Arthur Clarke: Zpev vzdálené Zeme

Byl to odvážný pokus, zcela nemyslitelný před polovinou dvacátého století. Jakmile bylo neutrino jednou zjištěno, někteří z vědců si brzy uvědomili, že lidstvo má nové okno do vesmíru. A něco s takovou pronikavostí, že to prošlo celou planetou stejně snadno jako světlo skleněnou tabulí, by se dalo využít k nahlédnutí přímo do srdce sluncí.

Zejména Slunce. Astronomové byli přesvědčeni, že porozuměli reakcím, jež rozdmychávají solární pec, na níž zcela závisel všechen život na Zemi. Za ohromných tlaků a teplot se ve slunečním jádru vodík slučoval na hélium v průběhu řady reakcí, jež uvolňovaly ohromná množství energie. A jako náhodný vedlejší produkt — neutrina.

Trilióny tun hmoty přehrazující cestu tahle sluneční neutrina nepovažovala za větší překážku než obláček dýmu, hnala se ze svého rodiště pryč rychlostí světla. Přesně o dvě sekundy později se vnořila do prázdného prostoru a rozlétla se po celém vesmíru. Ať se střetnou se sebevětším množstvím hvězd a planet, většina neutrin bude stále unikat před zajetím nehmotným duchem „pevné“ látky až do doby, kdy se sám Čas nachýlí ke konci.

Osm minut poté, co opustil Slunce, nepatrný zlomek slunečního proudu prolétl Zemí — a ještě mnohem nepatrnější část zachytili vědci v Coloradu. Své zařízení si zahrabali hlouběji než kilometr pod zem, aby odclonili všechno méně pronikavé záření a aby mohli polapit vzácné pravé posly ze samotného srdce Slunce. Doufali, že když pak ulovená neutrina sečtou, dozvědí se něco podrobnějšího o podmínkách panujících v místě, které — jak mohl snadno dokázat kterýkoli filozof — bylo navždy nepřístupné lidskému poznání a přímému pozorování.

Pokus proběhl podle předpokladů; sluneční neutrina byla zjištěna. Jenže — bylo jich strašně málo. Mělo jich být třikrát nebo čtyřikrát tolik, než kolik se masivnímu zařízení podařilo zachytit.

Zcela jasně tady cosi nesouhlasilo a v průběhu sedmdesátých let dvacátého století přerostl Případ zmizelých neutrin ve velký vědecký skandál. Byla zkontrolována veškerá zařízení a pak přezkoušena ještě jednou, přezkoumány byly teoretické předpoklady a experiment byl mnohokrát provedený celý znovu vždycky s tímtéž záhadným výsledkem.

Na konci dvacátého století byli astrofyzikové nuceni přijmout zneklidňující závěr — ačkoli si tehdy ještě nikdo neuvědomoval všechny důsledky, jež z něho plynuly.

Na teorii nebyla chybička, ani na zařízení. Potíž se skrývala hluboko ve Slunci.

První tajné zasedání v historii Mezinárodní astronomické unie se konalo roku 2008 v Aspenu ve státě Colorado — nedaleko dějiště původního pokusu, který teď už zopakovali v tuctu zemí. O týden později se nacházel Zvláštní bulletin Mezinárodní astronomické unie č. 55/2008, nesoucí úmyslně zamlžený titulek Několik poznámek k reakcím ve Slunci, v rukou všech vlád na Zemi.

Člověk by předpokládal, že jak zpráva pozvolna prosakovala ven, oznámení konce světa vyvolá jistou míru paniky. Ve skutečnosti všeobecná reakce bylo ohromené mlčení — potom následovalo pokrčení rameny a návrat k normálnímu, každodennímu způsobu života.

Jen málo vlád kdy hledělo dál dopředu než k následujícím volbám, málokterý člověk za životy svých vnuků. A kromě toho, astronomové se mohli mýlit…

I když byla lidská civilizace odsouzena k smrti, datum popravy zůstávalo stále nejisté. Slunce nevybuchne určitě přinejmenším v následujících tisíci letech; a kdo by ronil slzy pro čtyřicátou generaci?

Žádný ze dvou měsíců nevyšel, když se auto vezoucí Branta, primátorku Waldronovou, radu Simmonse a dva důležité vesničany vydalo po nejznámější tarnské silnici. Ačkoli Brant řídil se svou obvyklou zručností, bez jakéhokoli patrného úsilí, stále v něm trochu hlodalo pokárání od primátorky. Skutečnost, že se její buclatá ručka malebně opírala o jeho nahá ramena, celou záležitost vylepšovala jen velice málo.

