Arthur Clarke - Kladivo Boží

SENÁTOR LEDSTONE: Profesore Mendozo, slyšel jste někdy o Malém Kuřátku?

PROFESOR MENDOZA: Obávám se, že nikoliv, pane předsedo.

SENÁTOR LEDSTONE: No, byla to pohádková postava, která pobíhala a křičela: „Nebe padá! Nebe padá!“ Připomíná mi některé vaše kolegy. Ocenil bych, kdybyste mi prozradil svůj názor na projekt VESMÍRNÁ OCHRANA — jsem si jist, že víte, o čem mluvím.

PROFESOR MENDOZA: Skutečně vím, pane předsedo. Žiji na planetě, která má ještě jizvy z dopadu tisíce meteoritů — některé z nich měří v průměru stovky kilometrů. Kdysi byly stejně běžné na Zemi, ale vítr a déšť — něco, co na Marsu ještě nemáme, avšak pracujeme na tom! — je vyhladily. Pořád však máte jeden zachovalý příklad v Arizoně.

SENÁTOR LEDSTONE: Já vím, já vím. Zastánci VESMÍRNÉ OCHRANY vždycky poukazují na Meteoritický kráter. Jak vážně máme brát jejich varování?

PROFESOR MENDOZA: Velice vážně, pane předsedo. Dříve nebo později musí dojít k další velké srážce. Není to můj obor, ale podívám se vám na statistické údaje.

SENÁTOR LEDSTONE: Utápím se ve statistických údajích, ale cenil bych si vašeho uváženého mínění. A velice oceňuji vaše vystoupení v tak brzkém termínu, obzvláště když máte za pár hodin schůzku s prezidentem Windsorem.

PROFESOR MENDOZA: Děkuji vám, pane předsedo.

Na senátora Ledstona mladý fyzik udělal dojem, skutečně ho okouzlil, avšak ještě nepřesvědčil. Co změnilo jeho názor, nebyla záležitost logiky. Protože Carlos Mendoza se na schůzku v Buckinghamském paláci nedostavil. Při cestě do Londýna zahynul při bizarní nehodě, když došlo k závadě na systému ovládání jeho exoskeletonu.

Ledstone se okamžitě přestal stavět negativně vůči VESMÍRNÉ OCHRANĚ a hlasoval, aby se uvolnilo financování další fáze. Když byl později už velice starý, řekl svému pomocníkovi: „Dozvěděl jsem se, že budeme brzy schopni vyjmout Mendozův mozek z té nádrže s kapalným dusíkem a hovořit s ním přes počítačový interface. Rád bych věděl, o čem celé ty roky přemýšlel…“

Tento příběh se vyprávěl po staletí na iráckých bazarech a je opravdu velice smutný. Nesmějte se tedy. Abdul Hassan byl slavným výrobcem koberců za vlády Velkého Kalifa, jenž velice obdivoval jeho umění. Avšak jednoho dne, když Abdul předkládal u dvora své Zboží, došlo ke strašné katastrofě.

Když se Abdul před Harun-al-Rašídem hluboce uklonil, pustil větry.

Té noci výrobce koberců zavřel krám, nakupil své nejcennější zboží na jediného velblouda a opustil Bagdád. Změnil si jméno, nikoliv však povolání, a celé dlouhé roky se potuloval po krajích Sýrie, Íránu a Iráku. Vedlo se mu dobře, avšak stále toužil po milovaném městě, kde se narodil.

Byl už starý, když si nakonec byl jist, že všichni zapomněli na jeho hanbu a že je bezpečné vydat se opět k domovu. Když v dáli spatřil minarety Bagdádu, blížila se už noc. Rozhodl se tedy odpočinout si ve vhodné hospodě než ráno vstoupí do města.

Hostinský byl výřečný a přátelský, takže Abdul od něj s potěšením získával zprávy o všem, co se stalo za dobu jeho dlouhé nepřítomnosti. Oba se smáli jednomu skandálu u dvora, když se Abdul nenápadně zeptal: „Kdy se tohleto stalo?“

Hostinský se zamyslel a pak se poškrábal na hlavě. „Nejsem si jistý datem,“ řekl, „ale bylo to asi pět let po tom, co se Abdul Hassan před kalifem uprdl.“

A tak se výrobce koberců do Bagdádu nikdy nevrátil.

