Arthur Clarke - Kladivo Boží

Den na lodi začínal v 06.00 Univerzálního času. Protože však lodní jídelna byla příliš malá, aby pojala všechny, měla při snídani v 06.30 přednost ta posádka, která měla první službu. Posádka B snídala v 07.00 a vědci museli počkat do 07.30. Protože však v libovolném čase byly k dispozici svačiny z automatu, nemusel nikdo trpět hladem.

Přesně v 08.00 kapitán Singh přečetl denní program a sdělil důležité zprávy. Pak se posádka A rozešla do služby, vědci zamířili do laboratoří a ke klávesnicím a posádka B do svých maličkých, ale pohodlných kabinek, aby dohnala večerní zprávy, zapojila se do informačních a zábavných systémů lodi, studovala a jinak se zaměstnávala až do vystřídání ve 14.00.

14.00 byl nominální časový předěl, byl však vystaven častému narušení, plánovanému i neplánovanému. Nejzajímavějšími z nich byly občasné exkurze na prolétající asteroidy.

Nebyla pravda, co prohlásil jeden blazeovaný astronom: „Když jste viděli jeden asteroid, viděli jste je už všechny.“ (Byl to expert na srážky galaxií, takže bylo možné prominout mu jeho ignoranci.) Ve skutečnosti asteroidů bylo téměř tolik různých druhů jako velikostí — od tisíc kilometrů velkého Cerese k bezejmennému kamenu o velikosti malého obytného domu.

Většina z nich nebyla fakticky nic jiného než skála, druhy dobře známé ze Země nebo z Měsíce — čediče a žuly, vysoce kvalitní stavební materiály požadované původním architektem Alp a Himálaje.

Jiné byly většinou kovové — ze železa, kobaltu i z vzácnějších prvků včetně zlata a platiny. Některé docela malé asteroidy by měly cenu bilionů dolarů v dobách, než komerční transmutace udělala zlato o něco málo levnější než mnohem užitečnější kovy jako měď nebo olovo.

Avšak asteroidy, o něž se nejvíce zajímala věda, byly ty, které obsahovaly velká množství ledu a uhlíkatých sloučenin. Některé byly zaniklé komety — nebo komety, které na zrod ještě čekaly, až je dmutí gravitace popožene k ohňům Slunce, které v nich probudí život.

Uhlíkaté asteroidy skrývaly stále mnoho záhad. Existovaly známky — přestože důkazy byly stále vášnivě zpochybňovány — že některé z nich byly kdysi součástí mnohem většího tělesa, snad dokonce i planety, která byla dostatečně velká a dostatečně teplá, aby nesla oceány. A kdyby tomu tak bylo — proč ne život? Několik paleontologů si pokazilo reputaci tvrzením, že objevili v asteroidech fosilie, a ačkoliv to většina jejich kolegů popírala, porota se ještě nedohodla.

Kdykoliv se objevil v dosahu zajímavý asteroid, vědci na Goliášovi se většinou rozdělili do dvou skupin. I když vlastně nikdy nedošlo ke konfliktu, rozsazení u jídla se maloučko změnilo. Astrogeologové chtěli přesunout loď — a všechno své laboratorní zařízení — aby se setkali s cílem a mohli jej pohodlně zkoumat. Kosmologové proti tomu bojovali zuby nehty, jejich pečlivě zaměřené opěrné body by se narušily a všechna jejich interferometrie zruinovala — jen pro několik bezvýznamných kousků kamene.

Měli pravdu a geologové nakonec s větší či menší šlechetností přistoupili na kompromis. Menší prolétající asteroidy mohly být navštíveny automatickými sondami schopnými odebrat vzorky a provést většinu základních průzkumných postupů. To bylo lepší než nic, když však byl asteroid vzdálenější než milion kilometrů, staly se prodlevy v přenosu Goliáš — sonda Goliáš nepřekonatelnými. „Jak by se vám líbilo udeřit kladívkem,“ stěžoval si jeden geolog, „a muset čekat minutu, než se dozvíte, že jste se minul?“

Takže pro opravdu důležité kolemjdoucí, jako byli velcí Trojané Patroclus nebo Achilles, byl dán dychtivým vědcům k dispozici lodní člun. Nebyl o moc větší než rodinný automobil, mohl však sloužit jako obydlí pro pilota a pro tři cestující až na týden. Umožňoval jim provést poměrně podrobné prozkoumání panenského tělesa a přivézt zpět několik set kilogramů dobře popsaných vzorků.

