Arthur Clarke - Kladivo Boží

V poslední čtvrtině dvacátého století oba protivníci vlastnili tisíce raket s dlouhým doletem schopných nést nukleární hlavici, která mohla zničit celé město. Pochopitelně se dělaly pokusy najít protizbraně, které by zabránily, aby taková střela dorazila k cíli. Před objevem silových polí — o více než sto let později — nebyla úplná obrana možná, ani teoreticky ne. Nicméně se mnoho lidí zběsile snažilo navrhnout protiraketové střely a orbitální pevnosti vybavené laserem, které by zajistily alespoň částečnou ochranu.

Když se na tyto doby díváme zpětně, dá se jen obtížně rozhodnout, zda vědci, kteří některé tyto systémy navrhovali, cynicky zneužívali obavy politiků, nebo upřímně věřili, že se jejich myšlenky dají prakticky uskutečnit. Ti, kdo nežili v případně nazvaném „Století strastí“, by je neměli soudit příliš přísně.

Bezpochyby nejbláznivější z navržených protiraketových zbraní byl rentgenový laser. Byla vyslovena teorie, že ohromná energie vzniklá při výbuchu jaderné bomby může být přeměněna do vysoce směrových svazků záření X, tak silných, že dokáží zničit nepřátelské střely na vzdálenost tisíců kilometrů. Zařízení EXCALIBUR (všechny podrobnosti nebyly pochopitelně nikdy publikovány) mělo připomínat mořského ježka s bodlinami mířícími do všech směrů a jadernou bombou v jeho středu. Každá bodlina měla v průběhu několika mikrosekund, než se vypaří, generovat svazek laserových paprsků, každý paprsek namířený na jinou střelu.

Jistě nevyžaduje velkou představivost, aby člověk chápal omezení takové zbraně „s jediným nábojem“. Obzvláště proti nepříteli, který by odmítal spolupracovat v tom smyslu, že by nevysílal své střely ve vhodných skupinách. Základní teorie laseru napájeného jadernou bombou byla nicméně správná, i když se značně podcenily praktické obtíže při jeho konstrukci. Celý projekt byl fakticky opuštěn poté, co se na něj promarnila spousta milionů dolarů.

Přesto však se nepromarnila zcela. Téměř o jedno století později byl projekt obnoven, opět jako obrana proti střelám — avšak tentokrát těm, které stvořila příroda, nikoliv člověk.

EXCALIBUR jedenadvacátého století byl navržen tak, že vysílal rádiové vlny, nikoli záření X. Vlny byly namířeny ne na jednotlivé terče, ale na celou nebeskou kouli. Gigatunová bomba — nejsilnější, jaká kdy byla vyrobena, a většina lidí doufala, že i nejmocnější, která kdy bude vyrobena — byla odpálena na orbitální dráze Země, avšak na druhé straně Slunce. Odstínění mělo zajistit maximální ochranu proti ohromnému elektromagnetickému pulsu, který by jinak mohl zničit komunikační prostředky a spálit veškeré elektronické zařízení na celé planetě.

Když bomba vybuchla, rozšířila se rychlostí světla přes Sluneční soustavu tenká slupka mikrovln — pouze několik metrů silná. Za několik minut začaly detektory umístěné všude na orbitální dráze Země přijímat odrazy od Slunce, Merkuru, Venuše a Měsíce, avšak o tyto odrazy se nikdo nezajímal.

Po další dvě hodiny, než se rádiový výbuch přehnal kolem Saturnu, se do databank systému EXCALIBUR vlévaly stovky tisíc odrazů, stále slabších a slabších. Snadno se pak daly určit všechny známé satelity, asteroidy a komety, a když se analýza uzavřela, byla uvnitř orbitální dráhy Jupiteru určena poloha každého předmětu o průměru větším než jeden metr. Všechny je uspořádat do katalogu a spočítat jejich budoucí pohyby potrvá počítačům projektu EXCALIBUR celé roky.

První „rychlé pohledy“ byly uklidňující. Uvnitř dosahu systému EXCALIBUR nebylo nic, co by ohrožovalo Zemi, a lidstvo se upokojilo. Padly dokonce návrhy, aby byl projekt VESMÍRNÁ OCHRANA zrušen.

