Arthur Clarke - Kladivo Boží

Díky vynálezu fotografie tento přístup už dávno zastaral. Bylo pouze nutné udělat dvě expozice, oddělené od sebe časovým rozmezím několika hodin, a pak je porovnat, aby se zjistilo, zda se náhodou něco nepohnulo. Přestože to se dalo dělat beze spěchu, sedět pohodlně v místnosti a netřást se chladem temné noci, bylo to stále ohromně zdlouhavé. Mladý Clyde Tombaugh, ve třicátých letech dvacátého století, propátral doslovně miliony obrázků hvězd, než objevil planetu Pluto.

Fotografický postup přetrval déle než celé století, než jej nahradila elektronika. Citlivá televizní kamera dokázala skenovat oblohu, uložit výsledné zobrazení hvězd, pak se vrátit a znovu ji celou propátrat. Počítačový program dokázal za několik sekund to, co Clyde Tombaugh prováděl několik měsíců — ignorovat všechny stacionární předměty a opatřit „praporkem“ vše, co se hnulo.

Ve skutečnosti to nebylo zase tak prosté. Naivní program by opět objevil stovky známých asteroidů a satelitů — pomineme-li tisíce kusů lidmi zanechaného kosmického smetí. Všechno tohle se muselo kontrolovat s katalogy, to však také šlo provést automaticky. Cokoliv přežilo tento filtrační proces, muselo být — pravděpodobně — zajímavé.

Hardware a software pro automatické vyhledávání nebyly obzvláště drahé, avšak podobně jako mnoho nepodstatných prvků špičkové technologie nebyly k dostání na Marsu. Doktor Millar musel tedy několik měsíců čekat, než mu je jedna firma, zabývající se dodávkami vědeckého zařízení ze Země, mohla poslat aby pak zjistil, jak se stávalo často, že jedna z podstatných součástek je vadná. Po rozčilené výměně meziplanetárních faxů byl problém odhalen. Doktor naštěstí nemusel čekat na další poštovní loď. Když dodavatel zdráhavě sdělil charakteristiky integrovaného obvodu, byli místní experti schopni uvést systém do chodu.

Pracoval perfektně. Hned první noci doktora Millara potěšilo, když objevil Deimos, patnáct komerčních družic, dvě plavidla kyvadlové dopravy a dopravní loď přilétající z Měsíce. Samozřejmě propátral jen malou část oblohy — i kolem Marsu začínal být kosmický prostor pěkně zaplněný. Není divu, že dostal zařízení za docela výhodnou cenu. Pod mraky kosmického smetí kroužícími nyní kolem Země bylo v podstatě k ničemu.

Během následujícího roku doktor Millar objevil dva nové asteroidy, o průměru menším než sto metrů, a pokusil se je nazvat Miranda a Lorna, po své ženě a dceři. Meziplanetární astronomický svaz přijal druhý návrh, poukázal však, že Miranda je známý satelit Uranu. Doktor Millar to samozřejmě věděl stejně dobře jako MAS, ale zkusil to v zájmu domácího souladu. Nakonec se shodli na jménu Mira; bylo nepravděpodobné, že by si někdo spletl stometrový asteroid s ohromnou rudou hvězdou.

Navzdory několika falešným poplachům nenašel v dalším roce nic nového a chtěl už všeho nechat, když program oznámil anomálii. Pozoroval předmět, který se zdánlivě pohyboval — ale tak pomalu, že to nebylo jisté — v mezích chyb. Program navrhl další pozorování, po delším časovém období, aby se věc rozhodla.

Doktor Millar se díval na maličkou světelnou skvrnku. Mohla to být slabá hvězda, katalog však v tom místě nic neuváděl. Ke zklamání doktora Millara tam nebylo ani stopy po rozmazaném halo, které by naznačovalo kometu. Jenom další zatracený asteroid, pomyslel si, stěží stojí za to, abych si s ním lámal hlavu. Miranda mu však brzy dá novou dceru, bylo by hezké mít pro ni dárek k narozeninám…

Byl to skutečně asteroid, těsně za oběžnou dráhou Jupiteru. Doktor Millar vložil data do počítače, aby mu spočetl přibližnou dráhu asteroidu, a překvapilo jej, když zjistil, že Myrna, jak se ho rozhodl nazvat, míří velice blízko k Zemi. Všechno začínalo být trochu zajímavější.

