Arthur Clarke - Kladivo Boží

Překladatel: Vladimír Hanák

Obálka: Valentino Sani

Nakladatel: Baronet

Měl rozměry malého domku, vážil deset tisíc tun a hnal se rychlostí padesát tisíc kilometrů za hodinu. Když meteorit prolétal nad Grand Tetonským národním parkem, jeden pohotový turista vyfotografoval rozžhavenou ohnivou kouli sledovanou dlouhou stopou par. Na necelé dvě minuty koule proťala atmosféru Země a vrátila se do kosmického prostoru.

Stačila sebemenší změna dráhy během miliard let, kdy meteorit obíhal Slunce, a mohl dopadnout na kterékoliv velké město na světě — s výbušnou silou pětkrát větší než bomba, která zničila Hirošimu.

Stalo se to 10. srpna 1972.

Robert Singh si rád vychutnával tyto procházky lesem se svým malým synem Tobym. Byl to samozřejmě zkrocený a příjemný les, zaručeně zbavený nebezpečných zvířat, vytvářel však vzrušující kontrast k jejich poslednímu prostředí v arizonské poušti. Především mu bylo příjemné, že se nachází tak blízko oceánu, k němuž všichni kosmoplavci cítili hluboce zakořeněné sympatie. Dokonce až sem, na mýtinu vzdálenou od moře více než kilometr, slabě doléhal řev příbojových vln hnaných monzunem proti vnějším útesům.

„Co je támhleto, tati?“ ptal se čtyřletý chlapec a ukazoval na malou chlupatou tvář lemovanou bílým vousem, jež na ně vykukovala clonou listů.

„Ehm… nějaká opice. Proč se nezeptáš Mozku?“

„Udělal jsem to. Neodpověděl.“

A zase problémy, pomyslel si Singh. Byly doby, kdy toužil po prostém životě svých předků na prašných pláních Indie, i když naprosto jistě věděl, že by ho dokázal snést jen na několik milisekund.

„Zkus to znovu, Toby. Někdy mluvíš moc rychle a domovní Centrála vždy nerozezná tvůj hlas. A nezapomněl jsi poslat obraz? Centrála ti nemůže říct, na co se ty právě díváš, pokud to také nevidí.“

„Jemine! Zapomněl jsem.“

Singh zavolal soukromý kanál svého syna právě včas, aby zachytil odpověď Centrály.

„Je to bílý kočkodan, čeleď kočkodanovití, latinsky Cercopithecidae…“

„Díky, Mozku. Můžu si s ním hrát?“

„Myslím, že to není dobrý nápad,“ vyhrkl spěšně Singh. „Mohl by kousat. A pravděpodobně má blechy. Tvoje robohračky jsou mnohem lepší.“

„Ne tak pěkné jako Tygřička.“

„Ale není s nimi tolik potíží — i když je teď naučená na dům, chválabohu. No, už je čas jít domů.“ A podívat se, řekl si pro sebe, jaké pokroky dělá Freyda při řešení problémů s Centrálou…

Poté, co Skylift Service umístily dům zde v Africe, následovaly jedna za druhou různé poruchy. K poslední a potenciálně nejzávažnější došlo na recyklovacím potravinovém systému. Přestože bylo zaručeno, že je neprůstřelný, takže riziko skutečné otravy bylo nepatrně malé, včera večer měl filet mignon podivně kovovou příchuť. Freyda suše navrhla, že se možná budou muset vrátit k životu předelektronických lovců a připravovat si jídlo na ohni. Měla někdy poněkud bizarní smysl pro humor: už samotný nápad jíst přirozené maso uříznuté z mrtvých zvířat byl samozřejmě naprosto odpuzující…

„Nemůžeme jít na pláž?“

Tobyho, jenž strávil většinu života obklopen pískem, moře fascinovalo. Nedokázal úplně uvěřit, že je možné, aby na jednom místě bylo tolik vody. Jeho otec se těšil, že jakmile monzun zeslábne, vezme ho na útes a ukáže mu divy, které jsou nyní ukryty zuřícími vlnami.

