Arthur Clarke - Kladivo Boží

„No, teď se nenamáháš. Regulátor může zvýšit přívod kyslíku až desetkrát, jestli to budeš potřebovat. Teď půjdeme do vzduchové komory a prověříme tvou pohyblivost…“

„Tým z MIT právě přijel,“ oznámil pozorovatel MOV do rádia. „Maratón bude odstartován za patnáct minut.“

„Potvrďte prosím, že všechny systémy fungují,“ zašeptal startérův hlas Robertu Singhovi do ucha. „Číslo jedna?“ „V pořádku.“ „Číslo dvě?“ „Ano.“ „Číslo tři?“ „Bez problémů.“

Neozvala se však odpověď od čísla čtyři, závodnice z CalTechu. Ta velice nemotorně odcházela ze startovací čáry.

Takže nás zůstává jen šest, pomyslel si Singh a pocítil krátký záblesk soucitu. Jaká smůla, přijet takovou dálku až ze Země a dočkat se v posledním okamžiku, že zařízení selže! Tam dole na Zemi však nemohli provést patřičné testování, žádný simulátor nemohl být dost velký. Zde bylo nutné jen vystoupit z přechodové komory a našlo se vakuum, které muselo uspokojit každého.

„Začíná odpočítávání. Deset, devět, osm…“

Tohle nebyl závod, který lze vyhrát nebo prohrát na startovní čáře. Singh vyčkal dostatečně dlouho po „nula“ a pečlivě odhadl úhel skoku, než vyrazil.

Věnovali tomu spoustu matematiky. Problém si vyžádal téměř celou milisekundu času počítače v AriTechu. Nejdůležitějším faktorem byla šestinová gravitace, nebyla však jediným. Odpor, který kladla látka jeho skafandru, optimální rychlost přívodu kyslíku, teplotní zátěž, únava — všechny tyto faktory se musely vzít v úvahu. A nejprve bylo nutné rozhodnout dlouhotrvající spor, který se táhl od dnů prvních lidí na Měsíci: co je lepší, skákat jako při skoku dalekém, nebo jako při trojskoku?

Obojí šlo docela dobře, neexistoval však precedens pro to, o co se nyní pokusí. Až do dneška byly všechny typy kosmických skafandrů velice neforemné, omezovaly pohyblivost a dodávaly velký přívažek tomu, kdo je měl na sobě. Uvést skafandr do pohybu vyžadovalo velké úsilí, a někdy stejnou námahu, aby se člověk zastavil. Tento skafandr byl však odlišný.

Robert Singh se snažil vysvětlit odlišnosti — aniž by ovšem prozradil jakékoliv výrobní tajemství — během nevyhnutelných interviewů před závodem.

„Jak jsme ho dokázali udělat tak lehký?“ odpovídal na první otázku.

„No, není navržen na použití ve dne.“

„Proč na tom záleží?“

„Nepotřebuje systém k odvádění tepla. Slunce do vás může napumpovat víc než jeden kilowatt. Proto závodíme v noci.“

„Ach. Divil jsem se tomu. Ale nebude vám příliš chladno? Copak neklesá teplota za lunární noci až na dvě stupňů pod nulou?“

Singhovi se podařilo potlačit úsměv nad takovou prostoduchou otázkou.

„Vaše tělo generuje všechno teplo, které potřebujete, dokonce i na Měsíci. A když běžíte maratón, dokonce mnohem víc, než potřebujete.“

„Ale můžete skutečně běžet, když jste zabalený jako mumie?“

„Jen počkejte a uvidíte.“

V bezpečí studia mluvil dost sebejistě. Ale teď, když stál na holé lunární pláni, ho začala pronásledovat ona fráze „jako mumie“. Nebylo to příliš povzbudivé přirovnání.

Utěšil se myšlenkou, že nebylo ve skutečnosti moc přesné. Nebyl zabalen v obvazech, nýbrž oděn do dvou přiléhajících oděvů — jednoho aktivního, druhého pasivního. Vnitřní oděv, vyrobený z bavlny, ho obepínal od krku ke kotníkům a měl v sobě hustou síť úzkých porézních trubiček, které odváděly pot a přebytečné teplo. Přes něj měl pevný ale ohromně ohebný ochranný vnější oděv, vyrobený z materiálu podobného gumě a připojený kruhovým uzávěrem k přilbě, která umožňovala viditelnost v úhlu 180 stupňů. Když se Singh zeptal: „Proč ne celkovou viditelnost?“ řekli mu rozhodně: „Když běžíš, nikdy se neohlížej!“

No, teď nastal okamžik pravdy. Oběma nohama se odrazil v malém úhlu nahoru, záměrně vynaložil co nejmenší úsilí. Přesto však za dvě sekundy dosáhl vrcholu dráhy a cestoval rovnoběžně s lunárním povrchem, asi čtyři metry nad ním. Na Zemi, kde skok vysoký po půl století uvázl těsně pod třemi metry, by to znamenalo nový světový rekord.

