejmě bylo nemožné, její veto by sotva vychýlilo z trasy hurikán v roce 9, který představoval až doposud nejpozoruhodnější událost celého století.

„Ticho, všichni!“ zakřičela. „Reeno, nech na pokoji ty lastury, někomu dalo spoustu práce, než je tak naaranžoval! Kromě toho už máš čas, abys šla do postele. Billy — dolů ze stolu! Okamžitě!“

Překvapující rychlost, s jakou se obnovil pořádek, ukazovala, že tentokrát jsou vesničané dychtiví vyslechnout, co jim chce jejich primátorka povědět. Vypnula neutuchající pípání na svém náramkovém telefonu a převedla hovor na zařízení, kde se dalo nechat vzkaz.