Nejnepatrnější událost dokáže v pouhém zlomku okamžiku změnit průběh lidského života. A často není možné rozhodnout, ani na konci života, zda změna byla k lepšímu či k horšímu. Kdo ví? Abdulův nechtěný akt mu mohl docela dobře zachránit život. Kdyby zůstal v Bagdádu, mohl se stát obětí vraha — nebo, což by bylo daleko horší, mohl pocítit nevoli kalifa a posléze zručné služby jeho popravčích.

Když pětadvacetiletý kadet Robert Singh zahájil svůj poslední semestr na Aristarchuském institutu kosmické techniky — obvykle známém jako AriTech smál by se, kdyby mu někdo řekl, že se z něj brzy stane aktivní účastník Olympiády. Jako všichni usedlíci na Měsíci, kteří si chtěli ponechat možnost vrátit se na Zemi, s náboženským zápalem prováděl cviky v prostředí s vysokým gé na centrifuze v AriTechu. I když ho cvičení unavovalo, čas nebyl úplně ztracený, protože větší část jej strávil zapojen do studijních programů.

Pak ho jednoho dne zavolal do své pracovny děkan Inženýrské fakulty — dostatečně neobvyklá událost, aby polekala každého z končících studentů. Děkan se však zdál dobře naladěn, takže se Singh uvolnil.

„Pane Singhu, vaše studijní výsledky jsou uspokojivé, i když ne vynikající. Ale o tom s vámi nechci mluvit.

Byli bychom rádi, kdybyste zahájil trénink na nastávající Olympiádu.“

Singha to překvapilo a příliš nepotěšilo. Jeho první reakcí bylo: „Jak na to vůbec najdu čas?“ Avšak téměř současně mu probleskla myslí druhá myšlenka. Všechny nedostatky ve studijních výsledcích by mohly být přehlédnuty, kdyby dosáhl kompenzujících výsledků v atletice. V tomto směru existovala dlouhá a čestná tradice.

„Děkuji vám, pane. Jsem velice potěšen. Předpokládám, že se budu muset přesunout do Astrodómu.“

Tři kilometry široká střecha nad kráterem blízko východní stěny Plata uzavírala největší vzdušný prostor na Měsíci, který se stal populárním místem pro lety pomocí lidské sily. Už několik let se povídalo, že se stanou olympijským sportem, ale Meziplanetární olympijský výbor se nemohl dohodnout, zda by soutěžící měli používat křídla nebo šroub. Singhovi vyhovovala kterákoliv možnost — zkusil obě, krátce, při návštěvě komplexu Astrodómu.

Čekalo ho překvapení.

„Nebudete létat, pane Singhu. Poběžíte. Na otevřené měsíční krajině. Pravděpodobně přes Sinus Iridum.“

Freyda Carrolová strávila na Měsíci pouze několik týdnů a teď, když novost pominula, by byla ráda zpět na Zemi.

Za prvé si nemohla zvyknout na šestinovou tíži. Někteří návštěvníci si na ni nezvykli nikdy. Buď skákali jako klokani, občas se přitom udeřili do stropu, a postupovali vpřed jen obtížně, nebo se opatrně šourali, s přestávkami po každém kroku. Není divu, že místní jim říkali „zemští červi“.

Pro Freydu, studentku geologie, byl Měsíc zklamáním. Tedy, měl geologii — dobře, selenologii — měl jí dost, aby se jí kdokoliv mohl věnovat po sto lidských životů. Avšak k zajímavým kouskům Měsíce se dalo těžko dostat. Nemohli jste se toulat kolem s kladívkem a kapesním hmotnostním spektrometrem, jak jste to dělali na Zemi, ale museli jste si obléci kosmický skafandr (který Freyda nenáviděla), nebo sedět ve vozidle a používat dálkové ovladače, což bylo téměř stejně zlé.

Doufala, že nekonečné tunely a podzemní zařízení v AriTechu jí dají možnost studovat průřez horními sty metry Měsíce, neměla však takové štěstí. Vysoce výkonné lasery, jimiž se prováděly výkopy, roztavily skálu a regolit — svrchní lunární půdu rozrytou za eóny bombardování meteority — a vytvořily beztvarý zrcadlově hladký povrch. Nebylo divu, že se v jednotvárné stejnorodosti tunelů a chodeb dalo snadno zabloudit. Myriády nápisů jako:

VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN

POUZE PRO ROBOTY 2. TŘÍDY