Arthur Clarke - Kladivo Boží

V záměrném pokusu odvrátit mysl od těchto velice nevhodných myšlenek zavolal Singh trenérovi. „Možná budu moct dokončit závod krokem, jestli to tak půjde dál. Tři už odpadli, a to jsme sotva začali.“

„Nepřeháněj sebedůvěru, Bobe. Vzpomeň si na želvu a zajíce.“

„Nikdy jsem o nich neslyšel. Ale chápu, co máš na mysli.“

Pochopil to ještě zřetelněji na značce patnácti kilometrů. Jistou dobu si už uvědomoval rostoucí strnulost v levé noze. Ohýbal ji stále obtížněji, každý skok ho ostře zabolel. Určitě začínal být unavený, to se však dalo čekat. Zdálo se, že samotný skafandr pořád funguje perfektně, takže neměl žádné opravdové problémy. Možná by bylo dobré, aby se zastavil a na chvilku si odpočinul; pravidla to nezakazovala.

Zůstal stát na místě a rozhlížel se. Krajina se příliš nezměnila, jen vrcholky předhoří Hérakleidés na východě byly trošku nižší. Skupina lunárních džípů, ambulance a vozidlo pozorovatelů stále udržovaly uctivou vzdálenost za závodníky — nyní pouze třemi.

Nepřekvapilo ho, že Clavius Industries, další účastník lunárního maratónu, ještě pořád běží. Co však bylo zcela nečekané, byl výkon, který předváděl zemský červ z MIT. Robert Steel — jaká podivná náhoda, že mají stejné iniciály a dokonce stejná křestní jména byl fakticky před Claviem. A přece nemohl nikdy trénovat v opravdových podmínkách závodu. Věděli inženýři z MIT něco, co místní neznali?

„Jsi v pořádku, Bobe?“ ptal se jeho trenér s obavami v hlase.

„Pořád sedm. Jenom odpočívám. Ale uvažuju o MIT. Vede si velice dobře.“

„Ano, na zemského červa. Ale nezapomínej, co jsem ti říkal. Běžec se nemá ohlížet. My si ho už ohlídáme.“

S jistým respektem, ale bez obav se Singh soustředil na osvědčené cviky, které by v konvenčním kosmickém skafandru byly zcela nemožné. Dokonce si i lehl do měkkého regolitu a několik minut rychle šlapal, jako by jel na neviditelném bicyklu. To se ještě nikomu před ním na Měsíci nepodařilo. Doufal, že diváci takové představení oceňují.

Když se opět postavil na nohy, nedokázal odolat a rychle se ohlédl. Clavius byl tři sta metrů za ním, kymácel se ze strany na stranu způsobem, který prozrazoval únavu. Návrháři tvého skafandru nejsou tak dobří jako moji, řekl si Singh; myslím, že mi už moc dlouho nebudeš dělat společnost.

To se ovšem určitě netýkalo pana Roberta Steela z MIT. Pokud se něco měnilo, zdálo se, že odstup zkracuje.

Singh se rozhodl změnit styl běhu, aby zatížil jinou skupinu svalů a snížil riziko křečí — další nebezpečí, před nímž ho trenér varoval. Klokaní skok byl účinný a rychlý, ale hopsavý krok byl pohodlnější a méně únavný, prostě proto, že je pro člověka přirozenější.

U značky dvaceti kilometrů se však vrátil ke klokanímu způsobu, aby dal všem svalům stejnou příležitost. Začínal také dostávat žízeň a nasál si pár centilitrů ovocného džusu ze zásobníku vhodně umístěného v přilbě.

Dvaadvacet kilometrů do cíle a už zůstal jen jeden soupeř. Clavius konečně vzdal. V tomto prvním lunárním maratónu nebude udělena bronzová medaile. Nastal přímý souboj mezi Měsícem a Zemí.

„Blahopřeju, Bobe,“ zachechtal se o několik kilometrů později jeho trenér. „Právě jsi udělal přesně dva tisíce ohromných skoků pro lidstvo. Neil Armstrong by na tebe byl hrdý.“

„Nevěřím, že jsi to počítal, ale je příjemné to vědět. Mám malý problém.“

„Co je to?“

„Zní to legračně, ale začínají mi prochládat nohy.“ Nastalo tak dlouhé mlčení, že svou stížnost zopakoval.

