Arthur Clarke - Kladivo Boží

První tři či čtyři kilometry nebyly zase tak zlé, pak však začal chlad opět pronikat dovnitř. Singh věděl, že kdyby se znovu zastavil, už by nedokázal pokračovat. Jediné, co se dalo udělat, bylo zatnout zuby a předstírat, že bolest je pouze iluze, kterou lze zapudit silou vůle. Kde jenom viděl perfektní případ něčeho podobného? Urazil v krutých bolestech další kilometr, než si jej dokázal vybavit v paměti.

Před lety viděl sto let starou videonahrávku procházení ohněm, kterou natočili při jakési náboženské oslavě na Zemi. Vykopali dlouhý příkop, naplnili jej žhavými uhlíky a vyznavači přešli, docela pomalu a nenásilně, bosi z jednoho konce na druhý. Chovali se přitom, jako by se procházeli po písku. I když to nedokazovalo nic o moci nějakého božstva, byla to úžasná demonstrace odvahy a sebedůvěry. Určitě by to rovněž dokázal; bylo teď pro něj velice snadné představit si, že kráčí po řeřavém uhlí…

Chodit po ohni na Měsíci! Nedokázal se ubránit smíchu při takovém pomyšlení a bolest na okamžik téměř zmizela. Takže klišé „duch vítězí nad hmotou“ fungovalo, alespoň na pár okamžiků.

„Jenom pět značek — vedeš si dobře. Ale MIT tě dohání. Nemůžeš odpočívat.“

Odpočívat! Jak si Singh přál, aby si mohl odpočinout. Protože bodavá bolest v chodidlech převládla nad vším ostatním. Téměř zapomněl na rostoucí únavu, jež mu stále více a více ztěžovala pohyb vpřed. Zanechal poskoků a zvolil kompromis, pomalý houpavý krok, který by budil dostatečný dojem na Zemi, avšak na Měsíci vyhlížel žalostně.

Tři kilometry před cílem už chtěl vzdát a přivolat ambulanci; možná to už bylo příliš pozdě, aby si zachránil chodidla. A pak, právě když cítil, že je u konce se silami, si všiml něčeho, co by určitě viděl už dříve, kdyby nesoustřeďoval všechny smysly na terén těsně před sebou.

Vzdálený obzor už nebyl naprosto rovnou čarou oddělující zářivý povrch od černé noci kosmu. Blížil se k západnímu okraji Duhové zátoky a nad křivkou Měsíce se zvedaly mírně zaoblené vršky Laplaceova předhoří. Tento pohled a vědomí, že se svým vlastním úsilím dokázal přiblížit těmto horám na dohled, dodaly Singhovi poslední vzedmutí sil.

A nyní neexistovalo ve Vesmíru nic jiného, pouze cílová čára. Byl od ní jen několik metrů, když nebezpečný protivník bez zřejmého úsilí náhle zrychlil a předehnal ho.

Když se Robert Singh probral z bezvědomí, ležel v ambulanci, celý rozlámaný, necítil však vůbec bolest.

„Nějakou dobu toho moc nenachodíš,“ slyšel jakýsi hlas, který mu připadal světelné roky vzdálený. „Nejhorší případ omrzlin, jaký jsem kdy viděl. Ale dal jsem ti lokální znecitlivění a nebudeš si muset kupovat nová chodidla.“

To byla jistá útěcha, stěží však nahradila hořkost poznání, že navzdory všemu vynaloženému úsilí neuspěl, když se vítězství zdálo už na dosah ruky. Kdo to řekl: „Vítězství není nejdůležitější věc; je to jediná věc?“ Uvažoval, zda se bude vůbec obtěžovat převzít svou stříbrnou medaili.

„Tvůj pulz se vrátil k normálu. Jak se cítíš?“

„Hrozně.“

„Pak ti řeknu něco, co by ti mohlo zvednout náladu. Jsi připravený na šok — příjemný šok?“

„Vyzkoušejte mě.“

„Jsi vítěz. Ne, jen klidně lež!“

„Jakže? Cože?“

„MOV zuří, ale pracovníci MIT se smějí, až se za břicho popadají. Jakmile závod skončil, přiznali se, že jejich Robert byl vlastně robot — General Purpose Homiform, 9. generace. Není divu, že dorazil do cíle první! Takže tvůj výkon vzbudil o to větší dojem. Blahopřání se jen hrnou. Jsi slavný, ať se ti to líbí, nebo nelíbí.“

Třebaže sláva pominula, zlatá medaile patřila mezi nejcennější vlastnictví Roberta Singha po celý zbytek jeho života. Přesto si neuvědomoval, co začal, až do Třetích lunárních olympijských her, o osm let později. Tehdy si kosmičtí lékaři vypůjčili od hloubkových potápěčů metodu „dýchání tekutiny“, zaplavování plic kapalinou nasycenou kyslíkem.