Když o mnoho let později doktor Angus Millar objevil svým podomácku postaveným dalekohledem Kálí, nastalo všeobecné pobouření, proč nebyl tento asteroid zjištěn dříve. Odpověď byla prostá: Kálí se tehdy nacházela ve vzdáleném místě své dráhy, dokonce i za dosahem laseru napájeného jaderným výbuchem. EXCALIBUR by ji určitě odhalil, kdyby byla natolik blízko, aby představovala bezprostřední nebezpečí.

Avšak dlouho předtím, než k tomu došlo, výbuch projektu EXCALIBUR přinesl zcela neočekávaný výsledek. Na lidi totiž padl strach. EXCALIBUR nejenže nezjistil ohrožení lidstva v podobě Kálí: mnozí byli přesvědčeni, že zavinil jiné nebezpečí a opět potvrdil dávné obavy.

Program SETI — the Search for Extra-Terrestrial Intelligence čili Pátrání po mimozemské inteligenci — probíhal se stále citlivějším zařízením a v neustále rostoucím frekvenčním pásmu více než sto let. V průběhu doby došlo k mnoha falešným poplachům, avšak rádioastronomové zaznamenali jen málo „možností“, které by mohly být něco víc než pouze náhodné zlomky kosmického šumu. Naneštěstí zachycené vzorky byly příliš krátké, než aby i nejgeniálnější počítačový rozbor dokázal, že mají inteligentní původ.

Všechno se náhle změnilo v roce 2085. Jeden ze starších nadšenců SETI kdysi prohlásil: „Až skutečně odhalíme signál, budeme vědět s jistotou, že tomu tak je — nebude to slabý šepot téměř schovaný v šumu.“ Měl pravdu.

Signál byl zachycen, hlasitě a jasně, v průběhu rutinní práce jedním menším radioteleskopem na odvrácené straně měsíce — pořád docela tichém místě navzdory provozu místních komunikací. A nemohlo být pochyb o jeho mimozemském původu. Teleskop, který jej přijímal, mířil přímo na Sírius, nejjasnější hvězdu celé oblohy.

To bylo první překvapení. Sírius je asi padesátkrát jasnější než Slunce a vždy se zdál ubohým kandidátem na to, aby měl kolem sebe planety, na nichž může existovat život. Astronomové se o tom ještě dohadovali, když utrpěli — a s nimi celý svět — mnohem větší šok.

I když, při zpětném pohledu, byl fakt oslnivě zjevný, trvalo téměř čtyřiadvacet hodin, než kdosi poukázal na zajímavou koincidenci.

Sirius je vzdálený od Země 8,6 světelných let a projekt EXCALIBUR proběhl před sedmnácti roky a třemi měsíci. Rádiové vlny mohly právě urazit cestu k Síriu a zpět. Ať už kdokoliv — nebo cokoliv — přijal elektromagnetický výbuch, neztrácel čas s odpovědí.

A jakoby na potvrzení těchto úvah měla nosná vlna ze Síria přesně stejnou frekvenci jako pulz vyslaný systémem EXCALIBUR — 5400 megahertzů. Přesto však nastalo velké zklamání.

Oproti veškerému očekávání byla tato vlna zcela nemodulovaná; nebyla v ní ani stopa signálu.

Byl to ryzí šum.

Málo náboženství přežije bez potíží smrt svého zakladatele. Tak tomu bylo i s Chrislámem, navzdory úsilí Fatimy Magdalény, aby ustavila svého nástupníka.

První rozpory se vyskytly, když se z neznáma vynořil její syn, Morris Goldenberg, a pokusil se požadovat své dědictví. Nejdříve byl prohlášen za podvodníka, avšak když požadoval testování pomocí DNA a dosáhl pozitivního výsledku, hnutí muselo tuto linii obrany opustit.

Hned nato se vydal na cestu do Mekky, a i když ho udrželi v bezpečné vzdálenosti od Kaaby, trval pak na tom, aby dostal jméno Al Hadž. Nakolik to myslel upřímně — a všechno ostatní — o tom se vedly velké spory. O upřímnosti jeho matky se nikdy vážně nepochybovalo, avšak po jeho smrti dospěla většina lidí k závěru, že Al Hadž Morris Goldenberg nebyl nic víc než okouzlující a populární dobrodruh, jenž využíval beze zbytku příležitost, kterou mu osud přihrál. Je ironií, že byl jednou z posledních známých obětí viru AIDS. Z téhle skutečnosti se vyvozovaly mnohé rozporuplné závěry.