„Právě to kontroluju, Bobe. Jsem si jistý, že si s tím nemusíš dělat starosti.“

„To doufám.“

Skutečně se zdálo, že je to triviální záležitost, ale v kosmu neexistují triviální problémy. Posledních deset nebo patnáct minut si Singh uvědomoval, že cítí mírné nepohodlí. Zdálo se mu, jako by šel ve sněhu v botách, které ho málo chrání před chladem. A zhoršovalo se to.

No, Duhovou zátoku určitě sníh nepokrýval, i když světlo Země často vytvářelo takovou iluzi. Ovšem zde v době místní půlnoci byl regolit mnohem studenější než sníh za antarktické zimy — a to alespoň o sto stupňů.

Nemělo by to vadit. Regolit je velmi špatný vodič tepla a izolace na chodidlech mu měla poskytnout dostatečnou ochranu. Zřejmě to nedokázala.

Uvnitř přilby se rozlehla ozvěna omluvného pokašlávání.

„Je mi líto, Bobe. Zdá se, že ty boty měly mít silnější podrážky.“

„A to mi říkáš až teď? No, snad to vydržím.“

O dvacet minut později si už tím nebyl tak jistý. Nepohodlí začalo přecházet v bolest, začala mu mrznout chodidla. Nikdy nežil v opravdu chladném podnebí, měl tedy nový zážitek. Nevěděl, jak se s tím vypořádat, ani jak odhadnout, kdy by se příznaky mohly stát nebezpečnými. Neriskovali snad polární průzkumníci ztrátu prstů — dokonce celých končetin? Kromě bolesti, kterou by to přineslo, Singh nechtěl ztrácet čas na regeneračním oddělení. Trvalo celý týden, než člověku opět narostla noha…

„Nějaký problém?“ vyzvídal ustaraný hlas trenéra. „Zdá se, že máš potíže.“

Neměl potíže, byl v koncích. Vyžadovalo to veškerou vůli, aby nevykřikl bolestí pokaždé, když dopadl na povrch a rozrýval smrtonosný prach, který z něj vysával život.

„Musím si pár minut odpočinout a promyslet si to.“ Singh si opatrně lehl na mírně poddajný povrch a ohledával, jestli nepocítí skrze horní část svého skafandru okamžitě chlad. Neukázal se však ani náznak, a tak se Robert uklidnil. Na několik minut byl pravděpodobně v bezpečí a určitě by ho vlastní tělo dostatečně včas varovalo, kdyby se mu Měsíc pokusil zmrazit trup.

Zvedl obě nohy a ohnul prsty. V každém případě je cítil a poslouchaly ho.

Jenže co teď? Lidé ze sdělovacích prostředků v pozorovacím vozidle si musí myslet, že se zbláznil, nebo že provádí jakýsi obskurní náboženský rituál — když vystavuje svá chodidla hvězdám. Zvažoval, co asi říkají svým astronomicky vzdáleným posluchačům.

Už se cítil trochu pohodlněji; krevní oběh vyhrával bitvu se ztrátou tepla, když už nebyl v kontaktu s povrchem Měsíce. Byla to však jeho představivost, nebo pocítil slabé mrazení v zádech?

Náhle ho napadla další zneklidňující myšlenka. Ohřívám si nohy proti noční obloze — proti samotnému Vesmíru. A jak ví každý školák, Vesmír má pouhé tři stupně nad absolutní nulou. Ve srovnání s ním je lunární regolit teplejší než vařící voda.

Počínám si tedy správně? V žádném případě se nezdá, že by mé nohy prohrávaly bitvu s mrazivým kosmickým tepelným odpadem.

Robert Singh ležel natažený na regolitu Duhové zátoky, držel nohy zvednuté pod směšným úhlem proti sotva viditelným hvězdám a jasné Zemi a uvažoval nad tímto záhadným fyzikálním problémem. Uplatňovalo se zde možná příliš mnoho faktorů, aby mohl získat jednoznačnou odpověď, avšak jako první přiblížení ho napadlo tohle vysvětlení…

Je to otázka vedení tepla a jeho vyzařování. Materiál jeho kosmických bot teplo lépe vedl, než vyzařoval.

Když se boty dotýkaly lunárního regolitu, ztrácel tělesné teplo rychleji, než je dokázal produkovat. Situace se však obrátila, když boty vyzařovaly do prázdné oblohy. Naštěstí pro něj.

„MIT tě dohání, Bobe. Měl by ses raději hnout.“ Singh musel obdivovat vytrvalého pronásledovatele. Zasloužil si stříbro. Ale k čertu, jen abych ho nenechal vyhrát zlato. Tak se do toho zase dáme. Už jen deset kilometrů — řekněme dva tisíce skoků.