A tak vítěz prvního maratónu na Měsíci, a s ním většina rozptýleného lidského druhu, pozoroval se zbožnou úctou, jak vakuově uzavřený Karl Gregorios předvedl svůj rekordní dvouminutový běh na jeden kilometr přes Duhovou zátoku stejně nahý, jako jeho řečtí předci při úplně první Olympiádě před třemi tisíci roky.

Po ukončení studia na AriTechu s podezřele dobrými známkami neměl astro-specialista Robert Singh potíže, aby získal místo zástupce hlavního inženýra (pro pohon) na jednom z pravidelných raketoplánů Země-Měsíc — lidově nazývaném, z důvodů nyní už zapomenutých, rozvoz mléka. To mu velice vyhovovalo, protože Freyda ke svému překvapení nyní zjistila, že Měsíc je přece jen zajímavé místo. Rozhodla se strávit tam pár roků a specializovala se na lunární protějšek zlatých horeček, k nimž kdysi docházelo na Zemi. Co však prospektoři dlouho hledali na Měsíci, bylo něco mnohem cennějšího než zlato, nyní obyčejný kov.

Byla to voda — nebo, přesněji řečeno, led. Ačkoliv eóny bombardování a občasná vulkanická činnost, které rozvířily horních několik set metrů povrchu Měsíce, už dávno odstranily všechny stopy vody — ať kapalné, pevné nebo plynné — pořád existovala naděje, že ve větší hloubce blízko pólů, kde teplota neustále klesala hluboko pod bod mrazu, by mohly být vrstvy fosilního ledu zbylé tam z dob, kdy Měsíc kondenzoval z počátečních trosek Sluneční soustavy.

Většina selenologů si myslela, že je to ryzí fantazie, existovalo však dost provokujících náznaků, aby se tento sen udržoval při životě. Freyda měla tolik štěstí, že byla členkou týmu, který objevil první ledové doly na Jižním pólu. Tento objev nejenže posléze změnil hospodářství Měsíce, nýbrž měl i bezprostřední a vysoce prospěšný vliv na finanční situaci svazku Singh-Carrollová. Společně teď měli dostatečný kredit, aby si najali Fullerův dům a žili kdekoliv na Zemi, kde se jim zlíbí.

Na Zemi. Stále očekávali, že stráví velkou část svých životů jinde, ale toužili mít syna. Kdyby se narodil na Měsíci, nikdy by neměl sílu, aby navštívil svět svých rodičů. Na druhou stranu těhotenství v tíži jednoho gé by mu dopřálo svobodu žít kdekoli ve Sluneční soustavě.

Dohodli se také, že si nejdříve nechají umístit dům do pouště v Arizoně. Ačkoliv arizonská poušť nyní už začínala být přelidněná, pořád se tam nacházela spousta panenských geologických formací, které mohla Freyda zkoumat. A byla to nejbližší analogie Marsu, který chtěli oba jednou navštívit. „Než ho lidi zaneřádí taky,“ jak Freyda poznamenala, a myslela to jen napůl žertem.

Obtížnější problém bylo rozhodnout, který model Fullerova domu si mají ze široké palety nabízených vybrat. Domy, nazvané po slavném inženýru-architektu dvacátého století Buckminsteru Fullerovi, používaly technologie, o nichž snil. On sám je však nikdy nespatřil. V podstatě nezávisely na prostředí a mohly svým obyvatelům sloužit po téměř nekonečnou dobu.

Energii dodávala stokilowattová uzavřená fuzní jednotka, která po několika letech vyžadovala doplnění obohacenou vodou. Takový nevelký výkon naprosto dostačoval pro jakýkoliv dobře navržený dům a stejnosměrný proud o napětí 96 voltů dokázal zabít jen nejodhodlanější sebevrahy.