Kapitán Singh musel připravovat takové expedice v průměru každé dva nebo tři měsíce. Vítal je, protože přinášely do života na lodi jistou změnu. A bylo možné si všimnout, že i vědci, kteří vyjadřovali největší pohrdání nad takovým uštipováním kamene, pozorovali přicházející videozáznamy stejně nedočkavě jako ostatní.

Udávali pro to různé záminky.

„Pomáhá mi to zažít pocity, které museli mít moji pra-pra-pra— prarodiče, když pozorovali Armstrongovy a Aldrinovy první kroky na Měsíci.“

„Na týden se tady aspoň nepletou tři lovci kamenů. Je také více místa při jídle.“

„Ne abyste tohle někde citoval, kapitáne, ale jestliže někdy byli ve Sluneční soustavě nějací návštěvníci, mohli tam nechat nějaké odpadky. Nebo nám tam dokonce nechali vzkaz, abychom ho našli, až budeme rozvinuti natolik, abychom mu porozuměli.“

Někdy, když pozoroval své kolegy vznášející se nad podivnými miniaturními krajinami, které nikdy nikdo nenavštívil — a pravděpodobně už ani nikdy nenavštíví — Singh pocítil nutkání opustit loď a vychutnávat svobodu kosmického prostoru. Mohl by si k tomu pravděpodobně najít záminku. Jeho první důstojník by byl šťastný, kdyby mohl na nějakou dobu převzít velení. Ve stísněných prostorách člunu by však byl nadbytečnou zátěží — dokonce i na obtíž — a taková rozmařilost by se nedala ospravedlnit.

Přesto se zdálo škoda strávit tolik roků uprostřed tohoto opravdového kosmického Sargasového moře mezi asteroidy a nikdy na ně nevkročit.

Jednoho dne s tím bude určitě muset něco udělat.

Bylo to, jako by hlídky na hradbách Troje zachytily první odraz slunečního svitu od vzdálených přileb. A všechno se v okamžení změnilo.

Nebezpečí bylo přesto ještě více než rok daleko. I když bylo hrozivé, nevyvolávalo pocit bezprostřední krize. Skutečně, ještě pořád byla naděje, že původní ve spěchu provedená pozorování mohou být mylná. Nový asteroid možná nakonec Zemi mine, jak se stalo v minulých dobách v nesčetných dalších případech.

David probudil Singha se zprávou v 05.30 UČ. Bylo to vůbec poprvé, kdy přerušil kapitánovi spánek. „Lituji, kapitáne. Zpráva je však označena jako Absolutní priorita. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl.“

Ani Singh to nikdy neviděl a byl okamžitě úplně vzhůru. Když četl meziplanetární fax a díval se na oběžné dráhy Země a asteroidu, které fax obsahoval, měl pocit, jako by ho studená ruka chytila rovnou za srdce. Doufal, že by to mohl být nějaký omyl, avšak už od prvního okamžiku nikdy nepochyboval o nejhorším.

A pak ho paradoxně zaplavil pocit úlevy. Právě z tohoto důvodu byl před desítkami let Goliáš postaven.

A toto byl jeho osudový okamžik. Na Duhovém pobřeží, když byl jen o málo starší než chlapec, se postavil jedné výzvě — a překonal ji. Teď před ním stál nesrovnatelně větší úkol.

Úkol, pro nějž se narodil.

Nikdy neoznamuj nikomu špatné zprávy na lačný žaludek. Kapitán Singh počkal, až se všichni na palubě nasnídají, a pak je seznámil s prvním meziplanetárním faxem ze Země a také s dalším, který dorazil o hodinu později.

„Všechny programy a všechny výzkumné projekty se samozřejmě ruší. Vědečtí pracovníci se vrátí příštím raketoplánem na Mars, zatímco my připravíme Goliáše na to, co určitě bude nejdůležitější úkol, který Goliáš — který jakákoliv loď kdy dostala.