Nikdy se mu nezdařilo, aby jméno Myrna bylo veřejně uznáno. Než je mohl MAS odsouhlasit, dodatečná pozorování dala asteroidu mnohem přesnější dráhu.

A pak bylo možné pouze jedno pojmenování: Kálí, Bohyně zkázy.

Když doktor Millar objevil Kálí, už směřovala ke Slunci a k Zemi — rychlostí, jaká neměla precedens. Ačkoliv záležitost byla nyní poněkud akademická, všichni chtěli vědět jak je možné, že VESMÍRNOU OCHRANU se všemi její vymoženostmi porazil jakýsi amatérský pozorovatel na Marsu, jenž používal povětšinou doma zdrátované zařízení.

Odpověď, jak je tomu v takových případech obvyklé, byla kombinací smůly a dobře známé zlomyslnosti neživých předmětů.

Kálí byla na svou velikost nesmírně málo viditelná, protože patřila k nejtmavším asteroidům, které kdy byly objeveny. Zjevně náležela do třídy uhlíkatých: její povrch tvořily — téměř doslovně — samé saze. A posledních několik roků se pohybovala na hvězdném pozadí, které bylo jednou z nejrušnějších částí Mléčné dráhy. Když oblast pozorovaly observatoře projektu VESMÍRNÁ OCHRANA, asteroid se ztrácel v jasu hvězd.

Doktor Millar měl štěstí, na svém pozorovatelském místě na Marsu. Úmyslně zamířil dalekohled na méně obsazenou oblast oblohy — a Kálí tam náhodou prolétala. O několik týdnů dříve nebo později by ji minul.

Netřeba zdůrazňovat, že VESMÍRNÁ OCHRANA v následném pátrání zpětně prověřila terabyty svých pozorování. Když se ví, že někde něco je, je mnohem snadnější to najít.

Kálí byla v paměti zaznamenána celkem třikrát. Signál byl však blízko šumového prahu, a proto nespustil program automatického vyhledávání.

Mnoho lidí bylo za takové přehlédnutí vděčných. Měli pocit, že dřívější objev Kálí by pouze prodloužil agonii.

„Není na čase, Jane, abys připustil, že Ježíš byl určitě obyčejný člověk stejně jako Mohamed (ať odpočívá v pokoji)? My totiž víme něco, co ti, kdo napsali Evangelium, nevěděli, přestože se to zdá zřejmé, když se nad tím zamyslíš — panna může porodit pouze ženu, nikdy ne muže. Ovšem, Duch Svatý mohl způsobit ten druhý zázrak. Možná jsem předpojatá, ale mám pocit, že to už by bylo předvádění se. A dokonce nevkusné.“

Prorok Fatima Magdaléna

(Druhý dialog s papežem Janem Pavlem IV., editor Fr Mervyn Fernando, SJ, 2029)

Chrislámu nebylo ještě oficiálně ani sto let, i když jeho počátky ještě o dvě desítky let předcházejí Ropnou válku z let 1990-91. Jedním z neočekávaných výsledků tohoto katastrofálního omylu bylo, že velké množství amerických vojáků a žen přišlo, poprvé v životě, do přímého kontaktu s islámem — a udělal na ně hluboký dojem. Uvědomili si, že mnoho jejich předsudků, jako například populární obrazy bláznivých mulahů držících v jedné ruce Korán a ve druhé samopal, bylo směšným a přehnaným zjednodušením. A překvapilo je, když zjistili, jakých pokroků dosáhl islámský svět v astronomii a matematice během Temného věku v Evropě — tisíc let před tím, než vznikly Spojené státy.

Potěšeni touto příležitostí obrátit na víru nové zájemce zřídili představitelé Saúdské Arábie v hlavních vojenských základnách „Pouštní bouře“ informační střediska, která zajišťovala výuku islámu a vysvětlování Koránu. Když válka v zálivu skončila, několik tisíc Američanů přijalo nové náboženství. Většina z nich — ti, kteří zřejmě netušili o násilnostech vykonaných na jejich předcích arabskými obchodníky s otroky — byla Afro-Američané, ale významný počet tvořili i běloši.