Na okamžik se čas vlekl. Singh viděl před sebou velkou zářící pláň sahající k neporušené křivce horizontu. Světlo Země dopadající šikmo přes jeho pravé rameno vyvolávalo úžasnou iluzi, že Sinus Iridum je pokryt sněhem. Všichni ostatní běžci byli před ním, někteří v zajetí svých mělkých parabol stoupali, jiní klesali. A jeden se zřítil na hlavu — ještě že se Robert Singh tak hloupě nepřepočetl.

Dopadl na nohy a zvedl malý obláček prachu. Nechal svou hybnost, aby ho přetočila dopředu, počkal, až jeho tělo kmitlo o pravý úhel, a opět se odrazil vzhůru.

Tajemství lunárního běhu, jak brzy objevil, tkvělo v tom, že člověk nesměl skákat tak vysoko, aby klesal dolů strmě a ztratil při dopadu hybnost. Po několikaminutovém experimentování nalezl správný kompromis a nasadil stálý rytmus. Jak rychle se pohyboval? Na tomto jednotvárném terénu se to nedalo říct, uběhl však už polovinu trati ke značce prvního kilometru.

Důležitější bylo, že předběhl všechny ostatní. Do sta metrů nikdo za ním nebyl. Navzdory radě „Běžec se nikdy neohlíží“ si mohl dovolit luxus kontrolovat soupeře. Vůbec ho nepřekvapilo, když zjistil, že v závodě už pokračují jen tři další účastníci.

„Začínám se tady cítit osamělý,“ řekl. „Co se stalo?“

Měl to být soukromý okruh, avšak pochyboval o tom. Ostatní týmy a sdělovací prostředky ho téměř jistě budou monitorovat.

„Goddard měl pomalý únik. Jaký je tvůj stav?“

„Stupeň sedm.“

Kterýkoliv z posluchačů by dokázal uhodnout, co to znamená. Na tom nezáleží. O sedmičce se říká, že je to šťastné číslo, a Singh doufal, že ji bude moci používat až do konce závodu.

„Právě míjíš značku jedna,“ uslyšel v uchu hlas. „Uplynuly čtyři minuty deset sekund. Číslo dvě je padesát metrů za tebou, udržuje si odstup.“

Měl bych předvést lepší výkon, myslel si Singh. I na Zemi dokáže spousta lidí kilometr za čtyři minuty. Ale já se teprve rozbíhám.

Na značce druhého kilometru už nabral stálý, pohodlný rytmus a uběhl vzdálenost za necelé čtyři minuty. Kdyby dokázal tempo udržet — ačkoliv to je samozřejmě nemožné — dosáhl by cílovou čáru asi za tři hodiny. Nikdo doopravdy nevěděl, jak dlouho bude trvat, než uběhnou tradičních dvaačtyřicet kilometrů maratónu na Měsíci. Odhady se lišily od vysoce optimistických dvou hodin do deseti. Singh doufal, že by to mohl dokázat za pět.

Zdálo se mu, že skafandr se chová, jak mu slibovali: neomezoval ho nadměrně v pohybech a regulátor kyslíku držel krok s požadavky kladenými jeho plícemi. Začínalo se mu to líbit. Nebyl to jen závod; bylo to něco nového v lidské zkušenosti, co otvíralo zcela neobvyklé možnosti v atletice a možná v mnohém dalším.

O padesát minut později, na značce deseti kilometrů, dostal blahopřání.

„Jde ti to dobře. A máme dalšího odpadlíka — závodnici z Ciolkovského.“

„Co se jí stalo?“

„Na tom nesejde. Řeknu ti to později. Ale ona je v pořádku.“

Singh si soukromě zatipoval. Jednou, v prvních dnech tréninku, se skoro pozvracel, když měl na sobě kosmický skafandr. To nebyla žádná maličkost, protože mohla mít za následek velice nepříjemnou smrt. Vzpomněl si na příšerný, lepkavě studený pocit, který předcházel návalu. Odvrátil jej tím, že zvýšil přívod kyslíku a nastavil vyšší hodnotu na termostatu ve skafandru. Nikdy nezjistil příčinu příznaků: mohly to být nervy, nebo něco v posledním jídle — ačkoli bylo nekořeněné, vysoce kalorické, zanechávalo však málo nestravitelných zbytků, protože drtivá většina kosmických obleků neměla úplné sanitární možnosti.