Arthur Clarke - Kladivo Boží

„Počítače VESMÍRNÉ OCHRANY oznamují, že Kálí dopadne na Zemi za 241 dnů, třináct hodin, pět minut, plus minus dvacet minut. Místo dopadu se ještě určuje. Pravděpodobně oblast Pacifiku.“

Takže Kálí dopadne do oceánu. To však v ničem nezmenší rozsah globální katastrofy. Mohla by dokonce být ještě horší, když se kilometr vysoká vlna rozlije až k úpatí Himálají.

„Potvrdil jsem příjem,“ řekl David. „Právě přichází další zpráva.“

Nemohlo to trvat déle než minutu, ale zdálo se to jako věčnost.

„Velení VESMÍRNÉ OCHRANY Goliášovi. Jste pověřen okamžitě zahájit operaci ATLAS.“

Mytický Atlas měl za úkol zabránit nebesům, aby dopadla na Zemi. Úkol, jenž měl provést modul ATLAS nesený Goliášem, byl mnohem snazší. ATLAS měl zadržet pouze velmi malou část nebes.

ATLAS sestavený na Deimosu, vnější oběžnici Marsu, byl jen o málo víc než soustava raketových motorů připojených k palivovým nádržím, které obsahovaly dvě stě tisíc tun kapalného vodíku. Jeho fúzní pohon nedokázal vyvinout ani tak silný tah jako primitivní raketa, která vynesla do kosmu prvního kosmonauta Jurije Gagarina. Na rozdíl od oné rakety však vydržel pracovat bez přerušení ne pouze pár minut, ale několik týdnů. I tak bude jeho účinek na těleso velikosti Kálí velice nepatrný — výsledkem bude změna rychlosti pár centimetrů za sekundu. To by však mělo stačit, pokud všechno půjde dobře.

Zdálo se škoda, že lidé, kteří kdysi tak tvrdě bojovali za projekt ATLAS — anebo proti němu — se nikdy nedozvědí o výsledku svého úsilí.

Senátor George Ledstone (nezávislý, Severní Amerika) měl jeden veřejný excentrický rys, a jak žoviálně připouštěl, jednu tajnou neřest. Vždy nosil masivní brýle s obroučkami z rohoviny (samozřejmě nefunkční), protože měly zastrašující vliv na neochotné svědky, z nichž se jen pár setkalo v tomto věku všeobecně využívané oční chirurgie s takovou novinkou.

Jeho „tajná neřest“, perfektně známá všem, byla střelba na standardní Olympijské střelnici postavené v chodbách dávno opuštěného raketového sila nedaleko hory Cheyenne. Už od demilitarizace planety Země lidé nad podobnou činností ohrnovali nos, pokud vás od ní aktivně nezrazovali.

Senátor souhlasil s rezolucí OSN, vyvolanou masovým zabíjením ve dvacátém století, jež zakazovala všem státům a rovněž jedincům vlastnit jakékoli zbraně, které by mohly zranit více než jedinou osobu, na niž střelec mířil. Ohrnoval však nos nad známým sloganem Spasitelů Světa: „Zbraně jsou berle impotentních.“

„Pro mne ne,“ odvětil během jednoho z nesčetných interviewů. (Novináři ho milovali.) „Já mám dvě děti a měl bych jich tucet, kdyby to zákon dovoloval. Nehanbím se také připustit, že mám rád dobrou pušku — je to umělecké dílo. Když stisknete spoušť a vidíte, že jste zasáhli do černého — ne, neexistuje jiný takový pocit. A pokud je střelba náhražkou sexu, vyberu si obě.“

Co však Senátor zavrhoval, to byl lov. „Bylo to samozřejmě v pořádku, když kdysi neexistovala jiná možnost opatřit si maso, ale střílet na bezbranná zvířata ze sportu, to je tedy opravdu zvrácenost! Udělal jsem to jednou, když jsem byl malý kluk. Veverka — naštěstí to nebyl chráněný druh — vyběhla na náš trávník a já jsem neodolal pokušení… Táta mi dal výprask, ale nebylo to nutné. Nikdy nezapomenu na spoušť, kterou moje střela způsobila.“

Nebylo pochyb, že Senátor Ledstone je unikát. Zdálo se, že to zdědil po předcích. Jeho babička měla totiž hodnost plukovníka v obávané Milici v Beverly Hills, jejíž potyčky s losangeleskými Nepravidelnými daly vznik nekonečnému počtu psychodramat ve všech uměleckých žánrech od starobylého baletu až po paměťové čipy. A jeho dědeček byl jedním z nejznámějších pašeráků jedenadvacátého století. Než ho v přestřelce zabili kanadští Medicops, během vynalézavého pokusu propašovat jednu kilotunu tabáku nahoru Niagarskými vodopády, odhadovalo se, že Ledstone, řečený „Šluk“, byl zodpovědný alespoň za dvacet milionů mrtvých kuřáků.