„Podíváme se, co tomu řekne máma.“

„Máma říká, že je čas, abyste se vrátili domů. Zapomněli jste oba, že dnes odpoledne přijde návštěva? A Toby, v pokoji máš nepořádek. Nejvyšší čas, aby sis ho ty sám uklidil — a nenechával to na Dorkas.“

„Ale já jsem ji naprogramoval…“

„Bez odmlouvání. Domů, oba!“

Toby začal křivit ústa v důvěrně známé odezvě. Existovaly však okamžiky, kdy kázeň dostávala přednost před láskou. Singh vzal Tobyho do náruče a vydal se s mírně se vzpouzejícím ranečkem k domu. Toby byl příliš těžký, aby ho nesl moc daleko, ale brzy se přestal zmítat a jeho otec byl rád, že ho může nechat jít.

Dům, který obývali Robert Singh Freyda Carrol, jejich syn Toby, jeho oblíbený minitygr a různí roboti, by se zdál návštěvníkovi z předchozích století překvapivě malý, spíš chata než dům. V tomto případě však byl vzhled ohromně zavádějící, protože většina místností byla mnohoúčelová a mohla se stručným povelem přeměnit. Proměnil by se zároveň nábytek, stěny a stropy by zmizely a nahradily by je obrazy země nebo oblohy — nebo dokonce kosmu, natolik přesvědčivé, aby oklamaly každého kromě astronauta.

Komplex tvořený centrální kopulí a čtyřmi poloválcovými křídly oku příliš nelahodil, to musel Singh připustit, a určitě se nehodil na tuto mýtinu v džungli. Perfektně však vyhovoval popisu „stroj k tomu, aby se v něm žilo“. A Singh strávil v podstatě celý dospělý život v takových strojích, často ve stavu beztíže. V žádném jiném prostředí se necítil opravdu pohodlně.

Hlavní dveře se složily nahoru a z nich k nim vyrazila zlatá skvrna. Toby rozpřáhl ruce a rozběhl se pozdravit Tygřičku.

Nikdy k ní však nedoběhl, protože tato skutečnost se udála před třiceti lety a půl miliardy kilometrů daleko.

Když neurální playback skončil, zvuk i obraz, vůně neznámých květin a jemný dotek větru na jeho o desítky let mladší pokožce se vytratily a kapitán Singh byl zase zpátky ve své kabině na palubě kosmické lodi Goliáš. Toby a jeho matka ovšem zůstali na světě, který už Singh nikdy nemohl navštívit. Roky v kosmu a zanedbávání povinných cvičení ve stavu beztíže jej natolik oslabily, že se teď mohl pohybovat už jen na Měsíci nebo na Marsu. Gravitace ho vyhnala z planety, kde se narodil.

„Jedna hodina do setkání, kapitáne,“ řekl tichý, ale naléhavý hlas Goliášova centrálního počítače, který nevyhnutelně dostal jméno David. „Aktivní stav, podle požadavku. Čas, abyste opustil své memočipy a vrátil se zpět do reálného světa.“

Lidský kapitán Goliáše pocítil, jak se jím přelévá vlna smutku, když se poslední obraz jeho ztracené minulosti rozplynul do beztvarého mžení bílého šumu. Příliš rychlý přechod z jedné reality do druhé byl dobrý jen tak na schizofrenii, a kapitán Singh vždy zmírňoval šok nejlahodnějším zvukem, který znal: šuměním vln něžně narážejících na pobřeží a mísícím se s pokřikem mořských racků v dáli. I tohle mu připomínalo život, který ztratil, a mírumilovnou minulost, kterou nyní nahradila přítomnost plná hrozeb.

Na dalších několik okamžiků oddálil střetnutí se svou ochromující zodpovědností. Pak si povzdechl a odstranil čepičku s neurálním vstupem, která mu těsně padla na hlavu. Jako většina lidí přivyklá životu v kosmickém prostoru kapitán Singh patřil ke škole nazývané „pleš dělá chlapa“, i kdyby jen proto, že paruky byly ve stavu beztíže otravné. Společenské historiky stále ohromovala skutečnost, že jeden jediný vynález, přenosný brainman, dokázal změnit vzhled lidské rasy v průběhu pouhého jednoho desetiletí a pozvednout prastaré parukářské umění do stavu velkého průmyslového odvětví.