Arthur Clarke - Kladivo Boží

Naštěstí menší a vzdálenější Deimos byl v jistých ohledech dokonce lepší alternativou. Ačkoliv měl střední průměr jen o málo větší než dvanáct kilometrů, mohl dodávat místním loděnicím po staletí většinu kovů, které potřebovaly, a nikdo si doopravdy nedělal starosti s tím, jestli maličký měsíc v dalším tisíciletí z oblohy zmizí. Navíc jeho gravitační pole bylo tak nepatrné, že stačilo jen pořádně zatlačit, aby se jeho produkty vydaly na cestu.

Jako všechny rušné přístavy v lidské historii představoval přístav Deimos neuspořádaný zmatek. Robert Singh vůbec poprvé spatřil Goliáše v přístavu Deimos v doku číslo 3, kde se loď podrobovala prohlídce a podstupovala opravy po pěti letech provozu. Na první pohled nebylo na lodi nic neobvyklého, nebyla ošklivější než většina kosmických lodí určených k cestám do vzdáleného kosmu. S hmotností deset tisíc tun (prázdná) a celkovou délkou 150 metrů nebyla ani obzvláště velká a její nejdůležitější rys nebyl vidět. Goliášovy raketové motory, které využívaly horké fuze a normálně používaly jako pracovní kapalinu vodík, schopné však pracovat v případě nutnosti i s vodou, byly daleko výkonnější, než potřebovala loď této velikosti. S výjimkou zkoušek trvajících jen několik sekund motory nikdy neběžely na plný výkon.

Podruhé viděl Robert Singh Goliáše po dalších pěti letech, které proběhly bez význačných událostí, když byl opět na Deimosu. A kapitán Goliáše se chystal odejít do penze…

„Přemýšlej o tom, Bobe,“ řekl mu. „Nejlehčí práce ve Sluneční soustavě. Nemusíš si dělat starosti s navigací. Jenom tam sedíš a kocháš se pohledem. Jediným problémem je starat se asi o dvacet bláznivých vědců a krmit je.“

Bylo to lákavé. Přestože zastával hodně zodpovědných míst, Robert Singh nikdy nevelel lodi a bylo načase, aby tak učinil dříve, než půjde do penze. Je pravda, že nedávno oslavil teprve šedesáté narozeniny, bylo však úžasné, jak rychle teď desítky let ubíhaly.

„Promluvím si o tom s rodinou,“ odpověděl. „Vezmu to, pokud budu mít možnost dostat se dvakrát do roka na Mars.“

Ano, byl to přitažlivý návrh. Uváží jej velice pečlivě…

Robert Singh nikdy příliš neuvažoval o účelu původní konstrukce Goliáše. Ve skutečnosti už téměř zapomněl, proč loď vybavili tak směšně silnými motory.

On samozřejmě nebude nikdy muset použít více než malý zlomek výkonu, bylo však příjemné mít takovou rezervu.

„Postavte se na Slunce,“ řekl jednou Mendoza skupině mírně pobavených studentů, brzy poté, co mu oznámili, že získal Nobelovu cenu, „a dívejte se přímo na Jupiter, který se nalézá ve vzdálenosti tři čtvrtě miliardy kilometrů. Potom napřáhněte paže tak, aby každá svírala se spojnicí Slunce — Jupiter úhel šedesáti stupňů… Víte, na co budete ukazovat?“

Neočekával odpověď a ani na ni neudělal pauzu. „Nebudete schopni tam nic vidět, budete však ukazovat na dvě z nejvíce fascinujících míst ve Sluneční soustavě…

V roce 1772 velký francouzský matematik Lagrange objevil, že gravitační pole Slunce a Jupiteru se mohou skládat tak, že vytvoří velice zajímavý úkaz. Na Jupiterově orbitální dráze leží dva stabilní body — jeden šedesát stupňů vpředu, druhý šedesát stupňů vzadu. Těleso umístěné do kteréhokoliv z nich zůstane ve stejné vzdálenosti od Slunce i Jupiteru a vytvoří s nimi ohromný rovnostranný trojúhelník.