Ledstone se ani trochu nekál za svého děda, jehož senzační odchod na onen svět přispěl ke zrušení třetího a nejhroznějšího pokusu bývalých USA o prohibici. Ledstone tvrdil, že dospělým, pokud nejsou zbaveni zodpovědnosti, má společnost dovolit spáchat sebevraždu, jakýmkoliv způsobem si přejí — alkoholem, kokainem nebo dokonce tabákem — pokud ovšem během tohoto procesu nezabíjejí nevinné přihlížející. Děd byl určitě svatý ve srovnání s reklamními magnáty, jimž se dařilo, dokud je jejich velice drazí právníci dokázali vysekat z vězení, vyvolávat fatální závislosti u podstatné části lidského druhu.

Společenství amerických států, SAS, stále pořádalo valná zasedání ve Washingtonu, v prostředí, jež bylo důvěrně známé generacím diváků — ačkoliv všichni, kteří se narodili ve dvacátém století, by byli ohromně zmateni postupy a formami projevů. Přesto si mnoho výborů a podvýborů pořád ponechávalo své původní názvy, protože většina problémů byrokracie je věčná.

Jako předseda Rozpočtového výboru SAS se Senátor Ledstone poprvé setkal s projektem VESMÍRNÁ OCHRANA, fáze 2 — a rozhořčil se. Je pravda, že světová ekonomika na tom byla dobře; od zhroucení komunismu a kapitalismu — což se odehrálo už tak dávno, až se dnes zdálo, že obě události proběhly současně — aplikovali matematici Světové banky šikovně teorii chaosu a rozbili tak starý cyklus vzestupů a poklesů a oddálili (zatím) Konečnou krizi, předpovídanou mnoha pesimisty. Senátor však tvrdil, že peníze lze lépe využít na pevné Zemi, obzvláště na jeho oblíbeném projektu: k rekonstrukci toho, co zbylo z Kalifornie po Superzemětřesení.

Když Ledstone dvakrát vetoval návrh financovat VESMÍRNOU OCHRANU, fázi 2, všichni se shodli, že už ho nikdo ze Země nedokáže zviklat. Nepočítali však s někým z Marsu.

Rudá planeta už nebyla tak docela rudá, ačkoliv proces zazelenění teprve začal. Kolonistům (nenáviděli to slovo a už hrdě říkali: „My Marťané.“) soustředěným na problém přežití zbývalo málo energie na umění nebo na vědu. Avšak záblesk génia udeří, kam se mu zlíbí, a největší teoretický fyzik století se narodil pod bublinovými kopulemi města Port Lowell.

Carlos Mendoza byl podobně jako Einstein, s nímž ho často srovnávali, výborný hudebník. Vlastnil jediný saxofon na Marsu a uměl na tento antikvární nástroj výborně hrát. Měl s Einsteinem společnou i sebepodceňující vtipnost. Když byly dramaticky ověřeny jím předpovězené gravitační vlny, jeho jediným komentářem bylo: „Dobrá, to vyvrací pátou verzi teorie Velkého třesku — alespoň do středy.“

Carlos mohl převzít Nobelovu cenu na Marsu, jak všichni čekali. Miloval však překvapení a kanadské žerty. Když se objevil ve Stockholmu, vypadal jako rytíř v supermoderním brnění, měl na sobě motorkem poháněný exoskeleton vyvinutý pro paraplegiky. S touto mechanickou pomocí mohl přežít téměř bez potíží v prostředí, které by ho jinak rychle zabilo.

Není třeba podotýkat, že když slavnost skončila, Carlos byl bombardován pozvánkami na vědecká i společenská setkání. Mezi několika málo, které byl schopen přijmout, bylo vystoupení před Rozpočtovým výborem SAS, kde udělal nezapomenutelný dojem.