Avšak poklidná krása noci a hypnotizující rytmus palem, stejnoměrně se míhajících v kuželech automobilových světel, mu navrátila jeho obvyklou dobrou náladu. Ostatně jak by mohl připustit, aby jeho malicherné osobní pocity narušily takové historické chvíle?

Za deset minut budou na Místě prvního přistání — a na počátku jejich dějin. Co je tam očekávalo? Jenom jedna jediná věc byla jistá, návštěvník se naváděl podle stále pracujícího rádiového majáku prastaré osidlovací lodi. Věděl, kde ho hledat, takže určitě pocházel z nějaké jiné kolonie pozemšťanů v této oblasti vesmíru.

Branta však zasáhlo znepokojivé pomyšlení. Na druhé straně, — maják, signalizující do celého vesmíru, že těmito místy kdysi prošli inteligentní tvorové, mohl odhalit kdokoli — nebo cokoli. Připomněl si, že se před několika lety zvedly hlasy, aby se přerušilo vysílání, které už nemělo žádný rozumný účel a mohlo jenom případně uškodit. Návrh byl zamítnut těsnou většinou z důvodů spíš sentimentálních a emocionálních než logických. Thalassa by teď mohla svého rozhodnutí brzy litovat, jenže nepochybně už bylo příliš pozdě, aby se s tím cokoli podniklo.

Rada Simmons se naklonil ze zadního sedadla kupředu a tiše promluvil k primátorce.

„Helgo,“ řekl a bylo to vůbec poprvé, co ho Brant slyšel vyslovit primátorčino křestní jméno — „myslíš, že se ještě budeme umět dorozumět? Robotické jazyky podléhají velice rychlému vývoji, jak víš.“

Primátorka Waldronová to sice nevěděla, ale skrývat své nevědomosti uměla na jedničku.

„Tohle je ten nejmenší z našich problémů, klidně si můžeme počkat, až doopravdy nastane. Brante — mohl bys jet trošku pomaleji? Ráda bych se tam dostala živá.“

Na dobře známé silnici byla jejich současná rychlost naprosto bezpečná, avšak Brant poslušně zpomalil na čtyřicet mil. Byl by rád věděl, jestli se primátorka snaží střetnutí oddálit, byla to děsivá odpovědnost střetnout se s teprve druhou kosmickou lodí z cizího světa v dějinách planety. Bude je sledovat celá Thalassa.

„Do Krakana!“ zaklel kdosi na zadním sedadle. „Vzal s sebou někdo fotoaparát?“

„Na návrat už je pozdě,“ odvětil rada Simmons. „Kromě toho ještě bude spousta času na fotografování. Nepředpokládám, že zase odstartují hned nato, co nám řeknou nazdar!“

V jeho hlase se objevil mírně hysterický přídech a Brant mu to mohl stěží zazlívat. Kdo dokázal říct, co je očekává hned za vrcholkem následujícího kopce?

„Podám vám zprávu okamžitě, jakmile budu mít co říct, pane prezidente.“ Primátorka Waldronová hovořila do radiotelefonu v autě. Brant začátek rozhovoru vůbec nepostřehl, propadl se příliš hluboko mezi své vzdušné zámky. Poprvé v životě litoval, že se s historií neseznámil hlouběji.

Samozřejmě základní fakta znal bezpečně, ta patřila k výchově každého dítěte na Thalasse. Věděl, že jak staletí plynula, diagnóza astronomů se stávala stále důvěryhodnější, datum jejich předpovědí stále přesnější. Roku 3600, plus minus sedmdesát pět let, se Slunce promění v novu. V nijak zvlášť pozoruhodnou, jenže dost velikou, aby…

Jeden starý filozof kdysi poznamenal, že lidské mysli se báječně uleví, když se člověk dozví, že ho ráno pověsí. Cosi na tenhle způsob se stalo s celým lidským plemenem v závěrečných rocích čtvrtého tisíciletí. Jestliže však přece jen nastal krátký okamžik, kdy lidská civilizace konečně stála tváří v tvář pravdě jak s rezignací, tak i s odhodláním, bylo to oné prosincové půlnoci, kdy rok 2999 přecházel do roku 3000. Nikdo, kdo viděl, jak se objevuje první trojka, nemohl se zbavit vědomí, že se nikdy nepromění ve čtyřku.