V době, kdy Lagrange žil, nebyla známa existence asteroidů, takže pravděpodobně vůbec netušil, že jednoho dne dojde k praktické ukázce jeho teorie. Trvalo to více než sto let — 134, abychom byli přesní — než byl objeven asteroid Achilles zaostávající šedesát stupňů za Jupiterem. O rok později byl nedaleko něj nalezen Patroclus, a pak Hector, ten však v bodě šedesát stupňů před Jupiterem. Dnes známe více než deset tisíc těchto Trojských asteroidů. Nazýváme je tak proto, že prvních několik tuctů dostalo jména po hrdinech Trojské války. Tento nápad se musel samozřejmě už dávno opustit; asteroidy teď mají prostě čísla. Poslední katalog, který jsem viděl, jich uváděl 11 500 a objevují se další, i když velice pomalu. Myslíme si, že sčítání je nyní z 95 procent kompletní. Kterýkoliv ze zbývajících Trojanů nemůže mít v průměru více než sto metrů.

Nyní se však musím přiznat, že jsem vám lhal. V podstatě žádný z Trojanů neleží přímo v některém ze dvou Trojských bodů. Cestují neustále sem a tam, nahoru a dolů v úhlu třiceti stupňů či více. Vinu za to nese z větší části Saturn, jehož gravitační pole narušuje hezkou konfiguraci Slunce — Jupiter. Proto si představte Trojské asteroidy jako dva velké oblaky, jejichž středy jsou přibližně šedesát stupňů na obou stranách Jupiteru. Z nějakého důvodu, který ještě není znám — nechce někdo dobré téma na doktorskou disertaci? — je třikrát více Trojanů před Jupiterem než za ním.

Slyšeli jste někdy, že na staré dobré Zemi existuje jakési Sargasové moře? Myslel jsem si, že ne. No, je to oblast Atlantiku — to je oceán na východ od Ameriky — v níž se v důsledku kruhových proudů shromažďují plovoucí předměty — chaluhy, ztroskotané lodě a všechno možné. Rád uvažuju o Trojských bodech jako o Sargasových dvojčatech v kosmu. Jsou to nejhustěji obsazené oblasti Sluneční soustavy, ačkoliv byste si to neuvědomili, kdybyste tam byli. Kdybyste stáli na jednom z Trojanů, měli byste velké štěstí, kdybyste prostým okem dokázali spatřit druhý.

Proč jsou Trojané tak důležití?

Jsem rád, že jste se na to zeptali.

Když zcela odhlédneme od jejich vědecké zajímavosti, jsou hlavními zbraněmi ve výzbroji Jupiteru. Velice často je některý z nich společným gravitačním polem Saturnu, Uranu a Neptunu ze svého místa vytažen a vydá se ke Slunci. A někdy některý narazí na nás, tak třeba vznikl Hellas Basin, nebo se dokonce srazí se Zemí.

V raných dobách Sluneční soustavy se takové srážky děly neustále. Všude kolem poletovaly trosky z tvořících se planet. Většina z nich už je teď pryč, naštěstí pro nás. Avšak spousta jich zůstala, a ne všechny jsou v Trojských oblacích. Existují potulné asteroidy, které dolétají až k Neptunu. Kterýkoliv z nich představuje vážné nebezpečí.

Až do tohoto století nemohlo lidstvo proti tomuto nebezpečí podniknout nic — absolutně nic — a většině lidí, i když o něm věděli, to bylo jedno. Měli pocit, že existují důležitější problémy, s nimiž si musejí dělat starosti, a měli samozřejmě pravdu.

Avšak moudrý člověk se pojistí i proti velice nepravděpodobné události, pokud cena pojistky není příliš vysoká. Projekt VESMÍRNÁ OCHRANA probíhá, při velice mírných výdajích, už skorem půl století. Teď víme, že během příštího tisíciletí existuje vysoká pravděpodobnost alespoň jedné katastrofické srážky asteroidu se Zemí, Měsícem nebo s Marsem.

Měli bychom jenom sedět a čekat na ni? Určitě ne! Když teď máme technické prostředky, jak se chránit, můžeme alespoň připravit plány, které lze proměnit v čin, jestliže — ne, když! — nastane bezprostřední nebezpečí. S trochou štěstí bychom měli být varováni několik měsíců předem.

Mám teď dobrý důvod, abych navštívil Zemi — je to ještě přísně tajné — chci je velice překvapit! Chci navrhnout dlouhodobý plán, jak se s tím problémem vypořádat. Pro začátek navrhuju, aby VESMÍRNÁ OCHRANA dostala provozní zodpovědnost, a mohla si tak zasloužit své jméno. Rád bych viděl dvě rychlé silné kosmické lodi na stálé hlídce — a Trojské body by pro ně byly dobrým místem. Mohly by tam provádět cenný výzkum a byly by schopny vydat se okamžitě na kterékoliv místo Sluneční soustavy.